Jak bys někomu vysvětlil, kdo je to pedofil?

Začal bych tím, že pedofilům se líbí děti. To je nejjednodušší vysvětlení. Definice samotná říká, že pedofilie je sexuální přitažlivost k dětem. Většinou se i věkově specifikuje do doby, než dosáhnou puberty. Když mají pubertální věk, nazývá se jinak, efebofilie k chlapcům, hebefilie k dívkám. Pedofilie je přitažlivost k dětem a samozřejmě má různá dělení, jak už podle věku, tak podle pohlaví. A co definice občas neříkají, je, že je to sexuální, ale taky emoční přitažlivost.

Do koho se zamilováváš ty? Kdo přitahuje tebe?

Přitahují mě chlapci ve věkovém rozmezí přibližně 5-13 let. U mladších chlapců jde spíše o nesexuální přitažlivost, jde o jejich roztomilost a hravost. U dětí starších pak preference nabírá i roviny fyzické přitažlivosti. Nicméně stává se, že mě přitahují i chlapci nad 13 let, záleží nejen na vzhledu, ale také na osobnosti a pocitu.

Když jsi jako součást definice zmínil sexuální a emoční přitažlivost, existují pedofilové, kteří jsou zaměřeni jen na romantickou lásku a sexuální složka u nich chybí?

Je to psychiatrická definice. Psychiatrie má potřebu to nějakým způsobem zaškatulkovat. Třeba platonickou romantickou lásku nemůžeš měřit pomocí PPG nebo penilním pletysmatografem, kterým se měří přitažlivost k jednotlivým pohlavím na základě vizuální percepce obrázků, poslechu audia – příběhu, sexuální povídky a tak. Čidlo na penisu pak měří, jak moc na obrázek/zvuk fyziologicky reaguješ.

Nicméně určitě můžou být asexuálové – pedofilové, které přitahují děti pouze po emoční stránce, romanticky. Takže je možné, že se někdo cítí být pedofilem, ale zároveň tam nemá žádnou potřebu sexuálního naplnění. 

Podle klasifikací, o kterých jsi mluvil, je ale pedofilem ten, u koho je nějaká měřitelná reakce těla.

Na druhou stranu ta emoční složka tam stále má místo. To, že je někdo vzrušivý k obrázkům dítěte, ještě nutně neznamená, že je pedofil. Některé výzkumy ukazují, např. ten z Kent State University, kde právě zkoumali reakce účastníků na obrázky, že fyzická přitažlivost k dětem je celkem běžná. Téměř třetina účastníků vykazovala vzrušivost i k dětem – předpubertálním dívkám. To neznamená, že třetina účastníků výzkumu jsou pedofilové, protože to jsou lidi, z nichž většina se nedokáže do dítěte zamilovat.

Možná i vývojově tam máme to, že pokud je muž heterosexuální, dívka ho začne přitahovat už jako poměrně mladá, protože v minulosti se umíralo o dost dříve a většinou se využívalo toho, že žena může plodit děti od relativně mladého věku a od té doby také vznikaly sexuální vazby. Žena potom rodila celý svůj plodný věk. Nicméně to nastává s pubertou, že se děti už pomalu formují jako dospělí fyziologicky a postupně i psychicky. Podle mě jsou u pedofilie důležité obě složky.

Je měření pomocí PPG validní?

No, ne plně. Určitě něco ukazuje. Když se vrátím k těm vysokoškolským studentům, těm to ukazovalo ještě jinou preferenci, preferencí může PPG ukázat několik. Sexualitu vnímám jako kontinuum. Člověk není jednoznačně zaškatulkovatelný, není buď na jedné polaritě nebo na druhý, je jich samozřejmě víc. Když už by se jeden člověk chtěl zaškatulkovat, musí těch škatulek často použít víc a stále ještě plně neodpovídají tomu, jak to vnímá. Sexuolog by se správně měl zajímat i o emoční přitažlivost.

Dlouhodobě nenaplněná potřeba

Dokladem toho, že existuje kontinuita mezi homosexualitou a heterosexualitou, je bisexualita. Jsou i mezi pedofily lidé, kteří jsou podobně nevyhranění a přitahují je děti i dospělí?

