Ne, že bychom si vůbec nevšimli účasti české reprezentantky Gabriely Gunčíkové. Místo debat o tom, proč skončila až předposlední, přestože jde o kvalitní zpěvačku úspěšnou v zámoří, však lidi víc zaujalo to, že vítězství ukrajinské zpěvačky krymskotatarského původu popudilo Rusy.

Džamala vyhrála se svou autorskou písní '1944' o stalinské deportaci krymských Tatarů obviněných z kolaborace. Něco takového musí přece Rusy utápějící se v socialistické nostalgii, ty věčné popírače jakýchkoli represí, naštvat.

Moc tomu nepřidal ani fakt, že se ruská státní televize vyhnula popisu Džamaliny písně a uvedla jen něco v duchu, že se v ní zpívá o tragické rodinné historii.

Džamala pochází z hudební rodiny krymsko-tatarského otce a arménské matky | zdroj: Eurovision

Sociální sítě skutečně zaplavily ukřivděné ruské reakce. Nikoli proto, že by Rusové popírali represe, jimž čelili krymští Tataři. Důvod je mnohem prozaičtější – jednoduše neumějí prohrávat. Ať už jde o hudbu nebo hokej, na prohru málokdy reagují jinak než uraženě a hystericky. Leckdo z Rusů vidí politické spiknutí prakticky za každým rohem, ale konspiracemi posedlých lidí je dost i u nás a kdekoli jinde.

Stejně tak – logicky – nechyběly ani pozitivní reakce. Koneckonců v národním hlasování získala Džamala u ruských diváků druhé místo. 

"Když zvítězilo nikoli zase další 'duc-duc-tyměnemiluješ-jatěmiluju-duc-duc', ale píseň vyprávějící o obětech jedné z genocid 20. století, pak má Evropa budoucnost. Světlo budoucnost. To je vítězství lidskosti nad kanibalismem. Jaké nad tím vlají vlajky, to je absolutně jedno. Lazarev zpívá krásně, možná nejlépe ze všech. Jen prostě ne o tom nejdůležitějším," napsal na Facebooku Andrej Děsnickij z Institutu východních studií na Ruské akademii věd.

"Kdekdo teď píše: 'Věděl jsem, že Džamala zvítězí'. No tak já jsem to nevěděl. Ale doufal jsem," uvedl novinář Pavel Kazarin.  

Tak by se dalo pokračovat dál a dál. Kromě kladných komentářů se objevily i společenské analýzy. Nejvýstižnější vysvětlení "typicky ruské reakce" na prohru je toto:

"Každý rok máme unikátní možnost podívat se v přímém přenosu na to, jak nikoli úplně malá skupina lidí absolvuje pět stadií přijetí nevyhnutelného. Nejdřív nedokážou uvěřit tomu, že ruský účastník prohrál, přece byl nejlepší! Následuje hněv – pravidla letos upravili určitě kvůli tomu, aby nás potopili. Následuje smlouvání – v diváckém hlasování jsme přece jen zvítězili, lidi nepodvedeš! Pak přichází deprese – ať jdou k čertu, příště jim ukážeme," píše Vladimir Gurijev z Moskvy.

"Už nám nezbylo tolik pískovišť, na kterých se můžeme ukazovat. A tak každý rok s celou tou naší homofobií posíláme nikoli nejhorší hudebníky na – řekněme – nejtolerantnější soutěž a netrpělivě čekáme, že nás tam pochválí. Víme, že světové zákulisí udělá vše proto, aby tomu zabránilo, ale stejně doufáme v nejlepší a hrozně se rozhořčujeme, když nakonec máme pravdu. Horník Afanasij neměl kamarády, proto šel do gay-baru. To je natolik iracionální, že to prostě nevymyslíš," dodává.

Politická objednávka je vysvětlení, po kterém sáhne řada Rusů. Byl by to ale omyl, kdyby se výkřiky o zpolitizování soutěže braly vážně. Stejně tak by bylo chybou zobecňovat negativní reakce hlasité části populace (nikoli většiny) na všeobecně platný princip a považovat to za celkový postoj ruské společnosti.

Koneckonců pokud něco zachovává v Rusku a na Ukrajině jakousi "socialistickou patinu družby národů", pak je to právě showbyznys – původně jazzová a operní zpěvačka před časem prorazila v hudebním světě díky ruské soutěži a v Rusku také dál vystupuje.

Dokonce ani to, že ji Ukrajinci vyslali na Eurovizi, nemusí mít nutně politickou stopu. Národní soutěž, na které se volí reprezentant země, se sice neobešla úplně bez skandálu, když se jednoho z adeptů, zpěváka Andrije Zaporožce z fusion-reggae-funkové kapely SunSay začala porota vyptávat na lásku k vlasti a postoj k anexi Krymu, o vítězi ale rozhodli diváci a těm jednoduše nemusel SunSay sednout hudebně.

Na výběr měli přitom i velmi "národní" píseň s refrénem v ukrajinštině, kterou prezentovala skupina The Hardkiss. Přednost nakonec dali autorské skladbě s nesrozumitelným krymsko-tatarským refrénem.

Pravda, vztah krymských Tatarů (muslimského vyznání) k Rusům a obráceně zůstává nadále komplikovaný, nikoli jen kvůli kolaboraci některých krymských Tatarů během druhé světové války a následné deportaci, ale kvůli bouřlivé historii krymského poloostrova jako takové. Ruská anexe Krymu tomu pochopitelně nijak neprospívá, krymsko-tatarskému obyvatelstvu se žilo přece jen lépe pod vládou Ukrajiny, s níž nesdílejí příliš složité historické pozadí.

Není to však něco, co rozhodlo o vítězi Eurovize tím spíš, že Džamalin text zůstal stovkám milionů lidí utajen, alespoň tedy jeho neanglická část. Bezstarostnou píseň o lásce jednoduše letos vytěsnila poptávka po vážnějším tématu. A ukřivděný povyk části Rusů je jen zhrzenou touhou po uznání a pochvale. Nic víc.