I když ani stát, ani Praha stavební pozemky poblíž pražského Hamerského rybníka nikdy nevlastnily, pohled do katastru říká zatvrzele opak.  Nenápadný kus půdy zastavěný padesát let starými a chátrajícími garážemi ukazuje na způsob, jak lze v České republice manipulovat soukromým majetkem a jak nejisté mohou být zápisy v katastru nemovitostí.

Ukazuje i na to, jak obtížné je dovolat se nejen spravedlnosti, ale i pozornosti policie, státních zástupců ve spletitých kauzách.

Zapomenutý návrh na smír

V případu nejde jen o 3500 metrů čtverečních stavebních pozemků v Praze, ale i o možné vysoké odškodné ze strany státu za nemožnost nakládat od roku 1993 až do současnosti s majetkem.

Ve hře je ovšem i poněkud absurdní varianta, že si někdejší družstevníci svůj majetek, o nějž přišli, koupí zpět od majitele, jemuž pozemky nikdy nepatřily.

"I hlavní město Praha je stále toho názoru, že k nápravě léty nashromážděných pochybení (…), je odpovídajícím řešením uzavření kupní smlouvy mezi vámi a MČ Praha 4 za kupní cenu, která zohlední všechny skutečnosti tohoto případu," napsal v dopise, jehož kopii má HlídacíPes.org k dispozici, na konci loňského prosince ředitel odboru evidence majetku pražského magistrátu Radek Svoboda.

Mezitím ale čas postoupil, schyluje se k soudnímu sporu, a Radek Svoboda na opakované dotazy HlídacíPes.org nijak nereagoval.

"Asi bychom v rámci snahy celou věc konečně uzavřít na nějakou rozumnou cenu přistoupili, ale od té doby se nic nestalo. Beru to tedy spíš jako úhybný manévr před začátkem dalšího soudu," říká Jiřina Jedličková, která tažení někdejších družstevníků za svým majetkem vede.

Jak se vrší nespravedlnost

Příběh začal už v hlubokém komunismu, v roce 1964, kdy stát pozemky vyvlastnil původním majitelům. Od 60. let minulého století na nich stojí tři desítky garáží někdejších členů družstva Rozvoj.

Od té doby existuje řada dokumentů potvrzujících to, že součástí majetku družstevníků jsou vedle garáží i pozemky kolem nich a pod nimi. Mezi jinými to dokazuje například znalecký posudek z 5. března 1974. HlídacíPes.org nahlédl do originálních dokumentů a k dispozici má jejich kopie.

Na počátku dnešních sporů je pak restituční nárok původní majitelky, jejíž část pozemku, zhruba čtvrtinu celkové plochy, stát vyvlastnil a ona po roce 1989 požádala o jeho vrácení. Soud to ale odmítl s tím, že stát jí pozemek vrátit nemůže, protože nepatří státu, nýbrž družstvu.

"Je to ukázka toho, jak se vrší nespravedlnost. Původními vlastníky byli rodiče mé ženy, kterým pozemky v roce 1964 vyvlastnili, či spíše ukradli, komunisti. Byly to původně stavební pozemky na stavbu rodinných domů," říká Bohumil Daneš.

Jeho žena, Blanka Danešová, na katastru nemovitostí zažádala o přepis pozemků na stát, který by jí tak mohl její někdejší pozemek vrátit. Katastr jí tehdy překvapivě vyhověl. Nespravedlnost zahájená vyvlastněním tak po letech pokračovala. Družstevníci, kteří si své podíly v 60. letech koupili, najednou o své pozemky přišli.

"Katastr tehdy jen na základě soukromého dopisu osoby bez jakéhokoli vlastnického práva, pozemek skutečně přepsal," potvrzuje Jiřina Jedličková.

Jen soukromý dopis

Významným dílem ke změně majitele přispěla městská část Praha 4. Tehdejší vedoucí stavebního odboru požádal katastr nemovitostí o to, aby v souladu se zákonem 172/1991 pozemky ze státu převedl na obec. Pozoruhodné je, že dopis, jímž to udělal (HlídacíPes.org jej má k dispozici) nenese žádné číslo jednací a je tak ve skutečnosti jen soukromou korespondencí, nikoli úředním dopisem.

Vedení radnice, konkrétně bývalá starostka Miroslava Studenovská, pak v roce 2000 vydala souhlasné prohlášení o tom, že pozemky jsou Prahy 4.

