Dnes je sobota 25. září 2021., Svátek má Zlata
Počasí dnes 23°C Polojasno

Krutí diktátoři, o kterých jste možná neslyšeli

Krutí diktátoři, o kterých jste možná neslyšeli
Jorge Rafael Videla (uprostřed) vedl Argentinu v letech 1976 - 1971. V roce 2010 byl odsouzený na doživotí a o tři roky později ve vězení zemřel | zdroj: Profimedia

Většina diktátorů sice nesahá ve své krutovládě Adolfu Hitlerovi nebo Josifu Stalinovi ani po kolena, ale historie, i ta moderní je plná i dalších sadistů, psychopatů či sociopatů, kterým se podařilo stanout v čele některé ze světových zemí. O některých jste možná nikdy neslyšeli.

Francisco Macias Nguema (Rovníková Guinea, 1968 – 1979)

Život málokterého z diktátorů byl natolik bizarní, jako tomu bylo v případě Nguemy. Poté, co v roce 1968 vyhrál prezidentské volby, se tento politik historií označovaný za kleptokrata prohlásil doživotním prezidentem a zrušil opozici. Ještě před tím ale raději zavedl trest smrti za urážku hlavy státu.

Jeho neomezené vedení státu potvrdilo referendum, v němž zázračným výsledkem 99,9 procenta hlasů lidé schválili zrušení ústavy a přidělení neomezených pravomocí prezidentovi.

Nguema zakázal slovo intelektuál a všechny vzdělané nechal popravit, stejně jako sezónní dělníky z Nigérie nebo guvernéra národní banky. Odhaduje se, že během 11 let jeho vlády bylo zabito až 300 tisíc lidí, tedy zhruba polovina obyvatel. Jeho vláda byla tak krutá, že Rovníková Guinea dostala přezdívku "africký Dachau".

Jeho šílenost podpořená braním halucinogenů došla až tak daleko, že všechny státní devizové rezervy si schoval ve svém domě a věřil, že má zázračné schopnosti. Prohlásil se bohem a zrušil nejen církve, ale i nemocnice – všechny přece zvládne vyléčit sám…

Nguemovu tyranii ukončil až jeho synovec Teodoro Obiang, který ho nechal v roce 1979 popravit a nahradil ho v čele státu. Obyvatelům se ale příliš neulevilo. Obiang, který stojí v čele dodnes, pokračuje v rodinné tradici, byť ne tak agresivně. I přesto je jeho vláda obviňovaná z mučení disidentů a praktickému zákazu jakýchkoli politických projevů.

Francisco Solano Lopez (Paraguay, 1862 – 1870)

Lopez1870 Poslední známá fotografie Franciska Solana Lopeze | zdroj: tisková zpráva

I když se několik desetiletí po své smrti stal uctívanou postavou Paraguaye, prezident a vojenský vůdce Francisco Solano Lopez téměř zdecimoval svou zemi. Mohlo za to jeho nerozumné vměšování do občanské války v sousední Uruguayi.

Poštval si tím proti sobě Brazílii i Argentinu a poté, co občanská válka dospěla do konce, i vítěznou frakci v Uruguayi. Všechny tři strany vytvořily Trojspolek a na Paraguay, která vyhlásila Brazílii válku, zaútočily.

Během zničujícího konfliktu, při němž se zbraní musely povinně chopit i děti, Lopez popravil stovky poslanců a důstojníků (včetně svého bratra), utrpěla země těžké územní ztráty.

Válku ukončila až Lopezova smrt v roce 1870. Podle mírové dohody musela Paraguay přenechat zhruba polovinu svého území Brazílii. Podle odhadů se populace z více než půl milionu obyvatel zredukovala na 220 tisíc. A krvavý konflikt přežilo jen 29 tisíc mužů starších než 15 let.

Döme Sztójay (Maďarsko, 1944)

Sztojay-official_portrait_1944 Döme Sztójay | zdroj: tisková zpráva

Döme Sztójay byl maďarský diplomat a generál srbského původu, který od roku 1935 vykonával funkci velvyslance v nacistickém Německu. Po německé okupaci Maďarska se v roce 1944 stal premiérem.

