Trable věčných vůdců: Co stojí v cestě autoritářským prezidentům

MAGAZÍN - Magazín autor: František Kalenda

Jistě to bylo shodou okolností, že ve stejný den, 17. prosince, nominovaly dva stranické kongresy na dvou různých kontinentech za své prezidentské kandidáty dva dlouholeté vládce: bolívijského prezidenta Eva Moralese a zimbabwského prezidenta Roberta Mugabeho. Přestože mají oba tito muži za sebou slavnou revolucionářskou minulosti a jejich strany se je rozhodly jednomyslně podpořit, v cestě k dalším rokům u moci jim stojí nemalé překážky.

Mugabe (vlevo) a Morales (vpravo)

Mugabe (vlevo) a Morales (vpravo),zdroj: Profimedia.cz

Sotva stotisícové Montero na východě Bolívie zřídkakdy zažilo takovou celonárodní pozornost, jako když se zde v polovině prosince uskutečnil třídenní kongres vládní strany Hnutí za socialismus (MaS). Na šest tisíc delegátů a devadesát odborových organizací mělo vybrat levicového kandidáta na prezidenta do příštích voleb, které se uskuteční v roce 2019.

Nad volbou viselo několik otazníků, především pak to, jak se strana vyrovná s předpokládaným odchodem prvního indiánského prezidenta Eva Moralese, který se totiž v únorovém referendu pokoušel o změnu ústavy tak, aby mohl znovu kandidovat - a těsná nadpoloviční většina voličů tuto možnost odmítla.

Dilema s ústavním zákazem se však vyřešilo překvapivě snadno: strana bez ohledu na něj nominovala Moralese do nadcházejících voleb a navrhla čtyři možné způsoby, jak zjevnou protiústavnost takového kroku vyřešit. Dva z nich počítají se změnou ústavy a novým referendem, třetí s odstoupením před koncem mandátu a čtvrtý s novou interpretací ústavy prostřednictvím Moralesem ovládaného Ústavního soudu.

Prezident, který už v roce 2008 tvrdil, že nemá v úmyslu znovu kandidovat a od února se k celé věci nevyjadřoval, přirozeně svěřenou důvěrou nepohrdl. "Jestliže lid dává najevo, že má o Eva stále zájem, pak pojďme pokračovat v našem procesu a dál porážet pravici," prohlásil.

Následně vyzval k jednotě levicových sil proti pravicové opozici a apeloval na zachování výdobytků "demokratické a kulturní revoluce", jak nazval svůj úspěch ve volbách před jedenácti lety: "Mám plnou důvěru v naše sociální hnutí. Neseme velkou zodpovědnost za příští generace, za budoucnost našich dětí a našich vnuků."

A mezitím v Zimbabwe...

Zhruba ve stejnou dobu přijímal nominaci stranického kongresu dlouholetý zimbabwský vládce Robert Mugabe. Také v jeho případě existovaly jisté pochybnosti - například proto, že Mugabemu bude ve volbách v roce 2018 úctyhodných 94 let. Anebo proto, že s jeho věčným mandátem - v prezidentském křesle sedí nepřetržitě od roku 1987 - má stále větší problém mladší část jeho vlastní, vnitřními spory rozežírané strany.

Zimbabwské africká národní unie - Vlastenecká fronta (ZANU-PF) ale nakonec projevila obdivuhodnou jednotu a sedm tisíc delegátů sjezdu spojilo své naděje do příštích voleb se stařičkým symbolem boje proti kolonialismu.

Zatímco sám Mugabe vyzval hlavně k ukončení vnitřních půtek a své stranické kolegy označil za "členy jedné rodiny", tito jeho "rodinní příslušníci" proměnili sjezd v oslavu jeho osobnosti. Během kongresu zazněla píseň "Mugabe by měl vládnout navěky" a třeba Kudzai Chipanga, vůdce mládežnického křídla ZANU-PF, se nechal slyšet, že jméno na občanském průkazu a rodném listu hlavy státu by se mělo změnit na "Prezident Robert Mugabe", aby se tak symbolicky potvrdila jeho nezastupitelná úloha v čele země.

Jistě nepřekvapí, že opozice v obou zemích zareagovala na opětovné nominace Moralese a Mugabeho s pobouřením. V Bolívii toto gesto vyústilo ve schůzce všech důležitých opozičních lídrů, kde se rozčilovali nad amorálností prezidentových aspirací. Podle Oscara Ortize, předsedy Demokratů, si chce bolivijská hlava státu svým znovuzvolením "zajistit permanentní beztrestnost".

Šéf Fronty národního sjednocení (UN) Doria Medina si postěžoval na protiústavnost nové Moralesovy kandidatury: "Ústava říká jasně, že Evo Morales nemůže znovu kandidovat. Pokusil se to změnit prostřednictvím referenda a prohrál, není cesty zpět."