Znám lidi, který přitahují i dospělí. Někdy je to zajímavé, občas je přitahují dospělí opačného pohlaví než děti, které je přitahují. Kombinace jsou různé. Bisexualita je někde na pomezí homosexuality a heterosexuality a zase je to škatulka. Představuju si to tak, že jestli si rozpočteš sto procent lidské sexuality, támhle může být pár procent, támhle pár procent. Jsou pedofilové, kteří mají rodiny a naplněný vztah, protože jejich orientace zahrnuje i na dospělé.

Člověk se často setkává s představou, že pedofilové jsou muži a zároveň jsou to homosexuální pedofilové. Jak je to ve skutečnosti?

Nejsem si jistý, jestli s tím, že je někdo pedofil, lidem naskakuje i to, že je automaticky homosexuální. Řekl bych, že u pedofilů je to přibližně půl na půl. Těžko se popisuje komunita lidí, která raději o své preferenci nikomu neříká. A pak, když se popisuje, děje se tak hodně často na základě toho, že je tam nějaká kriminální minulost, takže se to samozřejmě týká zase jenom specifické části. Výzkumy proto bývají těžko použitelné pro celou skupinu.

A pedofilně orientované ženy jsou?

Co se týče žen, taky jsou, nicméně je jich méně. Otázkou je, proč to tak je. Jsou sexuologové, kteří říkají, že je to do jisté míry tím, že ženy sexuální puzení nemají tak silné. Taky to může být prožíváním období mateřství, těžko se dá odlišit, co je ještě mateřství a co už může být sexuální, ale obecně je žen pedofilek výrazně méně. V Československé pedofilní komunitě ČEPEK jsou asi tři, které u sebe mluví o pedofilii.

Jsou pedofilové nebezpeční? Když muže přitahují ženy, neznamená to, že by je na potkání znásilňovali, ale není to tak, že u pedofilů je to riziko, že dětem ublíží a dopustí se na nich násilí větší, protože svůj sexuální pud nemůžou legálně naplnit? 

Zmínil jsi násilí. Obecně bych řekl, že násilí k dětem je doménou spíš lidí, kteří jsou víc psychopati než pedofilové. Samozřejmě jsou pedofilové, kteří se dopustí nezákonného jednání. Jsou tací, kteří se ho dopustí násilně, ale řekl bych, že je jich spíš menšina, protože u pedofilů je běžnější dlouhodobý zájem než přepadení a násilí na dítěti. Může tam být nějaký nežádoucí sexuální kontakt, který ale nemusí být vždycky násilný.

Nežádoucí sexuální kontakt znamená co?

Zneužití, nelegální kontakt s dětmi. Fakt si myslím, že násilí je spíš doménou lidí, kteří jsou ještě jinak osobnostně narušení.

Násilí a zneužití je ale často spojené.

Neřekl bych, že vždycky. Zneužít se dá i dítě, se kterým máš dlouhodobý blízký kontakt. Občas tam figuruje nějakým způsobem manipulace. Někdy tam ani manipulace nemusí být. Nicméně u slova násilí bych byl trošku opatrný. Myslím, že je velmi malé procento pedofilů, které způsobí něco násilného, a když už jsou to pedofilové, budou tam mít ještě jinou osobnostní poruchu. Řekl bych, že podobné je to i u heterosexuálů. 

U pedofilie je ten aspekt, že sexuální potřeba zůstává dlouhodobě nenaplněná, což se však může dít i některým heterosexuálům. Jsou lidé, kteří taky dlouhodobě nemají sexuální styk. Nicméně můžou to vyřešit třeba s prostitutkami, když mají tu potřebu. To u pedofilů není možné, takže pedofil musí s tímto aspektem hodně pracovat. Nemůže legálně naplnit svůj sexuální pud, tím to může být těžší. Může tam vznikat vnitřní napětí, které může pedofila víc motivovat ke zneužití, ale to samozřejmě neznamená, že to udělá každý, to určitě ne. Dá se s tím pracovat.

Coming out 

Co s tím vnitřním napětím dělat? V dokumentu Danielův svět o životě pětadvacetiletého pedofila sexuolog Danielovi říká: kdyby vaše sexuální touha byla opravdu nezvládnutelná, můžete jít k jakémukoliv sexuologovi, který vám předepíše medikaci. Nepředpokládám ale, že by většina pedofilů byla na práškách.

