Zatímco se Evropa s obavami dívá na Grónsko, je třeba si přiznat, že se objevil nový nepřítel

Století transatlantického souladu definitivně končí. Vztahy mezi Evropou a Spojenými státy americkými definovaly velkou část dvacátého a začátek jedenadvacátého století, což podtrhoval i vznik NATO, doslova Severoatlantické aliance. Možná ale přišel čas přiznat si, že šlo jen o přechodné období, které v současné době prostě a jednoduše už neplatí. Ze Spojených států se místo spojence stal nevypočitatelný partner, který nectí či nerespektuje dosavadní diplomacii a díky agresivní rétorice se přesouvá do pozice, která je pro většinu Evropy neznámá, do pozice nepřítele.

Kdyby šlo jen o agresivní ekonomickou politiku, jejímž symbolem jsou Trumpem tolik vyzdvihovaná cla, či neméně agresivní rétoriku v kontextu svobody slova a imigrace, kterou Trump a především jeho viceprezident Vance posilují alternativní populistickou opozici v evropských zemích, dalo by se nad tím mávnou rukou jako nad ostřejší, ale ne krizovou situací. Jenže obsedantní fascinace Trumpa Grónskem hrozí, že dojde k vojenské eskalaci, která povede k dříve neslýchanému – obsazení spojenecké země NATO americkými jednotkami s možným vojenským střetem mezi někdejšími spojenci.

Evropa stále nevěřícně sleduje, jak veškeré diplomatické pokusy ze strany Dánska o zklidnění situace selhávají a Trump přichází s prohlášeními jako „Cokoliv menšího, než naprostá kontrola USA nad Grónskem je zcela nepřijatelné.“ Trump jen změnil důvod své podivné touhy po Grónsku. Rok zpátky toužil po nerostných surovinách, které se skrývají pod ledem ostrova, nyní hovoří o tom, že buď budou mít Grónsko Spojené státy, nebo se jej zmocní Rusko či Čína. Ačkoliv k tomu nejsou jakkoliv relevantní důkazy, s až dětinskou posedlostí se Trump víc a víc upevňuje v pozici vojenské anexe ostrova.

Grónský premiér a dánská premiérka na tiskové konferenci odmítli nároky USA zdroj: Profimedia

Že už se nejedná jen o vrtochy mocného, leč malicherného muže, potvrzují i šokovaná prohlášení z Dánska. Ministr zahraničí Lars Løkke Rasmussen po bezcílné schůzce s americkým protějškem prohlásil „Nepodařilo se nám změnit americkou pozici. Je zjevné, že prezident si přeje dobýt Grónsko. A my jsme zcela jasně řekli, že to nepatří mezi věci přijatelné pro dánské království.“

Frustrovaná a diplomaticky šokovaná Evropa se zatím nezmohla na víc, než deklarace nepřípustnosti takových kroků. Nikdo zjevně zatím nemá připravené plány na to, kdy by jednotky Spojených států zkusily (bez diskusí úspěšně) obsadit území svého spojence z NATO a zároveň člena Evropské unie. Zároveň ale v tuto chvíli vysílají své jednotky, samozřejmě v množství demonstrativním než odstrašujícím, Francie, Německo, Norsko a Švédsko. Nikdo si ale neumí představit, co by dělaly, kdyby začala anexe ostrova Spojenými státy (které ostatně na něm mají vojenskou základnu).

Sotva se dá čekat, že by došlo k ozbrojenému konfliktu. Ne kvůli Grónsku, ne kvůli snaze zachovat NATO. Nicméně právě obsazení Grónska by efektivně NATO zničilo, a to bez ohledu na to, do jakých legislativně procedurálních kroků by administrativa celý proces zaobalila. Fakta by zůstala stejná a nejvíce by se z takového vývoje radovalo Rusko a zčásti i Čína. Poznamenává to i polský premiér Donald Tusk, který nechce do Grónska vyslat jednotky. Dodává, že útok USA na Grónsko by sám o sobě znamenal konec světa tak, jak jej známe.

Zpravodajství

Grónská vláda uvedla, že Dánsko a spojenci zvýší vojenskou přítomnost u ostrova

Evropa se tak musí postavit čelem situaci a uvědomit si, že tento svět už možná definitivně skončil. Z Ruska se v poslední pětiletce stal opět ten tradiční nepřítel z dob Studené války, ale je to nepřítel, kterým se NATO zaštítěná Evropa vždy tak nějak počítala. Ale přišel čas začít se adaptovat na novou možnou realitu, v níž se objevuje i nepřítel ze západu, kulturním exceptionalismem formované a v současnosti bezohledností poháněné Spojené státy.

Ty nebudou brát v úvahu dosavadní status quo a snahu o transatlantickou souhru, která se snažila neshody vyřešit na diplomatickém poli, bez většího zásahu do vzájemného bezpečnostního souladu. Trumpova administrativa si ověřila, že aktuálně otázku mezinárodního práva nemá nikdo zájem řešit a ono právo prosazovat, tím spíš, že proti Spojeným státům není úplně jak jej prosazovat. A není tak mimo představit si, že na případné varování ze strany zbytku NATO jeden z představitelů USA v přímém přenosu odpoví onu klasickou větu z dětských hřišť „nebo co?“ A nedělejme si iluze, že se vše vrátí do normálu koncem (?) Trumpova funkčního období. Lidí, kteří podporují tento přístup v mezinárodní politice, je v současné vládě mnoho. Trump není původce, pouze symptom.