Seznamte se s "prací reportérů v roce 2017", nic složitého na ní není. Vezmete spis, který se k vám nějak dostane, zvýrazníte v něm pár pasáží, vyvěsíte ho na web, napíšete k tomu, že informace mají pár chyb a nejsou ověřené a že se čtenáři mají ozvat, pokud vědí víc. Toť vše. Tedy alespoň podle šéfredaktora – nebo spíš vrchního nástěnkáře – serveru BuzzFeed Bena Smithe, který ji takto definoval.

V marné snaze udržet si čtenáře, který má v otevřeném světě internetu na výběr ze sto padesáti více či méně relevantních informačních zdrojů, se i ty prestižní tituly uchylují k praktikám, kterých by si ještě před několika lety neodvážily.

CNN, která celou kauzu odstartovala, se na ní pokrytecky veze. V duchu zvýšení čtenosti, maskované snahou o seriózní informování, její redaktoři sepsali článek postavený na vodě. Text, ve kterém server upozorňuje, že má jistý dokument, který je kompromitující, ale z etického hlediska ho nezveřejní, působí alibisticky. Informační hodnota takového článku je nulová, ale čtenáři je v tu chvíli jedno, zda ze spisu redakce cituje, či nikoli. Klasický clickbait.

"Máme spis, ale neukážeme ho. Někdo to udělá za nás" 

Už pouhá zmínka "máme dokument, který může zkompromitovat budoucího prezidenta" je natolik čtenářsky lákavá, že na titulek klikne. Působí jako Pavlovův reflex. Chování lidí je předvídatelné a je jedno, zda se chlubím tím, že mám tajný spis, nebo tím, že mám domácí video zachycující hrátky své sousedky. Vždy se najde dost lidí, kteří se budou chtít přesvědčit.

V další fázi přicházejí, řekněme, méně seriózní média, která s články s nulovou informační hodnotou rovnou nemají problém. Těm pak, stejně jako to udělal BuzzFeed, stačí lehké popíchnutí, které čtenáře navnadí. CNN píše – víme, že text existuje, ale nezveřejníme ho.

V tu chvíli přijde zachránce v podobě BuzzFeedu, hrdě se přihlásí a o jeho znění se se čtenáři podělí. Máme přece éru otevřené žurnalistiky, kdy čtenář má právo vědět vše a udělat si názor sám. Že není pravost spisu jistá? Informace, které se v něm píšou, ověřené? Nikdo neměl možnost se k nim vyjádřit? Nevadí, čtenáře stačí na tyto "drobnosti" upozornit a vše si přebere sám.

Podobný, ač odlišný případ Forejtova drogového dýchánku

V lecčems podobný, leč zároveň odlišný je i nedávný český případ s videem zachycujícím hradního protokoláře Jindřicha Forejta při nelichotivých aktivitách. Záznam, na kterém se údajně věnuje sexuálním hrátkám a drogám během vyřizování pracovních hovorů, jeho autor také nabízel většině českých redakcí. Riskovat složité právní dilema, zda je ve veřejném zájmu na nahrávku upozornit, nechtěla žádná. 

Nahrávku přitom získalo hned několik vydavatelství. Empresa Media (časopis Týden, Instinkt, atd.) patřící Jaromíru Soukupovi to dokonce potvrdila. Záznam nejspíš koupil i mediální dům MAFRA Andreje Babiše, ačkoli to samo vydavatelství nepřiznalo. Zveřejnit to si však netroufl nikdo. Tedy téměř nikdo...

Bylo to nejtěžší rozhodnutí v mé kariéře, nechal se pak slyšet šéfredaktor serveru Hlídací Pes Ondřej Neumann. Právě jeho server nakonec video, které mezitím pro nezájem ostatních médií ztratilo na ceně, koupil. (Rozhovor s Neumannem o rozhodnutí koupit videa a zveřejnit jejich obsah najdete ZDE.)

Zatímco americký BuzzFeed spis bez mrknutí oka zveřejnil, český web byl v případě Forejta zdrženlivější a vše si ověřoval. Podobně jako CNN na problém "jen" upozornil s tím, že vysoký úředník je kvůli obsahu snadno vydíratelný, což by mohlo ohrozit českou bezpečnost.

Kde je hranice veřejného zájmu a kde už narušení soukromí?

Stejné argumenty pro informování, respektive pak i vyvěšení spisu hovořícím o existenci kompromitujích materiálů na budoucího prezidenta, použily i americké servery.

Nicméně v českém případě je situace poněkud odlišná. Čeští novináři video viděli, mluvili s jeho autorem (i když neznali přesně jeho motiv, což přiznali) a došli k závěru, že je pravé a zaslouží si pozornost.

Američanům rukama koloval neoznačený s ručně psaným číslováním stránek, které mohl, ale nemusel, někdo napsat během jednoho odpoledne na svém domácím počítači. To však BuzzFeed od zveřejnění kompletního znění neodradilo.

Hlídací Pes pravost ověřenou měl, i tak však záznam nepustil na veřejnost. Splnil morální povinnost upozornit v rámci veřejného zájmu na problém, ale zveřejnění videa by už zasáhlo do osobního života protokoláře.  

"Podle mne se jedná o riskování pověsti. Co uveřejnit, by měl rozhodnout šéfredaktor a hlavní editor. Je to jejich odpovědnost," říká předsedkyně Etické komise Syndikátu novinářů Barbora Osvaldová. Neověřené informace – pokud nejde například o neočekávané události typu zemětřesení – by podle ní seriózní médium uveřejňovat nemělo.

Horké zboží bude lákat čím dál víc

V Česku je tak zatím naděje, že čtenost a honba za senzací nevítězí za každou cenu. A jistou úroveň si - alespoň ze strachu ze soudních tahanic - udržují i místní bulvární média. Těm totiž autor nahrávku ve snaze vydělat nabízel jako prvním…

Ale neznamená to, že máme vyhráno. Ve světě, kde mívá "horké zboží" stále častěji rovnou několik významných médií, je rozhodování šéfredaktorů o tom, co už je veřejný zájem a co ještě ne, stále těžší. Zvlášť s pocitem, že v době internetu nemá nic naději na to, aby zůstalo navěky za zavřenými dveřmi.

Natož kauza, v níž se vyskytují snad všechny atributy zajišťující vysokou čtenost: Trump, Putin, tajné služby, Rusko a sex s prostitutkami. Taková malá novinářská bondovka. To vše lze navíc dát hezky pohromadě do titulku – vlhký sen všech vydavatelů sledujících čtenost.