Ne, to určitě ne. Mnoho pedofilů podle mne u sexuologa ani nebylo. Je několik možných příčin, proč to tak je, třeba to nemají zvnitřněné, ještě si tím nejsou úplně jistí nebo to nějakým způsobem potlačují, takže tam neproběhne vnitřní coming out. Někdo to ani nepotřebuje, zvládá s tím pracovat bez problému a někdo to třeba potřebuje, ale nechce tam jít ze strachu nebo z obavy ze stigmatizace. Prášky, si myslím, že bere velmi malé procento pedofilů.

Letos ti bude dvaadvacet. Jak se stane, že člověk v jednadvaceti letech je aktivní v pedofilní komunitě ČEPEK, účastní se debat o pedofilii, třeba na žižkovské Klinice, a relativně na veřejnosti se o tom baví? Co tomu předcházelo?

Úplně na začátku tomu předchází vnitřní uvědomění. To u člověka může proběhnout kdykoliv. Někdo si to uvědomí ve čtyřiceti, jsou lidé, kteří si to uvědomí třeba ještě před tím, než je jim patnáct. Většinou, když si to člověk už uvědomí, je možné to zpětně vysledovat až na začátek puberty, kdy se sexualita probouzí v podstatě u všech, u každého malinko v jiném věku, ale u sebe to taky dokážu vysledovat až někam na začátek puberty, když mi bylo dvanáct.

Jak je člověk postupně starší a starší, pozoruje, že věková preference je stejná. Když je člověku třináct, není divné, že se mu líbí třeba jedenácti, dvanáctiletí kluci, ale když je mu dvacet, už to divné docela je. Vzniká tam mezera mezi ním a věkem preferovaných osob a člověk pak přemýšlí, je to normální, není to normální, stane se s tím něco? Je ale možné, že se ten preferenční věk malinko posune nebo pak dotyčný zjistí, že má ještě část sexuality, kterou je možné usměrnit jinak.

Jak se tedy rozšiřuje věkový rozdíl mezi dítětem v preferovaném věku a věkem dotyčné osoby, začíná tam naskakovat, co vlastně jsem, nejsem „nějakej divnej“, a člověk takhle postupně – nebo aspoň já, teď mluvím dost o své zkušenosti – začal přemýšlet, čím to je a jak se k tomu postavit. Pak někdy v osmnácti jsem dospěl k tomu vnitřnímu coming outu, že jsem si řekl: Aha, už je mi to jasné, už před tím asi neuteču.

Když se tohle stalo, jaký byl další krok? Googlil jsi a narazil na to, že existuje ČEPEK?

Asi tak. Věděl jsem o existenci ČEPEKu dřív, než u mě proběhl vnitřní coming out, než jsem si to na férovku přiznal, ČEPEK jsem objevil během fáze „hledání se“. Jako mladý člověk už jsem vyrůstal víceméně v době, kdy byl internet běžný. Člověk mohl hodně načítat, hodně přemýšlet, klást si otázky a hned si na ně s pomocí internetu odpovídat, googlit, třeba i na tom ČEPEKu si číst příběhy jiných lidí. Člověk pak zjistí, že je to dost podobné tomu, co prožívá. Může to nějakým způsobem nakopnout to sebepřijetí.

Dovedu si představit, že mnoho lidí, i když začnou navazovat kontakt s dalšími lidmi v rámci komunity, stejně o své orientaci nikomu ze svého okolí neříkají nebo mají jen úzký okruh lidí, kterým se svěří. Jak s tím nakládáš ty?

U mě následek sebepřijetí byl ten, protože jsem znal ČEPEK, že jsem se tam zaregistroval a řekl si, že bude dobré to s někým sdílet, že je to fajn možnost se o tom otevřeně pobavit. V období, kdy je člověk na začátku sebepřijetí nebo sebepochopení, si s tím sám není úplně jistý a určitě není natolik sebejistý, aby nakráčel k nejbližšímu člověku a řekl: „Hele já jsem zjistil, že jsem pedofil“ a pobavil se s ním o tom. Většina lidí to zpracovává poněkud obtížněji a déle, než se dostanou do téhle fáze.

