Lopatky se rychle otáčejí poháněny čerstvým zimním větrem, který vymetá nizozemskou krajinu. Uvnitř mlýna pracují žernovy. O tři patra níže padá mouka do jutového pytle. Maarten Dolman se právě vrátil z týdenního ranního rozvozu pro místní pekaře a spouští denní produkci, až jednu tunu mouky. Majestátní mlýnské lopatky o průměru 26 metrů se pouštějí do práce.

"Žiji s větrem," říká mlynář, v jehož rodině se dědí řemeslo z otce na syna. "Je to už 30 let můj motor. Mlýn se hýbe, dává trochu energie a přináší mi uspokojení," dodává.

UNESCO loni v prosinci zaneslo umění nizozemských mlynářů spojené s využíváním větrných a vodních mlýnů na seznam světového kulturního dědictví lidstva.

Maarten Dolman je na to náležitě pyšný. Jeho dřeváky klapou po zamoučněných schodech v jeho mlýně Windotter v IJsselsteinu, městě s 35 tisíci obyvateli v provincii Utrecht ve střední části Nizozemska.

Šestapadesátiletý Dolman v bílé čepici a kombinéze, s malými kulatými brýlemi a s moukou až pod nehty je typickým mlynářem, který jakoby vypadl z knížek pro děti.

Poslední čtyřicítka skutečných mlynářů

Je však jeden z mála. Většinu z 1200 větrných a vodních mlýnů v Nizozemsku jen příležitostně udržují dobrovolníci a v zemi žije z mlynářského řemesla jen asi čtyřicítka lidí.

Patřit ke světovému dědictví lidstva znamená mnoho, zdůrazňuje Maarten Dolman, který předsedá cechu mlynářů. Osobně se zasazoval za toto uznání ze strany UNESCO, které vyvolalo v Nizozemsku nadšení.

"Moje řemeslo je nyní chráněné. Je to důležité proto, aby příští generace mohla toto řemeslo udržovat a učit se mu," vysvětluje. Jeden ze synů se chystá kráčet v jeho šlépějích.

Rytmický hluk a stín lopatek Windotteru nad sousedními domy přerušuje monotónní zvuky města. Uvnitř mlýna se zdá, že se tu zastavil čas. Na zdi je zavěšený starý telefon, staré nástroje a účetní knihy z jiného století, to vše poprášeno moukou. Je to něco úplně jiného než mlýny v Kinderdijku, unikátní turistické atrakci na východě země zanesené už v roce 1997 na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Dolmanův mlýn Windotter, charakteristický pro holandskou krajinu, je jedním z největších mlýnů na obilí v Nizozemsku. Byl postaven v roce 1732 a v roce 1987 zcela zrestaurován. Od té doby pracuje naplno, pět dní v týdnu. Balíčky nejrůznějších druhů mouky se prodávají jako housky na krámě v obchodě u jeho paty.

Učni i mimo mlynářské rodiny

Mlýny a mlynářské řemeslo hrají v nizozemské společnosti významnou sociální a kulturní úlohu a mají nedocenitelnou hodnotu, zdůraznilo UNESCO, které se zavázalo financovat aktivity směřující k záchraně řemesla, ať už jde o vzdělávání a posilování kapacit, kampaně ve školách či stáže.

Mlynářský fortel se tradičně předával z mistra na učně v rodině. "Patřím ještě ke generaci, která se učila řemeslo od starých mistrů, v jejichž rodinách se řemeslo předávalo z otce na syna," říká Maarten Dolman. "Aby řemeslo nevymřelo, musíme dnes předávat zkušenosti mladým, z nichž ne všichni pocházejí z mlynářských rodin," dodává.

Od roku 1972 a od založení cechu mlynářů získalo mistrovský list téměř 2000 dobrovolníků. Každý z nich roztáčí lopatky některého mlýna jednou do týdne, aby se zachoval vzhled nizozemské krajiny.