V křesle ministerského předsedy sice působil jen půl roku, ale během té doby zavedl přísné protižidovské zákony a poslal do koncentračních táborů více než 440 tisíc maďarských Židů.

Po válce byl zajat americkou armádou a v roce 1946 v Budapešti popraven.

Ante Pavelić (Chorvatsko, 1941 – 1945)

Adolf_Hitler_meets_Ante_Pavelić.1941 Adolf Hitler zdraví Ante Paveliće během setkání v Berghofu (1941) | zdroj: United States Holocaust Memorial Museum

Když po konci první světové války vzniklo Království Jugoslávie a král se chopil absolutistické vlády, připojil se Pavelić k chorvatským nacionalistům s cílem získat nezávislost Chorvatska.

V roce 1929 emogroval do Bulharska a stal se jedním ze zakladatelů ultranacionalistického hnutí Ustaša, které v roce 1934 spáchalo na jugoslávského krále Alexandra I. Karadjordjeviće úspěšný atentát.

Do Jugoslávie se Pavelić vrátil až v roce 1941, kdy zemi napadla německá armáda. V tu chvíli se stal prezidentem fašistického Nezávislého chorvatského státu. V zemi pod jeho vedením vládl krutý ustašovský režim podporovaný německými nacisty a italskými fašisty.

Pod vedením Paveliče začala tvrdá represe a genocida ortodoxních Srbů, Židů i Romů. Odhaduje se, že je zodpovědný za životy až půl milionu lidí.

Po porážce Třetí říše uprchl do Argentiny, pak se ale nějakou dobu skrýval na neznámém místě. Zemřel ve Španělsku v roce 1959.

Chorlogín Čojbalsan (Mongolsko, 30. léta 20. století – 1952)

Horloogiyn_Choybalsan Chorlogín Čojbalsan | zdroj: tisková zpráva

Mladého mongolského komunistu uchvátily myšlenky bolševické revoluce a po několika setkáních se Stalinem přijal jeho metody a přenesl je do Mongolska. Ne nadarmo se mu přezdívalo "mongolský Stalin".

Jeho vliv na politiku země začal naplno ve 30. letech. V roce 1939 se pak stal premiérem a začalo jedno z nejkrutějších období v historii Mongolska. Zavedl kruté represe, nechal zavraždit mnoho buddhistických kněží, zničit mnoho klášterů. Zbavil se téměř všech svých, byť jen potenciálních odpůrců – armádních důstojníků, intelektuálů, ale i svých věrných zaměstnanců.

Na druhou stranu dokázal udržet samostatnost a nezávislost Mongolska, které tak "nespolkly" Sovětský svaz ani Čína. I proto bývá některými považován za hrdinu. Zemřel v roce 1952 na rakovinu ledvin.

Enver Hodža (Albánie, 1944 – 1985)

HODŽA_druhá_míza Enver Hodža | zdroj: Mr Forrásjelölés Hasonló

Hodža byl prvním tajemníkem Albánské strany práce a od konce druhé světové války premiérem. Zemi vládl až do své smrti v roce 1985. Za těch čtyřicet let v zemi zavedl přísný komunistický režim, počínaje kolektivizací, znárodňováním a přeorientováním země na průmysl.

Vše v duchu národní soběstačnosti – postupně totiž přerušil styky s Čínou i Sovětským svazem. Z Albánie se tak v podstatě stala balkánská verze Severní Koreje. Dotáhl to až tak daleko, že věřil, že Albánie je jedinou pravou socialistickou zemí na světě a začal ji opevňovat sítí bunkrů.

Podařilo se mu sice v zemi zlepšit gramotnost, lékařskou péči či dopravu, ale za cenu potlačování jakéhokoli odporu. Zemi s většinou muslimského obyvatelstva vyhlásil v roce 1967 jako ateistickou a nechal odstranit všechny náboženské symboly, církevní střediska,…

Většina duchovních skončila ve vězení nebo v pracovních táborech. Ostatně jako většina jeho politických odpůrců. Má se za to, že během Hodžovy vlády bylo z politických důvodů uvězněno zhruba 220 tisíc lidí.