Na ČEPEKu jsem fungoval, komunikoval, poznal jsem pak i osobně pár lidí a poměrně brzo jsem došel k tomu: „Ano, je to tak, můžu si tím být jistý“. Obecně jsem sociální člověk a mám důvěru v lidi, takže u mě zase nebyl takový problém s prvními coming outy lidem v mém okolí. Já jsem prostě upřímný člověk. Někdo třeba, ačkoli to má vnitřně přiznané, to veřejně nikomu neřekne, ani blízkým přátelům, ale většina lidí někomu ano. Člověk má potřebu to sdílet, ač je to taková skrytá třináctá komora. 

Komunikace s pořadateli festivalu Prague Pride 

A jak ses dostal k debatě na Klinice a k dalším aktivitám v ČEPEKu?

Přirozeně jsem se zajímal, jak ČEPEK funguje, že působí nejen dovnitř, ale taky se o tom snaží mluvit na veřejnosti a nějakým způsobem to téma prezentovat, protože stále ne všichni si pod pedofilií představí to, co pedofilie skutečně je. Docela běžný omyl spočívá v představě, že pedofilie je zneužívání dětí. Dá se mezi to rovnítko anebo se dá rovnítko mezi toho, kdo zneužil děti, a pedofila. Kolem pedofilie je spousta mýtů, polopravd a stigmatizace.

ČEPEK působí směrem dovnitř na členy komunity, snaží se působit jako prevence. Řekl bych, že už jen to, že lidi to můžou otevřeně s někým probrat a říct si, co jim pomáhá, může docela pomoci. ČEPEK je prostředí, kde se zneužívání dětí bere jako chování, které se nesmí dít. Neproudí tam dětská pornografie, je to striktně legální fórum, takže to členy může nasměrovat, aby se zdrželi nežádoucího kontaktu, ale zároveň se mohli otevřít.

Jak jsem se dostal ke Klinice? Začal jsem se věnovat veřejné osvětě, nějaké reportáže, články… A Klinika je mi docela ideologicky sympatické místo, musím říct. Vnitřní tým ČEPEKu oslovili organizátoři akce Alt-Pride, která se konala na Klinice jako alternativa k Prague Pride. Čekal jsem, že na to nikdo neodpoví, tímhle směrem ideologicky jsem tam orientovaný asi jenom já, takže jsem si řekl: Jo, na Klinice budu přednášet rád.

A to byla tvoje první veřejná debata?

Nebyla, byl jsem předtím na Fakultě sociálních studií UK právě po Danielově světě s jeho režisérkou Veronikou Liškovou a pak ještě na jedné také s Veronikou Liškovou. Veřejných akcí bylo více, průvody na Prague Pride, diskuze s policisty a nějaké reportáže.

Diskuze s policisty?

To byla taková vtipná příhoda v rámci Pridu. Byl to první Pride, kterého jsem se účastnil, a byl jsem hlavní člen ČEPEKu, který tam rozdával letáčky. Dopředu jsem komunikoval s pořadateli průvodu a zhostil se vůdčí role naší účasti, byl to vlastně druhý Pride, kterého se účastnil ČEPEK.

To byl rok 2014?

Jo. V roce 2013 se tam natáčel Danielův svět. Daniel se tomu už další rok nevěnoval. Předem jsem měl kontakt s paní Rambouskovou (tehdejší PR manažerka festivalu Bohdana Rambousková pozn. red.), která měla na starosti PR Prague Pride a v podstatě mi vysvětlila, že o nás nemají moc zájem. Chtěli jsme se účastnit průvodu a zároveň jsme nabídli, že můžeme zajistit i odbornou přednášku. Anebo jim pomoct s tím, jak mediálně zvládnout to, že se průvodu otevřeně budou účastnit pedofilové.

Pro ně byl hlavní problém, aby neztratili sponzory a aby se na ně veřejnosti nezačala dívat ještě hůř než teď. Tak si prostě řekli: Jsme jen LGBT, zbytek vytlačíme. Nakonec jsme se přece účastnili a rozdávali letáčky. Je otázka, jestli si nás vyloženě vyčíhli policisté, nebo měli nějaký podnět od pořadatelů Prague Pride, nebudu spekulovat. Prostě nakráčeli tři policisté a dva vyšetřovatelé, udělali kolem nás kolečko a legitimovali nás, načež pan Fafejta (odborný asistent Mgr. Martin Fafejta, Ph.D. pozn. red.), sociolog z olomoucké univerzity účastnící se s námi, neměl občanku, takže ho vzali se mnou na stanici.