Vůdci čtyř nejdůležitějších bolivijských opozičních stran se shodli na společném postupu, který by měl v ideálním případě vyústit v představení společného prezidentského kandidáta. "Demokraté budou spolupracovat se všemi politickými a občanskými organizacemi, aby zabránili uskutečnění tohoto vážného útoku na náš ústavní pořádek," slíbil Ortiz.

Podobně se v reakci na Mugabeho nominaci sešlo v jihoafrickém Kapském městě hned čtrnáct zimbabwských opozičních stran v čele s Hnutím za demokratickou změnu (MDC) bývalého premiéra Morgana Tsvangiraie, aby vyjednali předvolební koalici. Jednotný postup tyto strany poprvé po letech svárů otestovaly v létě na společné protivládní demonstraci v centru hlavního města Harare.

Bezzubí "agenti imperialismu"

Úsilí opozičních stran však ani zdaleka nepředstavuje největší překážku na cestě k dalšímu prezidentskému mandátu. Přes veškeré snahy je zimbabwská stejně jako bolivijská opozice stále roztříštěná, sestávající z velkého množství ideologicky nesourodých subjektů a bez silných osobností.

Kromě toho jí chybí jednoduše formulovaná alternativa k vládnoucímu režimu, který v obou zemích ovládá klíčová média a politické soupeře úspěšně vykresluje jako "agenty imperialismu", čemuž mimochodem vydatně přispívají četné vazby opozice na velký byznys a zahraniční hráče.

Nutno dodat, že zejména v Zimbabwe se po desetiletích vlády jednoho muže zachovaly pouhé trosky svobodné soutěže politických stran a ZANU-PF se ve zfalšovaných volbách úspěchu konkurence obávat nemusí.

Mnohem větší problémy tedy spočívají v klesající podpoře kdysi spolehlivé většiny společnosti vzhledem k osobním pochybením obou vůdců a jejich přešlapům při řešení krizových situací. Bolivijský prezident Evo Morales se mohl léta spoléhat na rychlý hospodářský růst, zapříčiněný z velké části prudkým rozvojem těžby v době vysokých cen komodit na světových trzích. Ale léta konjunktury skončila spolu s čínskou poptávkou, růst zpomaluje a ohrožení bolivijské prosperity letos ještě znásobila rekordní sucha.

Moralese mnozí viní z povolování masivních těžebních aktivit v citlivých místech a s tím související likvidace spodních vod, jeho vláda dále nedokázala efektivně spravovat vodovodní síť po jejím zestátnění, což problém s nedostatkem vody výrazně zhoršilo.

Prezidenta osobně navíc v očích veřejnosti mimořádně poškozuje kauza s údajným nemanželským dítětem, již se Morales rozhodl vyřídit uvězněním ženy vydávající se za jeho milenku a opakovanými pokusy zastrašit zbývající nezávislé novináře.

Nikdo není věčný, ani 'věčný vůdce'

Také Robert Mugabe a jeho rodina byli v průběhu let zapleteni do mnoha skandálů, jeho starostí číslo jedna je však v tuto chvíli ekonomika. V Zimbabwe po několika letech relativního klidu a mírných hospodářských reforem opět hrozí masivní hyperinflace, která před osmi lety dosáhla stovek milionů (sic) procent.

Vláda totiž v reakci na nedostatek amerických dolarů přišla s kontroverzní měnovou reformou, zavádějící do oběhu státní dluhopisy vedle běžných bankovek - ty mají oficiálně stejnou hodnotu jako dolary, ale obyvatelé země se obávají jejich okamžitého znehodnocení a rychlé ztráty úspor, jako se tomu stalo s vlastní měnou.

Reforma vyvolala vůbec nejrozsáhlejší protesty proti prezidentovi za posledních deset let. A pak je tu samozřejmě již zmiňovaný Mugabeho věk a s ním související zdravotní stav, o němž nikdo nemá přesné informace. Zimbabwskému vůdci by v případě zvolení bylo na konci mandátu rekordních 99 let a ani jeho největší obdivovatelé nedokážou vysvětlit, jak by byl schopen výkonu vlády.

Zmíněné překážky nutně neznamenají, že by snad Mugabe nebo Morales po příštích volbách neusedli do tak dlouho hýčkaného prezidentského křesla. Jejich prohra ve volbách jako takových je vzhledem k charakteru obou režimů spíše nepravděpodobná - a šance opozice na sjednocený a efektivní odpor nejsou vysoké.

Jejich příští funkční období ale může být nejméně stabilní než kdy dřív, mimořádně zranitelné vnějšími i vnitřními krizovými situacemi. Není možné vyloučit, že tuto zranitelnost využijí třeba dosud subtilní, leč vyčkávající konkurenti uvnitř jejich vlastních stran. V případě stařičkého Mugabe bylo již před kongresem zjevné, že jeho potenciálních nástupců se najde dlouhá řada.

Tagy: zahraničí Bolivie Zimbabwe diktatury a neliberální demokracie

Zdroje: Vlastní