Otřepané fráze "Nejsem rasista, ale…" a "Mám vás rád, ale..." pomalu ustupují do pozadí a jsou nahrazované přeškrtnutou siluetou mešity hrdě nošenou na hrudi a následně ještě vylepenou na auto. Aby každý věděl.

V moderní společnosti platí, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Máme ale zákonem danou svobodu nenávidět? Končí naše nenávist tam, kde začíná nenávist druhého?

Víkendové vandalství není ani tolik o nacistických symbolech, ty autorům posloužily jako způsob, jak dát okatě najevo svou nenávist ke světu a "multi-kulti". Jen těžko lze od někoho, kdo se opilý potácí nocí se sprejem v ruce, čekat duchaplné myšlenky. A hákový kříž jako symbol nenávisti se pro tyto účely hodí vždy. Uprchlíci ostatně také.

Máloco rozděluje společnost a vyvolává nenávistná slova (i mezi jinak klidnými lidmi) tolik jako Hate Free, pozitivně naladěná organizace, která se snaží s buddhistickým klidem opakovat, jak je špatné být na někoho zlý a někoho nenávidět. A hlavně na ona nenávistná slova upozorňovat. S usměvavým smajlíkem na konci věty, samozřejmě.

Bohulibá činnost ale dráždí lidi, u nichž už tak sílí ukřivděný pocit, že jim stále někdo zakazuje vyjadřovat svůj názor. Z anonymních internetových diskusí se výkřiky šíří na ulice, skandování má své vlastní průvody a nejde při tom vždy o pochod fotbalových chuligánů.

Jako by si dnes Češi museli vybrat jen mezi dvěma stranami – rozesmátými sluníčkáři pokračujícími v havlovské tradici a věčnými stěžovali, kteří urážejí všechny, kdo se mají – ať už skutečně či alespoň domněle – lépe než oni. Nebo jsou až příliš pozitivní. Nebo nemají potřebu své starosti a pochyby o světě vytrubovat do světa.

Dokud se nadávalo jen v hospodě, nenávistné řeči nikdo nebral vážně – jako by slova vyřčená nad půllitrem zůstala v oparu pivní pěny promlčená. Proč by ale měla – z pohledu jejich řečníků – zůstat umlčená ve chvíli, kdy je pronáší politici a jiné veřejně známé osobnosti?

Definovat typického českého "hatera" není tak jednoduché, všechny skupiny mají ale shodné jedno – věří, že mají bojovat za právo na vyjádření své nenávisti. Čím více omezení společnost nařídí, tím hlasitější skupiny odpůrců budou.

Desetiletí nám někdo říkal, co si máme myslet a své pravé názory jsme potají šeptali doma, jen aby je neslyšel soused. Pětadvacet let svobody v mlžném oparu, že pravda a láska přece musí zvítězit, ale uteklo a přišla deziluze a pocit, že nám opět stát nakazuje, co si smíme a nesmíme myslet.

Ve chvíli, kdy zakážeme vztek a diskusi lidí s rozdílnými názory, vzniknou nová uskupení, v nichž se budou jejich členové navzájem utvrzovat v tom, jak jsou jejich názory utlačované a cenzurované. V mase je síla, hlasitost a nebezpečí.

Pokud si ale bude moci každý svobodně zanadávat beze strachu, že se někomu jeho názor nebude líbit, nebudou muset vznikat organizace či hnutí, v nichž se ustrašení nenávistní jednotlivci ztratí v davu. Nenávist ztratí příchuť zakázaného ovoce. Jinak to skončí tak, že místo toho, aby si v klidu zanadávali sami pro sebe, naběhnou ve skupině se spreji do podchodu.

Svoboda projevu se nevztahuje jen na bohulibá hesla, ale i na právo něco nenávidět, byť v rámci mezí daných zákonem, a veřejně to dát najevo. Odhlédneme-li od hanobení menšin, náboženství či rasy a násilí s tím spojeným, neměli by lidé mít pocit, že jsou neustále kontrolovaní, aby si na nic nestěžovali nebo na něco nenadávali.

Přehnaná snaha o společenskou korektnost jen ještě víc vystupňuje frustraci. Dlouhodobé potlačování a autocenzura nemainstreamových názorů může nakonec vybuchnout jako papiňák. A v tu chvíli to neskončí jen u nápisů na fasádách kaváren nebo maketou šibenice v davu.