Také se ho ještě ptali, co s tím má společného. Chtěli, abychom jim vysvětlili, co tam děláme, rozdávání letáčků jim přišlo jako protiprávní jednání. Měli podezření, že navádíme lidi k trestné činnosti, prostě totální nepochopení. Myslím si, že problém byla speciálně věta na letáčku, že „pedofilie není zneužívání dětí“. Viděli v tom, že pedofil nezneužívá děti. Na základě toho se uskutečnila výpověď, posečkal jsem si tam s nimi asi dvě a půl hodiny a průběžně jsem vysvětloval, proč to dělám a co dělám a sepisovali jsme z toho hlášení.

Později už mezi ČEPEKem a Prague Pride žádný kontakt nebyl? Postoj Pridu se nezměnil?

Od té doby kontakt neproběhl. V roce 2015 jsem byl ze hry, byl jsem v zahraničí. Neměl jsem ani chuť se tomu věnovat. Loni přišla nabídka od Alt-Pride. Zájem k Pridu pominul, řekl jsem si, že když je mi nabízeno místo tady, tak super. Bylo to přesně to, co jsme chtěli od Pridu, aby nám dal možnost se nějakým způsobem účastnit. Přemýšlím o tom, že bych tento rok zase začal komunikaci s Pridem. Nicméně přijde mi, že o to nemají zájem. Oni si kvůli nám změnili i stanovy.

Jak?

Diskutoval jsem s paní Rambouskovou o tom, že mají ve stanovách, že podporují sexuální menšiny. Měli to tam takhle obecně, neměli to specifikované jen na LGBT tématiku. Odvolával jsem se k tomu, že jsme taky menšina a oni nás tam nechtějí, takže jsou vlastně proti vlastním stanovám. Na základě toho si pak stanovy změnili, sexuální menšiny vyškrtli a nechali tam jen LGBT témata.

Společenská stigmatizace 

Kolik máš v pedofilní komunitě ČEPEK kamarádů? Jak moc mají potřebu se pedofilové mezi sebou kamarádit?

Je to individuální. Obecně bych řekl, že mladí lidé, kteří tam přijdou, mají potřebu se s někým bavit a vídat se. Reálný kontakt je jinýnež internetový. Časem to podle mne člověk nemá potřebu tolik řešit. Ze spousty lidí, které jsi potkal, si pak zachováš kontakt jenom s těmi, se kterými bys i v reálném světě, kdybyste spolu neměli společnou orientaci, kamarádský vztah měl. S pár lidmi se stále vídám, ale s většinou již ne.

Je to tak, že lidé jsou v ČEPEKu aktivní v době, kdy se se svou orientací vyrovnávají a pak po roce, po dvou z komunity mizí?

Jo, to se děje. Lidi postupem času už ČEPEK nepotřebují, žijí si svým životem a sdílí to třeba jen s lidmi, které znají osobně. Nemusí to být ani lidi z ČEPEKu. Díky coming outům si člověk vytvoří možnost se o tom bavit s lidmi, kteří stejnou preferenci nesdílí, ale dokážou ji přijmout.

Zmiňoval jsi, čemu se ČEPEK věnuje. Dovedeš si představit, že by třeba jednou vedl vážnou společenskou debatu například o kreslené pornografii, která je v České republice zakázaná, jestli třeba není tento zákaz kontraproduktivní?

Obecně je těžké za ČEPEK něco prezentovat, protože není moc lidí, kteří jsou schopni někam vyjít, se svým obličejem, se svým jménem a prezentovat se za ČEPEK, proto to taky není spolek. Daniel to dokázal nějakým způsobem prezentovat. Když jsem se prezentoval na Klinice, zatajil jsem jméno, říkal jsem si, že to anarchistické prostředí je dostatečně tolerantní, bezpečné a chápající. Ale plně veřejný coming out v plánu rozhodně nemám. Co se týče kreslené pornografie, někteří lidé, ne ČEPEK jako celek, se k tomu vyjadřují.

Vím, že nedávno bylo nějaké nařízení Evropské unie, které rozšířilo paragraf o pornografii a stalo se nelegálním ji vyhledávat nebo snažit se ji získat. Proti tomu se pár lidí ozvalo formou dopisu poslancům. Důvod byl ten, že to je dost zneužitelné. Když člověk do Googlu napíše dětská pornografie, jak se odliší, že se ji snaží získat od toho, že si o ní hledá informace, např. v zákoně? Někdo z ČEPEKu psal poslancům i na téma virtuální dětské pornografie. V ČEPEKu se o tom bavíme, ale aby si někdo řekl: Založíme spolek a budeme se nějak prezentovat, to zatím ne.

