Armáda pochoduje podle toho, jak má plný žaludek. Něco v tom smyslu prohlásil slavný vojevůdce Napoleon Bonaparte, protože zásobování jeho vojáků proviantem mu činilo velké problémy. V roce 1795 proto vypsal odměnu dvanáct tisíc franků pro toho, kdo vymyslí způsob, jak co nejdéle uchovat potraviny.

S nejlepším nápadem nakonec přišel pařížský kuchař a cukrář Nicolas Appert, jemuž byly inspirací lahve vína. Když v lahvi vydrží nápoj, proč by se v nich nemohly uchovávat i potraviny? Jeho metoda (jíž se na jeho počest říká apertizace) byla jednoduchá a při zavařování ji vlastně doma používáme dodnes: nacpat potraviny do sklenic a sterilizovat je v horké vodní lázni. Říká se, že Appert (1749-1841) odměnu vyinkasoval osobně od Napoleona.

Pro zásobování armády se však křehké skleněné nádoby ukázaly být poměrně nepraktické. V roce 1810 proto britský obchodník Peter Durand nápad vylepšil a plnil jídlo do plechových nádob, které pak vojáci otvírali pomocí bajonetů. Ti méně trpěliví dokonce leckdy víčko ustřelili - otvíráky na konzervy totiž byly vynalezeny až skoro půl století poté. Durand (1766-1822) získal za svůj vynález patent od britského krále Jiřího III., sám se ovšem konzervováním potravin nezabýval.

Mnohem větší problém než otvírání plechových nádob ovšem byl fakt, že se pro jejich zaletování používala slitina cínu a olova, což u spousty vojáků způsobovalo otravu. Tento problém se odstranil až s dalším technickým rozvojem. Velký úspěch pak slavily konzervy i za oceánem, především v době zlaté horečky a během války Severu proti Jihu (1861-1865). Právě ve Spojených státech pak jistý Ezra Warner vymyslel v roce 1858 první otvírák na konzervy.

Vítězné tažení nastoupily plechovky po druhé světové válce a znamenaly revoluci ve stravování. Dnes se jich po celém světě prodávají miliardy ročně a cpe se do nich kdeco: Od nápojů až po čerstvý vzduch. Nesmrtelný pomník jim pak vytvořil Andy Warhol svými slavnými obrazy Campbellových polévek.