"Akademický slib vykonán." Výkaz o studiu na Vysoké škole ekonomické podepsán 30. září 1966. Osmnáctiletý mladík vlepil do svého prvního vysokoškolského indexu fotku, ze které se na nás dívá s lehce rozčepýřenou hlavou, citlivě, s klukovskou zvědavostí. 

O dva roky později je jeho výraz na první pohled jiný. Index Filosofické fakulty prozrazuje, že student vyzrál v mladého muže. Tvář vážná, koncentrovaná, pohled upřený kamsi do dáli. Ostřejší rysy jako by svědčily o hodnotové formaci a vyostřeném vidění světa. V očích mu ale zůstává cosi dřívějšího, snad trocha naivity, která bývá příznakem idealistů.

"Když přišla zpráva o jeho smrti, měl jsem silný pocit, že se něco změnilo, něco podstatného v našich životech," čteme v knize Život a sochy Olbrama Zoubka. Dle svých slov chodil sochař navečer 19. ledna 1969 doma po bytě jako zvíře v kleci. Až ho napadlo, jak Janovi, přes tři dny umírajícímu, poskytnout poslední službu. Sejmout posmrtnou masku uměl v Praze jako jeden z mála.  

"Byla neděle večer a v neděli se nepitvalo, takže tam bylo hodně mrtvých. Víc těl než lehátek," popisuje soudní lékařství na Albertově. "Ležela tam stařenka, která se otrávila plynem. Tramvaják v uniformě, který se utopil ve Vltavě. Bylo to doslova Dantovo Peklo."

Podle vzpomínek dnes téměř jednadevadesátiletého sochaře ale Palach v Pekle nebyl. Ležel v chodbě důstojně přikrytý státní vlajkou, mezi květinami. Když se ale sochař rukama dotýkal jeho obličeje a roztíral po něm indulonu, filmově výrazná tvář mladého muže "byla nepodobná". Popáleniny druhého a třetího stupně mu změnily osmdesát pět procent těla.

Stereotypy

Když Olbram Zoubek sejmul posmrtnou masku, odnesl ji na fontánu Národního muzea, poblíž místa sebeupálení. Krátce připomínala radikální čin i na schodišti hlavní budovy pražské Filosofické fakulty UK. Na Janovu vysněnou školu se ale mohla vrátit až v roce 1990, kdy její autor vytvořil ze sádrového odlitku kovovou kopii a udělal z ní základ Palachova pomníku. Každý rok se u ní lidé scházejí, pořádají pietní vzpomínky a zamýšlí se nad odkazem dvacetiletého studenta, který vstoupil do velkých dějin.

Jako student FF UK jsem několik let tyto vzpomínky organizoval, připravoval univerzitní portál a nyní se podílím na přípravě expozici památníku v domě, kde Palachovi ve Všetatech žili. Po léta se mi zdá, že se v debatách o Palachově činu a jeho interpretacích vynořují k výročním dnům nejen krásné projevy úcty a piety, ale také myšlenkové šablony názorových stereotypů.

Nejvíce zažrané stereotypy jsou, myslím, dva: 

Zaprvé - Palach byl blázen, nevěděl, co dělá, jeho čin byl iracionální, byl to projev duševně nemocného člověka. Zadruhé - jeho čin neměl smysl, protože pak přišla normalizace, která ho vymazala z paměti společnosti.

Dnes už máme důkladné historické zkoumání, nejuceleněji ve sborníku Jan Palach '69, které vysvětluje, jak se Jan dlouhodobě zajímal o dění kolem sebe. Na VŠE organizoval pracovní brigádu do Leningradu, spoluzakládal Akademickou radu studentů, a když se doba vyhrotila, odjel 21. 8. 1968 do Prahy, kde se v první den okupace účastnil pouličních demonstrací.

