Prezidentovi Recepovi Tayyipu Erdoganovi zjevně nepomohla ani masivní kampaň, v níž volby starostů označil za "věc národního přežití". Jeho Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) sice se svým spojencem, nacionalistickou Stranou národní akce (MHP), sice získala 45 procent hlasů a ovládla přes polovinu radnic, přišla ale o metropoli Ankaru, třetí největší turecké město Izmir (kde ovšem opozice vládne už řadu let) a podle všeho i o Istanbul. Erdogan už varoval, že výsledky místních voleb napadne všude, kde bude třeba.

Jak se volí s prázdnou kapsou a žaludkem?

Právě radnice dvou největších tureckých měst, v nichž AKP či její předchůdci vládnou již téměř čtvrt století, mají pro Erdogana velký symbolický význam. Výsledek v Istanbulu je dokonce v jistém smyslu senzace, protože někdejšího premiéra Binaliho Yildirima zde těsně porazil prakticky neznámý protikandidát kemalisticko-nacionalistické Lidové republikánské strany (CHP). Pro Erdogana je to dvojnásob trpké, protože svou politickou kariéru odstartoval právě v Istanbulu, kde byl v roce 1994 zvolen starostou. Opozice navíc vystřídá vládní stranu například i ve vedení známého letoviska Antalya.

Místních voleb se v osmdesátimilionové zemi zúčastnilo bezmála 85 procent voličů. Hlavním důvodem, proč se velkých městech lidé odvrátili od AKP, je skomírající ekonomika, která jde ruku v ruce s rostoucí chudobou a raketově se zvyšujícími cenami, především za potraviny. Inflace dosahuje zhruba dvaceti procent a nezaměstnanost se pohybuje kolem deseti procent. V kampani nebyla politikům vládní strany nic platná ani snaha odvracet pozornost od ekonomických problémů obviňováním opozice z vazeb na teroristy.

Předzvěst změny, nebo jen plané naděje?

Nespokojenost s Erdoganovým autoritářským stylem je přitom patrná již delší dobu. Už při referendu v roce 2017, které přisoudilo hlavě státu rozsáhlé pravomoci, nezískal "sultán" Erdogan v Ankaře, Istanbulu a Izmiru většinu.

Turecké komunální volby byly vždy dobrým barometrem příštího politického vývoje v zemi. V tom smyslu by nedělní hlasování mohlo být předzvěstí končící dominance AKP. To by bylo určitě dobře, protože demokracie znamená také změnu. Opozice tedy může cítit jistou naději, neměla by se ale radovat předčasně. Erdogan je totiž v první řadě bojovník, který se nikdy nevzdává. A čas hraje pro něj. V příštích čtyřech letech nejsou žádné další volby na obzoru. A pokud se podaří postavit tureckou ekonomiku jakž takž na nohy, bude v příštím hlasování sultán opět na koni. A znovu se vší parádou.