Měla by podle tebe fungovat nebo je nějaká šance, že někdy bude fungovat solidarita mezi různými menšinami? Občas se o tom mluví, ale například i na Prague Pride a ČEPEKu se ukazuje, že taková solidarita selhává.

Věřím na solidaritu mezi lidmi obecně. S tím, že v některých situacích to tak není, Prague Pride může být příkladem, se nedá nic dělat. Každý k tomu má nějaké důvody. Věřím v mezilidskou solidaritu a v to, že bychom se měli tolerovat nejen v rámci sexuálních menšin, ale i v rámci náboženství, filozofického smýšlení, jestli je někdo vegan, vegetarián, tolerovat se obecně jako lidi, respektovat se navzájem.

Prague Pride k tomu měla nějaké své důvody, které chápu, ale nesouhlasím s nimi. Kolem pedofilie je stále určité stigma, které nechtěli přenášet na sebe, třeba by fakt přišli o nějaké sponzory, protože Prague Pride je byznysově laděná akce, když to tak řeknu, je to dost o penězích. Tyhle důvody chápu, nicméně byl bych rád, kdyby to fungovalo i jinak.

Projevy solidarity mezi námi a dalšími menšinami ale také existují. Vím, že pro univerzitní LGBT spolek Charlie byly dělané přednášky, kterých se účastnil administrátor stránky pedofilie-info.cz Jiří Fx100d, takže to není obecně tak, že by LGBT stálo proti nám, to určitě ne. Jsou lidi, kteří mosty staví. Za zmínku stojí také festival Mezipatra, který promítal Danielův svět a tématu se nebránil.

Za dobu, co to vnímáš, mění se nějak stigmatizace či společenské naladění? Je patrný nějaký posun třeba i pod dojmem Danielova světa?

Myslím si, že o něco ubylo vyloženě bulvárních titulků jako „pedofil zneužil dítě“, kdy lidi automaticky předpokládají, že ten, kdo zneužil dítě, je pedofil, aniž by to bylo sexuologem ověřeno. Začíná se o tom víc mluvit. Otevřel to i Danielův svět, podle mě to byl taky posun. Stále tam jistá stigmatizace je, ale zlepšuje se to. Přijde mi, že i tím, jak se ČEPEK snaží na média reagovat, se situace postupně mění.

Na Danielův svět před více než dvěma lety vyšla v MF DNES recenze od Mirky Spáčilové, která u pedofilů sice neměla rovnítko s těmi, kdo zneužívají děti, ale tlačila to směrem, že pedofil je ten, kdo má vzbuzovat soucit. Dokumentu vytýkala, že v něm Daniel vystupuje jako hvězda svého světa, a říkala, že by takový film měl ústit v to, že nám bude pedofilů líto.

Potom, co se rozbije to rovnítko, může přijít ještě spousta dalších mýtů a polopravd kolem pedofilie. To, že lidi zjistí, že ta definice je jiná, než si mysleli, není jedinou položkou toho, že dokážou tolerovat nebo chápat lidi, kteří to tak mají. Paní Spáčilová popsala Danielův svět jako sebestředný autoportrét, zhodnotila, že Daniel působí teatrálně, má tam své citové výlevy, ale nejsem si jistý, zda pochopila význam toho filmu.

Danielův svět je autoportrét, protože Daniel byl v tu dobu jediný, kdo byl schopný do toho jít. Byl otevřený, veřejně vyoutovaný, viděl to jako příležitost rozvířit o tom debatu, a to je to, co se mu povedlo. Je to film o něm, takže je zaměřený na to, jak to prožíval on, včetně nějaké sebelítosti. Sebelítost jako hlavní motiv filmu jsem nevnímal, když jsem film viděl, a viděl jsem ho asi třikrát. Danielův svět podle mě splnil, co splnit měl. Jsem rád, že Veronika Lišková film natočila. Komunita film přijímá dobře.

