Turci jsou naši (alianční) bratři ve zbrani. Občas ale stojí na druhé straně s nepřáteli - tak jako na severu Sýrie.

Tento týden se tam strhly prudké boje. Kolem města Afrínu bojují mezi sebou jednotky islamistických povstalců podporovaných Tureckem a kurdské milice, ze kterými stojí Američané. Kromě toho se začaly vzájemně ostřelovat konkurenční islamistické oddíly.

Co víc, v oblasti se pohybují americké motorizované jednotky i turecká armáda.

Je to výbušný koktejl.

Jako za studené války

Jakých absurdních podob může spojenectví s Turky nabývat, je patrné už na turecké základně NATO v İncirliku poblíž hranic se Sýrií. Na hlavní bráně svorně vlají turecká a americká zástava – půlměsíc a hvězdy s pruhy. Tím ale svornost končí.

Ze základny startují americké stíhačky k útokům na bojovníky Islámského státu a některých dalších islamistických skupin. Mnozí z těch, které bombardují, přitom byli vycvičeni a také vyzbrojeni v Turecku.

Ze stejné ranveje, ale v jiný čas, vzlétají také stíhačky tureckého letectva (americké F16). Turečtí piloti však mají jiné cíle – ostřelují kurdské oddíly bojující proti islamistům.

zdroj: YouTube

Kurdští bojovníci jsou přitom vyzbrojeni americkými zbraněmi nebo ruskými kalašnikovy, které jim Američané zakoupili za dolary. Lze přitom předpokládat, že se k nim dostaly také zbraně, které Kurdům v Iráku, tedy na opačném břehu řeky Eufratu, dodala česká vláda – samopaly, kulomety, protitankové střely, ruční granáty i tuny munice z armádních skladů. A další zbraně i munici mají Kurdové také od Britů, Francouzů, Italů a Němců.

Situace na severu Sýrie připomíná zástupné (proxy) války, které vedli Američané se Sovětským svazem a ve kterých přímo či nepřímo podporovali strany stojící na opačné straně konfliktu.

Je zamotanější, než situace před vznikem prvné světové války, kterou voják Švejk předpovídal v hospodě u Palivce. 

Padli byste za sultána?

Turci jsou v NATO už dávno, vstoupili do něj v roce 1952. A je jasné, proč se v alianci ocitli: Američané měli zájem na tom, aby jejich špionážní letadla i bombardéry startující z tureckých základen měly na dosah západní oblasti Sovětského svazu.

Je zřejmé, že zakládající členové NATO museli zavřít obě oči, aby uznali, že Turci splňují podmínky pro přijetí. Vždyť zakládající dokument aliance (Washingtonská smlouva) po jejích členech vyžaduje odhodlání "chránit svobodu, společné dědictví a civilizaci národů založenou na zásadách demokracie, individuální svobody a vlády zákonů".

Jistě, Turecko může plnit některá demokratická kritéria. V zemi půlměsíce jsou pořádány pravidelné volby, fungují v ní konkurenční strany. O vládě práva a individuálních svobodách však nemůže být řeč.

Bojovnice kurdských milicí YPG hlídkují u amerických transportérů na severu Sýrie | zdroj: Profimedia

Země půlměsíce nicméně v NATO zůstává. Američanům teď slouží především jako vstupní brána na Blízký východ. Spojenectví mezi nimi však spojenectvím není. Vztahu těchto zemí by se dalo přinejlepším říkat jen "občasná spolupráce".

NATO je přitom spolkem založeným na mušketýrském heslu "jeden za všechny, všichni za jednoho". To znamená, že útok na jednoho člena aliance je pokládán za útok na všechny.

Byli byste ale ochotni takový stát, jakým je Turecko sultána Recepa Erdogana, bránit se zbraní?

Otázka se dá přirozeně obrátit: Myslíte, že by Erdogan někdy bránil Česko?

Odpověď je nabíledni: Ledaže bychom mu slíbili, že si tady může zřídit pašalík. Třeba v areálu lednického minaretu. Pokud ale tuhle kulturní památku jurodiví okamurovci nesrovnají se zemí.