"Tím se vše posvětilo. Nikde ale neexistuje jakákoli smlouva – kupní, převodní, prostě žádná – která by vlastnictví Prahy 4 dokazovala," říká Jedličková.

Konkrétní vinu, záměrné pochybení či omyl lze z odstupem patnácti let těžko soudit. Ani starostka ani někdejší šéf odboru už na radnici nepůsobí.

Soud o určení vlastnictví probíhal mezi lety 2003 – 2006 a družstvo jej k svému překvapení nakonec prohrálo s tím, že vlastníkem je město Praha; pozemky má pak ve své správě městská část Praha 4.

A Praha, respektive městská část Praha 4, se skutečně chová jako majitel. Majitelům garáží rozeslala nájemní smlouvy na užívání pozemků. Kdo odmítl smlouvu o pronájmu podepsat, tomu hrozila exekutorem.

Stát: naše to nikdy nebylo

"Pořád chceme, aby nám Praha 4 ukázala nějaký nabývací titul, tedy kupní smlouvu, nebo potvrzení o převodu, cokoli. Jenže Praha 4 nic v ruce nemá a tak tvrdí, že nabývacím titulem je soudní rozsudek," zlobí se Jedličková. Za pravdu jí dává zákon, který vyžaduje pro převod nemovitostí "písemnou formu převodní smlouvy".

"Celou věc má na starost místostarosta Zícha. Část pozemků paní Danešové jsme již vypořádali, teď kolega jedná o druhé části, kterou zastupuje paní Jedličková. Ale detaily zná pan Zícha," reagoval na dotaz HlídacíPes.org starosta Prahy 4 Petr Štěpánek.

Místostarosta Zícha možná všechny detaily zná, s novináři se o ně ale podělit nechce. Ani on na maily a žádosti o schůzku nijak nereagoval.

V roce 2014 Jiřina Jedličková získala klíčový dokument – oficiální potvrzení Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových o tom, že stát nikdy vlastníkem dotčených nemovitostí nebyl (vyvlastnění totiž v roce 1964 proběhlo rovnou do majetku nově založeného družstva) – i tento dokument má HlídacíPes.org k dispozici.

"S dokumentem z ÚZSVM jsem šla na katastr, aby chybu opravili. Oni to udělali, ale pak zápis zase zrušili po protestu Prahy. Podala jsem odvolání, ale katastrální inspektorát rozhodl, že pozemky jsou města," popisuje boj s úřady Jedličková.

"Pořád tedy chceme vidět smlouvy, nabývací titul, onu tajemnou hospodářskou smlouvu, ale nikdo nám nic neukazuje a ani nemůže, protože nic takového není," opakuje.

Praha 4 mezitím část pozemku prodala někdejším majitelům, Danešovým, jež má v sousedství dům se zahradou.

"Říkali jsme si, že už nechceme bojovat, a dohodli jsme se na koupi části pozemků u našeho domu, i když si vlastně kupujeme to, co nám bylo ukradeno," říká Bohuslav Daneš.

Převodu ovšem zatím brání opakující se poznámka spornosti, kterou na katastr opakovaně podávají někdejší družstevníci. "I my bychom možnost odkoupení za symbolickou cenu nakonec brali. I když je to jednak absurdní a jednak nevýhodné, protože pak pozemky nesmíte pět let prodat. Ale byl by to alespoň nějaký závěr," říká Jiřina Jedličková.

Vidina dalších soudů

Před někdejšími družstevníky je zatím jen vidina nového soudu na určení vlastnictví. Kromě toho padlo i trestní oznámení za zneužití pravomocí úřední osoby a správní žaloba na Katastrální úřad.

Jiřině Jedličkové se doma vrší odpovědi různých složek policie a státních zastupitelství o tom, proč se případem právě oni nebudou zabývat. Až po odvolání k Nejvyššímu státnímu zastupitelství začala věc nedávno prověřovat policie. Výsledek letitého sporu je nadále v nedohlednu.

Manželé Jedličkovi a další družstevníci se zatím mohou utěšovat tím, že v podobných případech už magistrát dříve v soudním sporu prohrál – případ však musel doputovat až k Ústavnímu soudu.

Robert Břešťan pro Ústav nezávislé žurnalistiky