Není to trochu tak, že když už se část společnosti postupně dostane k tomu, že pedofily toleruje, je ochotná je tolerovat jako chudáky, kterých je třeba litovat? A tomu odpovídá i poptávka po tom, jak pedofily zobrazovat například v dokumentech. Podobné je to s lidmi na vozíku, kteří jsou také zobrazováni jako někdo, kdo má budit lítost.

Osobně ve svém životě jsem se s litujícím přístupem nijak moc nesetkal. Obecně není cílem komunity vyvolat soucit. Asi to je o krok dál, než stigmatizace a nějaká segregace, odtahování se, ale k respektu to má ještě poměrně daleko. Třeba další film bude úplně jiný, třeba už bude o komunitě jako celku, objeví se víc lidí, kteří budou schopni ve filmu vystupovat.

Danielův svět byl film o jednotlivci. Má to své plus i mínus. Danielova póza byla taková, jaká byla. Osobně ho zas tolik neznám, abych dokázal zhodnotit, jak moc to byla póza, jak moc v tom byla nějaká teatrálnost. Třeba se objeví sebevědomý člověk, který bude cílem podobného filmu.

Asi těžko to ale zatím bude sebevědomý člověk, který bude pracovat ve škole, k tomu jsme ještě docela daleko. K lítosti pedofilie asi do určité míry navádí, ale stejně jako lidi na vozíčku nepotřebují lítost, nýbrž potřebují být respektovaní jako plnohodnotné bytosti. To samé potřebují i ostatní sexuální menšiny.

Emoční naplnění 

Zmínil si práci ve školství. Ty sám pracuješ ve školství. Je to pro tebe náročné?

Ani ne. Ve školství je to obecně náročné, není to jednoduchá práce, ale nevidím v tom žádná osobnostní specifika, která by mi práci ve školství činila náročnější. Možná až se třeba zamiluji do nějakého žáka, tak to bude náročnější, ale věřím, že to zvládnu. Hranice učitel – žák mám srovnané.

Ještě ses nezamiloval?

Ne, do žáka ještě ne, jinak ano. Tak o to náročnější to potom třeba bude. Teď to tak nevnímám. Možná v určitých případech můžu mít tendenci více prožívat osudy jednotlivých dětí, třeba jak to mají doma a tak. To jsou zase spíš ty emoční obtíže. Jestli myslíš obtíže s ovládáním sexuálního pudu, to ne, to nevnímám, já to tak nemám.

Jak časté vlastně je u lidí, které znáš kolem ČEPEKu a dalších, že pracují ve školství?     

Řekl bych, že to je docela běžné. S dětmi jsem začínal pracovat také v rámci volnočasové pedagogiky a vím, že nejsem sám z ČEPEKu, kdo vede nebo vedl kroužky pro děti. Vím o několika lidech, že jsou pedagogové, třeba zrovna administrátor stránky Petr Kasz se tím netají. Není to tak, že co pedofil to pedagog, to ne, ale zastoupení tam určitě je. A neřekl bych, že potřeba práce s dětma přichází jenom na základě orientace. Obecně mě práce ve školství dává smysl.

Platí podle tebe, že pedofilové jsou dobří učitelé, protože rozumí dětskému světu, jak se někdy říká? 

Neplatí to obecně. U některých autorů dětských knížek se o tom mluví. Říká se, že Andersen nebo i Foglar mohli mít takovou preferenci. Dost často se to bere jako hrozná urážka zmíněných autorů. Samozřejmě ze své pozice to tak nevnímám, ale jo, podle mne tam může fungovat obecně větší zájem o pochopení dětského světa. Práce s dětmi může fungovat jako emoční naplnění. Podle mě to mnoha lidem stačí a pak nepotřebují naplnění sexuální.

Když si zmínil, že ses ještě do žádného žáka nezamiloval, jak často se ti stává, že se do někoho zamiluješ?

Zamilovaný jsem byl dvakrát, nestává se to příliš často.

Jak podobné situace zvládáš?

Emoce jsou pomatené a intenzivní, ale vždy se v nich dá vyznat, přijmout je, prožít si je a pokračovat s dítětem běžný, kamarádský vztah.

Řekl bys, že ti po emoční nebo sexuální stránce něco chybí?

Zažít naplněný vztah, možná řeknu, že ano. Nezažil jsem ho, tak nevím. Naučil jsem se se svou preferencí dětí žít i z ní těžit.