Jordánsko a Izrael: 20 let těžko stravitelné dohody

- Magazín autor: František Kalenda

Po 20 letech sňatku z rozumu to mezi Jordánskem a Izraelem jiskří, především kvůli extrémistům na obou stranách. Mírová smlouva z roku 1994 je přesto pro oba státy příliš důležitá na to, aby mohla skončit právě teď, i když z různých důvodů.

Izraelský premiér Jicchak Rabin a jordánský král Husajn I. při podepsání mírové smlouvy v roce 1994

Izraelský premiér Jicchak Rabin a jordánský král Husajn I. při podepsání mírové smlouvy v roce 1994,zdroj: Profimedia.cz

Před několika týdny Jordánsko a Izrael oslavily dvacetileté jubileum sňatku z rozumu. Vlastně jinak. Izrael měl v úmyslu uspořádat oslavu, ale jordánský král se rozhodl, že na plánovanou ceremonii nedorazí a zakázal to i svým nejbližším. Výročí tedy nakonec dopadlo poměrně jednostranně a s drobnějším diplomatickým faux pas.

K historické dohodě došlo za velmi specifických historických okolností. V roce 1994 Jordánsko už třetím rokem trpělo izolací v arabském světě za to, že při invazi do Kuvajtu výměnou za levnou ropu tiše podporovalo režim Saddáma Husajna. Státy Perského zálivu kvůli tomu uvalily na malé království tvrdé ekonomické sankce, což položilo jeho hospodářství. Bez práce tehdy skončila asi polovina obyvatelstva a ulice ovládly lidové protesty.

Izrael byl ve stejném období sice stabilní, ale ještě se vzpamatovával z intifády a katastrofické kampaně v Libanonu. Z arabských zemí s ním uzavřel mírovou smlouvu pouze Egypt, byl tedy nadále obklopen frontou nepřátel.

Zároveň v obou zemích vládly umírněné vlády. V Jordánsku právě nastoupil nový, liberální král, který usiloval o demokratické reformy. V Izraeli byla u moci levice Jicchaka Rabina a lidé, jako byl pozdější vícenásobný ministr a posléze i prezident Šimon Peres. Obě strany měly také dlouhou historii neformálních vztahů, která začala už s izraelskou válkou za nezávislost v roce 1948, po níž připadl Východní Jeruzalém a dnešní okupovaná území Západního břehu právě Jordánsku.

Hlasitější radikálové

Oficiální mír byl v každém případě výhodný pro oba státy. Jordánsko se vymanilo z mezinárodní izolace a díky míru s washingtonským protégé se postupně stalo blízkým spojencem Ameriky a také příjemcem významné pomoci z její pokladny. Otevřely se nové dveře obchodu. Izrael tím zase naznačil, že dokáže vyjít také s arabskými spojenci a z dříve semknuté koalice vyřadil klíčový článek. S Jordánskem má navíc nejdelší a nejprostupnější společnou hranici.

Smlouva zároveň od začátku vzbuzovala velké emoce. Více než polovina obyvatel Jordánska jsou potomci palestinských uprchlíků z válek v roce 1948 a 1967 a Jordánsko jim na rozdíl od ostatních států vydalo občanství. Ostatně sama královna je Palestinka a králové byli vždy ochránci svatých míst v okupované Palestině. Tento status se mimochodem stal oficiálním po uzavření mírové smlouvy.

Kdyby se jich někdo zeptal, palestinští obyvatelé by smlouvu jistě odmítli, proto ji jejich elita dodnes hořce označuje za antidemokratickou. Zemi také ostře kritizovaly okolní arabské státy, které s ní v tu dobu ovšem stejně nespolupracovaly a naopak ji dostaly ekonomicky na kolena.

Znovu otevřená debata

Byly to poslední události v Jeruzalémě, kvůli kterým se opět začalo o mírové smlouvě debatovat v regionálních médiích i mezi politickými špičkami. Když izraelská vláda omezila krátkodobě přístup muslimů na posvátnou Chrámovou horu, jordánský král se jako určený správce tohoto místa musel hlasitě ohradit. Kontroverze vzbuzují také plánovaná a jasně provokativní rozšiřování osad a samozřejmě nedávná válka v Gaze.

Jordánsko je pod sílícím tlakem smlouvu revidovat a nemůže se tvářit neutrálně, protože Palestinci na jeho vlastním území, jejich příbuzní na Západním břehu a arabští sousedé svorně tlačí na panovníka a kritizují ho za "zradu" ve všech dostupných médiích.

Mír je stále výhodný

 

Izraelská vláda ve vleku jestřábů jako ministr vnitra zahraničí Naftali Bennet, který před pár týdny do novin napsal o nutnosti opustit koncept samostatné Palestiny, celé věci vůbec neprospívá. Umírnění jsou pod tlakem v obou zemích a v obou zemích také získávají navrch extrémisté – jak prohlásil jordánský král při jednom z posledních vystoupení v televizi, jsou to právě sionističtí a islámští extrémisté, co ohrožují křehký mír na celém Blízkém východě a radikalizují společnost bez ohledu na vyznání.

Přes zmíněné tenze a komplikující je zatím jisté, že dnes izraelsko-jordánský mír má před sebou ještě dost času. Je prostě příliš cenný. Politicky, symbolicky, finančně – letos obě země podepsaly historickou smlouvu o výhodných dodávkách zemního plynu z Izraele do Jordánska. 

A také bezpečnostně. Bez jordánské tajné služby považované za nejlepší na Blízkém východu by svět pravděpodobně nevěděl skoro nic o Islámském státu a dalších teroristických skupinách a Izrael i celý Západ by přišel o mimořádně cenné informace.

Tagy: Izrael Jordánsko mezinárodní vztahy globální politika mírová dohoda

Zdroje: Vlastní