Strůjci tohoto převratu svrhli slabou prozatímní vládu a uvrhli tak Rusko do obrovského chaosu několikaleté občanské války. Vítězství rudých v Rusku vedlo ale především k nastolení krvavé diktatury s desítkami milionů mrtvých a celkové devastaci země.

Z oficiálního názvu revoluce na první pohled vyplývá, že se uchopení moci bolševiky uskutečnilo v říjnu, ale komunisté na celém světě tuto takzvanou revoluci slaví až v listopadu. Bylo tomu tak proto, že v Rusku používali tehdy jiný kalendář.

Jak ale tvrdil jeden vtip z doby totality – bolševici těmito nesrovnalostmi o době konání VŘSR chtěli zmást třídního nepřítele.

A dá se říci, že se jim to na téměř osm desítek let, kdy v Rusku trvalo panství komunistů, dokonale podařilo. Důsledky jejich panování či spíše řádění překonáváme dodnes.

1927: Vrah hrdinou

Tři roky po Leninově smrti a deseti letech, které uplynuly od revoluce, nový vládce bolševického Ruska (od roku 1922 nesoucího název Svaz sovětských socialistických republik) Josif Vissarionovič Stalin definitivně upevnil svou moc. Jeho největší politický konkurent Lev Trockij byl ve stejném roce vyloučen z komunistické strany. O dva roky později byl pak vypovězen ze Sovětského svazu.

Po bloudění několika zeměmi získal nakonec politický azyl v Mexiku, kde jej v roce 1940 údery horolezeckým cepínem do hlavy zavraždil španělský komunista a agent sovětské NKVD Ramón Mercader. Po odsouzení a odpykání dvacetiletého trestu vězení odcestoval Mercader z Mexika přes Kubu a Československo do SSSR, kde obdržel titul Hrdina Sovětského svazu.

Toto nejvyšší sovětské vyznamenání, udělované cizincům jen zřídka, obdržel z Čechů například in memoriam kapitán Otakar Jaroš, kosmonaut Vladimír Remek nebo generál Josef Buršík, kterému se podařilo v 50. letech utéct z komunistického vězení a dostat se do Velké Británie. V srpnu 1968 se dostavil na sovětské velvyslanectví v Londýně, kde na protest proti okupaci Československa vrátil všechny sovětské řády.

1937: Hledá se nepřítel

Dvacáté výročí "Velkého října" se v SSSR již neslo v duchu rozsáhlého teroru vůči všem vrstvám společnosti. Nepřítel se hledal v komunistické straně, ve vedení průmyslových podniků a samozřejmě v bezpečnostních složkách a důstojnickém sboru Rudé armády.

Jak mi v roce 1999 v Lipsku sdělil bývalý Gorbačovův poradce Valentin Falin, jako jedenáctiletý se denně obával, že v noci přijdou pro jeho otce, kterého již pak nikdy neuvidí. Lidé byli zatýkáni skutečně masivně.

Obětí represí se kromě jiných stal ve čtyřiačtyřiceti letech i maršál Michail Nikolajevič Tuchačevskij, kterého hrdina druhé světové války maršál Georgij Žukov později označil za giganta vojenského myšlení a hvězdu první velikosti. Tuchačevskij se měl stát obětí čistek na základě podvržených materiálů vytvořených v nacistickém Německu a dodaných Stalinovi přes prezidenta Edvarda Beneše.

Podle historiků tento nacistický trik nebyl rozhodujícím faktorem, ale pouze uspíšil tragický osud Tuchačevského, který sám jako velitel proslul krutostí a bezohledností třeba při potlačování nepokojů na Ukrajině.

1947: Strach z Kremlu

V době třicátého výročí VŘSR byl Stalin na vrcholu své moci. Při tradiční vojenské přehlídce na Rudém náměstí se diktátor mohl jen potutelně usmívat. Dva roky předtím vyhrál grandiózním způsobem válku s nacistickým Německem a nyní ovládal celou východní a část střední Evropy. V některých zemích, jako například v Jugoslávii či v Polsku, měl sice problémy, ale jinde šlo vše jako "po másle".

