Když se Ortega stal v roce 2006 podruhé prezidentem, bylo to za velmi odlišných okolností než roku 1985. Tehdejší předvolební kampaň byla vrcholem proměny jeho osobnosti: Daniel Ortega se od 90. let zařadil do politického mainstreamu a bez protestů uznával jedny prohrané volby za druhými – první hned po ukončení občanské války v roce 1990, další v roce 1996 a 2001.

"Nový" Ortega byl demokrat a konzervativec veřejně deklarující svou hlubokou katolickou víru, kvůli níž neváhal slíbit a následně implementovat absolutní zákaz potratů v zemi. Jeho těsnému vítězství tleskaly církve i vlivní podnikatelé, s nimiž se Ortega v opozici sblížil, a ve světě nevyvolalo žádné pozdvižení.

Staronový prezident se od svého zvolení opět zahalil do revoluční rétoriky – stejně jako za starých časů rád mluví o "imperialismu", vychvaluje Huga Cháveze a kubánské výdobytky Fidela Castra.   Nikaragua pod jeho vedením vstoupila do Chávezova levicového Bolívarovského svazu pro lid naší Ameriky (ALBA) a stala se hlasitým kritikem "divokého" kapitalismu, který se prý svíjí ve "smrtelných křečích".

V realitě je však jeho vztah k nenáviděnému kapitalismu trochu jiný. Druhá Ortegova vláda schválila rozsáhlé daňové úlevy pro nejbohatší domácí podnikatele a zahraniční investory, z nichž většina mimochodem stále pochází z "imperialistických" Spojených států.

Prezident přidělil neznámé čínské společnosti megalomanský projekt Nikaragujského průplavu, který zdevastuje životní prostředí v širokém okolí a povede k masivnímu vysídlování indiánského obyvatelstva a drobných farmářů. Sám Ortega a jeho nejbližší spojenci z vládní strany se rychle vyšvihli mezi mimořádně úspěšné byznysmeny, čerpající z proudu venezuelských petrodolarů a ovládnutých státních společností.

Utahování šroubů

Revoluční rétorika ve skutečnosti jen zastírá systematické upevňování osobní moci. Ortega v roce 2013 nechal změnit ústavu tak, aby mohl kandidovat neomezeně, zjednodušil si budoucí volební klání snížením hranice pro zvolení v prvním kole, a prostřednictvím ovládnutí Nejvyššího soudu a Nejvyššího volebního tribunálu se postupně zbavil opozice.

Právě tyto dvě instituce letos v létě dokonaly destrukci poslední významné opoziční strany v zemi, když jí volební tribunál nejprve nařídil dosadit do svého čela předsedu nakloněného Ortegovi, aby Nejvyšší soud vzápětí zbavil mandátu 16 poslanců, kteří loutkové vedení odmítli uznat. Hlavě státu se tak v letošních podzimních prezidentských volbách nejspíš nepostaví vůbec nikdo. A kdyby se náhodou někdo našel, prezident oznámil, že do země pro jistotu nehodlá vpustit žádné mezinárodní pozorovatele.

Nikaragua přesto zůstává v klidu, a když odstavení opoziční vůdci minulý měsíc volali k protestu proti rozkladu demokracie, demonstranti se do ulic nehrnuli. Nejsou pro to podmínky. Opozice je rozdrobená a rozhádaná mezi sebou, nemá výrazné osobnosti, případně jsou v očích veřejnosti pošramocené působením v minulých pravicových vládách.

Ortega a jeho spojenci ovládají kromě všech důležitých institucí téměř všechna média, především pak vlivné televizní stanice, takže se mohou spolehnout na příznivé zpravodajství a drtivou většinu mediálního prostoru. Nebezpečí tentokrát nehrozí ani ze zahraničí, jelikož kdysi nepřátelské Spojené státy se kvůli svým obchodním zájmům zdržují přílišné kritiky Ortegova režimu.

Nikaragua je navíc ve Střední Americe i přes autokratické metody jejího vládce jakousi oázou stability. Oproti sousednímu Hondurasu či Salvadoru se nepotýká s válkou gangů a související epidemií násilí, k tomu je třeba připočíst stabilní růst ekonomiky v posledních letech a rozsáhlé sociální programy, financované donedávna hlavně prostřednictvím pomoci ze spřátelené Venezuely.

Větší protesty tak v ospalé šestimilionové zemi v poslední době vyvolal pouze již zmiňovaný projekt Nikaragujského průplavu, který se doposud odkládal a ještě nedošlo ani k prvnímu výkopu, vzhledem ke svému rozsahu však má výbušný potenciál.

Zatím se ale Ortega nemusí obávat o svou pozici a už vůbec ne o letošní znovuzvolení prezidentem. Ve svých sedmdesáti letech má Nikaraguu pevněji v rukách, než kdy v dobách Studené války, a svědčí o tom i jeho rozhodnutí jmenovat kandidátkou na viceprezidentku svou vlastní manželku.