Národní památník na Vítkově | zdroj: Profimedia

Účastnil se jich i v listopadu, kdy se podílel na okupační stávce studentů FF UK. Skončila neúspěchem, který ho zřejmě teprve vedl k tvrdému řešení. Šestého ledna navrhuje studentskému vůdci obsadit budovu rozhlasu a odvysílat výzvu ke generální stávce. Očekávaná odezva nepřišla, a tak se rozhodl k vlastnímu radikálnímu činu. V kontextu faktů můžeme vidět, že jeho sebeoběť nebyla nahodilá, ale představuje završení − dnes bychom možná řekli − "občanského aktivismu".

Na otázku "zbytečnosti" jeho činu můžeme odpovědět ve dvou perspektivách. Jedna je dějinná – studentův příběh či spíše příběh Palacha jako symbolu občanské odvahy použili po dvaceti letech studenti v rámci tzv. Palachova týdne. Šlo o nebývale výraznou manifestaci té doby, která podnítila aktivitu vrcholící sametovou revolucí.

Kromě této dějinné reality ale můžeme vnímat i osobní svědectví řady lidí, pro které se stal Palachův čin silnou a pozitivní životní motivací. Ať už je to Tomáš Halík (nositel "nobelovky za náboženství"), který nesl odlitek posmrtné masky na rekviem, jež za svého fakultního spolužáka pořádal a pod vlivem jeho činu se poté rozhodl, že upřednostní nejistou budoucnost v okupované vlasti před svobodnou britskou univerzitou. Nebo je to Olga Prochorovová, které dodal Palach odvahu, aby v Sovětském svazu za vysokého rizika protestovala proti okupaci Československa. Ať už to jsou mnozí jiní...

Čím více času plyne od 16. 1. 1969, tím cennější mohou být jejich osobní svědectví. Vždyť generace Palachových vrstevníků je už generací ve stáří a až vymře, o interpretaci Palachova činu budou rozhodovat jen lidé, kteří byli tehdy dětmi, a ti, kteří tehdy vůbec nebyli.

Budeme závislí na dokumentech, "méně osobních" záznamech vzpomínek a parafrázích. Tím těžší bude vnímat Jana Palacha jako mladého člověka, který dýchal, myslel, mimořádně citlivě prožíval situaci společnosti a bál se o její budoucnost.

Dnešní mladá generace ho tak vesměs nevnímá. A nemá smysl jí vytýkat, že si Jana P. plete s nacisty zabitým Janem O. Případně s upáleným Janem H. Palach se jí celkem logicky jeví jako symbol z dávných "velkých" dějin, jako jakási polomytická postava. Je pro ni obrázkem z učebnic, odlitkem z památníků a vzletnými slovy tryzen. Je pro ni postavou, která je i pro starší generace těžko pochopitelná. Jedni ho mají za nedosažitelného hrdinu, který obětoval vše, druzí za blázna, který nemyslel na své blízké a proti invazi tanků vytáhl s idealismem. Interpretace rozdělují, jako čin sám.

Tvář

Čím více přemýšlím o Janu Palachovi – při přípravě expozice Památníku – tím více se učím vnímat jeho tvář. Prostě vnímat. Odložit si alespoň na chvíli všechny nashromážděné interpretace a reálie jeho příběhu a představy o velikosti či marnosti dramatického činu. Odložit je alespoň na chvíli stranou.

"Jeho tvář byla oduševnělá," řekl mi nedávno farář, který se do ní díval v kostele krátce před činem a zanedlouho Palacha pohřbíval. A je to právě Janova ohořelá tvář, která stále vyvolává spoustu vnitřních problémů v člověku, který se na ni dívá a srovnává ji s mladým mužem v indexu. Úcta s děsem. Dráždiví a nesmiřitelní parťáci.  

Ale jedno se mi při těch meditacích zdá jisté: Není to tvář abstraktního symbolu. Cítila přeci bolest. Nejdřív z úpadku mezilidských vztahů, a pak teprve z plamenů heroického protestu. Pod nánosy našich představ a stereotypů můžeme najít mladíka ze stejných lidských buněk. Mladíka s klukovskou jiskrou v očích. Ano. Řekl bych, že Janové chodí i mezi námi.