Ve vyspělém Československu vyhráli Gottwaldovi komunisté v roce 1946 svobodné volby se ziskem 38 procent a mohli tak plíživým způsobem postupně začít ovládat celou zemi. Jejich rétorika však ještě nehovořila o sovětizaci země, o kolchozech nebo dokonce o táborech nucených prací.

Teprve v únoru 1948 a bezprostředně po něm opustil Gottwald a jeho soudruzi myšlenku specifické československé cesty k socialismu a plně se podřídili diktátu Kremlu. Gottwald sám se přitom Stalina velmi bál a třásl se o svůj život. Píše o tom i historik Jiří Pernes ve své knize Takoví nám vládli (nakladatelství Brána, 2003).

1957: Vesmírné vítězství

V sovětské říši doznívaly ještě výbuchy nespokojenosti v Polsku a Maďarsku s velkým množstvím mrtvých, které byly zvládnuty jen díky masivnímu nasazení Sovětské armády a v Polsku i tamních ozbrojených složek

Týden po smrti Antonína Zápotockého se 19. listopadu třetím "dělnickým" prezidentem Československa stal Antonín Novotný, přezdívaný "sličný". Stalo se tak na popud sovětského vůdce Nikity Chruščova. Toto "doporučení" politbyra strany, o němž se tehdy ve vazalských státech nediskutovalo, tlumočil Chruščov delegaci československých soudruhů, vedených Novotným, kteří byli při příležitosti oslav 40. výročí vypuknutí VŘSR právě v Moskvě.

V tomto jubilejním roce zahájil Sovětský svaz závody v dobývání vesmíru, když k překvapení Spojených států amerických vypustil 4. října na oběžnou dráhu kolem zeměkoule osmdesátikilogramovou družici Sputnik 1. O dva měsíce později byl v Leningradu slavnostně spuštěn na vodu atomový ledoborec Lenin. Sovětská propaganda pak z těchto mírových úspěchů vytěžila maximum.

1967: Popravovali jsme a budeme popravovat

Padesáté výročí vítězství bolševiků v Rusku a deset let po zvolení Antonína Novotného československým prezidentem se jeho trůn začal povážlivě otřásat. Předznamenáním pádu se stala říjnová demonstrace vysokoškoláků na pražském Strahově, kteří protestovali proti opakovaným výpadkům elektrické energie na kolejích.

Vůči pokojně protestujícím studentům, kteří pouze skandovali „Chceme světlo!“, brutálně zasáhla tehdejší Veřejná bezpečnost. Její příslušníci bili hlava nehlava vysokoškoláky nejen na ulici, ale i na chodbách a pokojích kolejí.

Již na jaře se vyhrotily vztahy mezi komunistickou mocí a československými spisovateli. Přispěl k tomu i oficiální postoj Československa k arabsko-izraelskému konfliktu. Po červnovém IV. sjezdu Svazu spisovatelů byly mj. zakázány Literární noviny. V prosinci zavítal do Prahy Chruščovův nástupce Leonid Brežněv, který pronesl památný výrok "Eto vaše dělo".

Ve sporu uvnitř KSČ se tak postavil na stranu odpůrců Novotného, který byl 5. ledna 1968 ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ nahrazen Alexandrem Dubčekem. Brežněv tím nepřímo oplatil Novotného odpor z roku 1964 proti Chruščovovu sesazení.

V době padesátiletého výročí VŘSR utrpěla revoluční levice celého světa velkou ztrátu. V Bolívii byla bez soudu popravena její ikona, dobrodruh a revolucionář argentinského původu Ernesto Che Guevara, který proslul výrokem "Ano, popravovali jsme, popravujeme a budeme popravovat", proneseným v 60. letech během projevu v newyorském sídle OSN.

1977: Samozvanci a ztroskotanci

Hladinu mrtvolného ticha "znormalizovaného" Československa rozčeřilo počátkem ledna první prohlášení nezávislé iniciativy Charta 77, podepsané přibližně dvěma stovkami signatářů, mezi nimiž byla řada bývalých komunistů. Publikování manifestu, který požadoval dodržování lidských práv, v zahraničních sdělovacích prostředcích, vyvolalo hysterickou reakci domácích komunistů.