Le Duan (Vietnam, 1960 – 1986)

l-dun-vietnam-1960-1986 Le Duan | zdroj: wikipedia

I když nikdy nebyl hlavou Vietnamu, jako generální tajemník Vietnamské komunistické strany měl více než 20 let hlavní rozhodovací pravomoci. Po konci vietnamské války dohlížel na čistky mezi jihovietnamskými antikomunisty.

Podařilo se mu zničit silnou ekonomickou základnu, kterou si budoval jižní Vietnam po dvacet let, což samozřejmě ekonomicky oslabilo celou zemi.

Během svých stalinistických čistek nechal uvěznit více než dva miliony lidí a dalších zhruba 800 tisíc Vietnamců donutil opustit zemi.

Ian Smith (Rhodesie, nyní Zimbabwe, 1964-1979)

Ian_Smith_1950s Ian Smith | zdroj: archiv rhodéské vlády

Ian Douglas Smith je jedna z nejkontroverznějších postav africké postkoloniální historie. Muž, který během druhé světové války sloužil jako stíhací pilot, se stal v roce 1964 rhodéským premiérem a rok na to vyhlásil nezávislost na Británii. Novou republiku ale uznávalo jen minimum států.

Jakožto člen strany evropských usedlíků vedl zemi rasistickými způsoby. V zemi, kde bílí tvořili ani ne čtyři procenta obyvatel, se snažil udržet bílou vládu za každou cenu. Prosazoval politiku apartheidu podobnou té v sousední Jihoafrické republice.

Tlak ze strany černošských domorodců i OSN vedl k několika pokusům o svržení Smithovy vlády. Navzdory mezinárodní izolaci i občanské válce ale jeho vláda vydržela téměř 15 let.

Nakonec ustoupil a po dohodě se v roce 1980 stala republika Zimbabwe-Rhodesie nezávislou a do premiérského úřadu se dostal Robert Mugabe.

Ramfis Trujillo (Dominikánská republika, květen – říjen 1961)

ramfis-trujillo-dominican-republic-may-1961-october-1961 Ramfis Trujillo | zdroj: YouTube.com

Spíš než Ramfisovo jméno si při vyslovení příjmení Trujillo vybaví lidé jeho otce Rafaela, který vládl jako diktátor Dominikánské republice více než 30 let. Ramfis po otcově vraždě přijel zpět do své domoviny a stal se jeho nástupcem.

Po příjezdu spustil tvrdou represi a nechal zabít všechny, které jen podezíral z toho, že mohou za otcovu smrt. Některé z nich zabil osobně.

Nakonec byl známý playboy a milovník luxusu přinucen po několika měsících hrůzovlády odejít do exilu. Na palubu své jachty si při útěku nezapomněl vzít rakev svého otce. Ta byla údajně naplněná penězi a šperky v hodnotě čtyř milionů dolarů.

Michel Micombero (Burundi, 1966 -1976)

Micombero Michel Micombero | zdroj: wikipedia

Armádnímu kapitánovi, ministru obrany a etnickému Tutsiovi bylo pouhých 26 let, když v Burudi vedl v roce 1966 státní převrat. Nejdříve se stal premiérem, ale jen pár měsíců na to svrhl krále, donutil ho uprchnout do exilu a prohlásil se prezidentem.

Zastával politiku afrického socialismu, hlavně ale svým protežováním Tutsiů ve vládě a armádě zvyšoval napětí mezi Tutsii a Hutui. V roce 1972 porazil Hutuské povstání a v následných masových čistkách nechal zabít podle odhadů 150 až 300 tisíc lidí.

Byl svržen při převratu v roce 1976, ale následky etnických tlaků, které rozdmýchal, vedly až k občanské válce v letech 1993 až 2005.

Jahjá Chán (Pákistán, 1969 – 1971)

yahya-khan-pakistan-1969-1971 Jahjá Chán | zdroj: wikipedia

Pákistánský generál a veterán britské armády ve druhé světové válce v roce 1969 rozpustil vládu a vyhlásil výjimečný stav. Z křesla prezidenta dohlížel na masové vyvražďování zhruba půl milionu Bengálců a jiných menšin.

V březnu 1971 nařídil armádě, aby zakročila proti sílícímu separatistickému hnutí na východě Pákistánu. Operace Searchlight, která vyvolala bangladéšskou genocidu na východě Pákistánu, stála život až tří milionů Bangladéšanů a dalších 10 milionů jich prchlo do Indie.