První obětí tohoto honu na chartisty se stal jeden z  mluvčích zmíněné iniciativy filozof Jan Patočka, který v březnu zemřel po dlouhých a vyčerpávajících výsleších na Státní bezpečnosti ve věku nedožitých 70 let. "Samozvanci a ztroskotanci" se nazýval článek v Rudém právu, který s dehonestujícím komentářem jmenoval některé konkrétní signatáře Charty. Více než půlstránkový text, který deník ÚV KSČ přinesl ve výrazné úpravě na druhé straně, byl však zbaběle podepsán pouze anonymní zkratkou RP.

V roce 60. výročí "Velkého října" dokázali českoslovenští hokejoví reprezentanti na Mistrovství světa ve Vídni vybojovat zlaté medaile. Sovětský svaz skončil až na třetím místě. Naši hokejisté získali trofej dva roky po sobě. V roce 1976 se to podařilo na Mistrovství světa v polských Katovicích, kde sovětskou sbornou porazili dokonce i Poláci.

1987: Hladoví parašutisté

Oslavy sedmdesátého výročí vlády komunistů probíhaly v SSSR již v podmínkách Gorbačovovy perestrojky a glasnosti. Moskva ale působila tehdy mimořádně šedivým a smutným dojmem. V obchodech byl jen chléb, jeden druh salámu, cukr a nealkoholické nápoje. Přesto do Moskvy denně zajížděly davy ze sousedních měst a vesnic s velkými ruksaky na zádech, aby nakoupily potraviny, které na venkově nebyly již vůbec volně k dostání. Moskvané jim říkali parašutisté.

V té době navíc platil na celém území SSSR  tzv. suchý zákon, podle něhož byla vodka a jiné alkoholické nápoje pouze na příděl. Na černém trhu se však alkohol dal sehnat. Přes tyto problémy panovala v divadlech, na vysokých školách a vůbec mezi inteligencí uvolněná atmosféra. Navštívil jsem tehdy Moskvu a měl jsem tak možnost zcela svobodně debatovat s řadou lidí. Mnozí z nich se rovněž zajímali o československé události z roku 1968.

V dubnu roku 1987 navštívil Prahu poprvé ve funkci generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu Michail Gorbačov. Československá veřejnost očekávala, že se Gorbačov aspoň náznakem bude distancovat od srpnové agrese z roku 1968. Nic takového se ke zklamání Čechů a Slováků ale nestalo.

Když jsem na toto téma později hovořil se Zdeňkem Mlynářem a Valentinem Falinem, oba mi shodně potvrdili, že Gorbačov dostal jasný pokyn od sovětského politbyra, aby československé události z roku 1968 nijak nekomentoval.

K významné změně v Československu došlo v prosinci. Gustáv Husák byl přinucen odstoupit z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ a byl nahrazen Milošem Jakešem. Někteří konzervativní představitelé ve vedení KSČ se domnívali, že Jakeš, který se osobně znal s Gorbačovem ještě z působení ve stranických komisích pro zemědělství, pomůže režim zachránit. O dva roky později se ukázalo, že Gorbačov o takto zkompromitované osoby neměl žádný zájem.

Konec Sovětského svazu i formálního přátelství

Čtyři roky po oslavách sedmdesátého výročí Velké říjnové socialistické revoluce se Sovětský svaz rozpadl.

Tím také skončila pro tisíce československých občanů povinnost účastnit se oslav Měsíce československo-sovětského přátelství, který býval právě 7. listopadu v Československu oficiálně zahajován v hlavním městě Praze na manifestaci za účasti nejvyšších představitelů strany a vlády a sovětské delegace.

Definitivně ukončila svou činnost také se svými třemi miliony členů druhá nejmasovější organizace (hned po Revolučním odborovém hnutí ) – Svaz československo-sovětského přátelství.

Se Sovětským svazem na věčné časy, ale ani o den déle, komentovali Češi se svým typickým sarkasmem již dříve svůj vztah k SSSR a tím i k režimu, který nám byl po druhé světové válce touto světovou velmocí bohužel vnucen. Ke škodě Čechů, ale i ruského národa. Před časem to ostatně přiznal i nynější ruský prezident Vladimir Putin, který ale zároveň, podobně jako většina Rusů, lituje rozpadu Sovětského svazu.

Kristián Chalupa pro Ústav nezávislé žurnalistiky