Operace přinutila Indii do pákistánské občanské války zasáhnout, Chán byl sesazen, uprchl do vyhnanství a Bangladéš vyhlásil samostatnost.

Carlos Osorio Arana (Guatemala, 1970 – 1974)

Arana byl pokračovatelem vojenských vládců, kteří nastoupili do prezidentského úřadu po puči v roce 1954. Během svého funkčního období potlačil ozbrojené povstalce, pronásledoval a mučil studentské radikály, lidi podezřelé ze spolupráce s partyzány a politické oponenty.

Odhaduje se, že během jeho funkce zemřelo nebo "zmizelo" zhruba 20 tisíc nepohodlných lidí.

Jorge Rafael Videla (Argentina, 1976 – 1981)

Náčelník generálního štábu argentinské armády se dostal k moci během státního převratu v roce 1976, kdy byla svržena prezidentka Isabela Martinézová Perónová, vdova po diktátoru Juanu Perónovi. Jeho převzetí moci lidé znechucení zkorumpovanou vládou vítali, ale slavili předčasně.

Pomocí reformy volného trhu sice obnovil ekonomický růst země, ale vojenská junta pod jeho vedením rozpustila vládu, zavedla přísnou cenzuru, zrušila odbory a vše podřídila armádní kontrole.

V duchu typické diktatury jeho režim pronásledoval, mučil, unášel a zabíjel své odpůrce jako intelektuály, novináře nebo pedagogy. Metody přitom byly velmi kruté – někteří byli třeba zaživa zalévání do betonu nebo vyhazováni z letadla. Represe se nevyhýbaly ani ženám a dětem. Odhady počtu obětí se pohybují mezi 9000 až 30 tisíci lidí.

V roce 1985 byl Videla odsouzen k doživotí, o pět let později byl ale omilostněn. Stejný trest soud znovu vynesl v roce 2010. Ve vězení zemřel v roce 2013.

Than Šwei (Barma, 1992 – 2011)

Than_Shwe_2010-10-11 Than Šwei | zdroj: wikipedia

Šwei byl vůdce vládnoucí vojenské junty v Barmě, tedy de facto absolutním vládcem v zemi. Na veřejnosti se ale moc neobjevoval, i nyní po svém odchodu z vrcholné politiky není příliš často vidět. O to víc se ale skloňuje jeho silný zákulisní vliv na barmskou politiku.

Předpokládá se, že za jeho vlády skončilo v pracovních táborech až milion lidí. Podle britského deníku The Guardian bylo například zakázáno vlastnit počítač nebo alespoň fax a za kontakt se zahraničním novinářem hrozilo mučení nebo rovnou vězení.

Na druhou stranu po nástupu do vlády propustil některé politické vězně a zmírnil restrikce proti vůdkyni opozice Aun Schan Su Ťij, kterou propustil do domácího vězení. V poslední době jí dokonce vyjádřil podporu.

Yahya Jammeh (Gambie, od roku 1996 do současnosti)

Jammeh, který je prezidentem Gambie už od roku 1996, vybudoval jeden z nejvíce tyranských států v současném světě. Do úřadu se dostal díky převratu ve svých třiceti letech a v roce 2011 byl zvolen počtvrté prezidentem.

V zemi vládne autoritářská režim s represemi vůči nepohodlným osobám jejich zatýkání a mučení, omezenou svobodou tisku a silnými protihomosexuálními zákony. Jeho vláda vyzývá k vraždění homosexuálů a sám jim vyhrožoval uříznutím hlavy.

Stejně jako jeho kolega Nguema z Rovníkové Guiney tvrdí, že umí vyléčit kdejakou nemoc. Konkrétně tedy hlavně AIDS či astma, a to jen za použití přírodních bylin. Vytvořil například i čaj proti vysokému tlaku a vyvinul lék na ženskou neplodnost.

Na druhou stranu jeho vlastní léčitelské schopnosti mu v roce 2009 nezabránily v rozsáhlém lovu na čarodějnice. Uneseno bylo údajně až tisíc šamanů.

Přestože má země jen 1,8 milionu obyvatel, Gambijci patří mezi desítku nejčastějších uprchlíků, kteří míří do Evropy. 

Zdroje: