V úterních volbách se potvrdila notoricky nespolehlivá pověst izraelských průzkumů veřejného mínění. Zatímco poslední odhady z pátku předpovídaly těsný náskok opozičního Sionistického tábora, volby nakonec drtivě vyhrál současný premiér Benjamin Netanjahu, jehož Likud získal třicet křesel v parlamentu, tedy o šest více než jeho největší soupeř Jicchak Herzog. Nutno ovšem říct, že v oněch finálních dnech kampaně Netanjahu připomněl, proč ho časopis Time před časem překřtil na "krále Bibiho".

V obavách z prohry nasadil přímo nadpřirozené tempo, jaké by mu mohl závidět i Andrej Babiš. Během krátké doby se stačil objevit snad ve všech médiích v zemi. Obvinil zahraniční konspirátory z financování jeho pádu a oproti předchozím prohlášením odmítl vznik samostatné Palestiny. Vyzval také národ, aby ho zvolil, jinak jeho soupeř předá Východní Jeruzalém do rukou Palestinců a ještě v samotný den voleb postrašil příznivce pravice, že hrozí příliš vysoká účast izraelských Arabů.

Volební výsledky

Sázka na mobilizaci voličů zatím asi nejpravicovější rétorikou v historii Likudu vyšla. Jak ukazují čísla, Bibiho strana téměř dokonale vysála spojence ve stejné části politického spektra, tedy Židovský domov Naftaliho Benneta a Jisra'el bejtenu Avigdora Liebermana, kteří skončili s osmi, respektive šesti křesly. Pro pravici jako celek je to pouze o jeden mandát více než při posledních volbách v roce 2013.

Podobně se příliš nezměnila ani situace na levici, kde Sionistický tábor vysál příbuzný Meretz a obě strany dohromady obdržely jeden mandát navíc, a ve středu, kde rozpadlou Kadimu nahradila strana Kulanu bývalého Netanjahuova spojence, Moše Kahlona.

Výrazně ztrácela jen náboženská uskupením, a to předvolebním rozpadem sefardské strany Šas na dva bloky, z nichž jeden se nedostal do Knesetu. Výrazně posílily strany arabské, které donutila vstupní hranice zvýšená na 3,25 procenta kandidovat společně, díky čemuž je nyní Sjednocená arabská kandidátka třetí nejsilnější stranou v Izraeli (11 procent hlasů, 14 mandátů).

Přes nevelké početní změny v blocích jako takových jsou vítězové a poražení celkem jasní. Šéf Sionistického tábora Herzog nedokázal splnit svůj předvolební slib a skončil daleko za současným předsedou vlády. Naopak Netanjahu přivedl svou stranu k nejlepšímu výsledku od roku 2003, kdy ji ještě vedl legendární Ariel Šaron.

Poražení jsou otevření spojenci obou velkých táborů, ať už je to zmíněný mírově zaměřený Meretz a středový Ješ Atid, nebo Židovský domov, který před volbami nějakou dobu aspiroval na pozici vůdce pravicového spektra. Vítězi jsou také zatím pospolu držící arabské strany, které se pravicoví poslanci pokusili vyštípat z parlamentu předvolebním zvýšením hranice vstupu do parlamentu. Paradoxně na to naopak doplatil ultraortodoxní odštěpek ze strany Šas, který by jinak rozšířil řady nacionalistů. V současném Knesetu zasedá nejvíc arabských poslanců a poslankyň v historii.

Sestavování koalice

Ovšem opravdovým vítězem je muž, který rozhodne o příští koalici, Moše Kahlon. Přestože tento bývalý ministr za Likud získal pouze sedm procent hlasů, díky své nevyhraněné pozici se stal dle předpokladů králotvůrcem. Pokud chce Netanjahu sestavit koalici s nutnou většinou alespoň 61 poslanců, bude Kahlonovu stranu Kulanu nutně potřebovat, a proto svému jinak osobnímu i politickému nepříteli bezpochyby znovu nabídne vytoužené křeslo ministerstva financí (poprvé ho slíbil už těsně před volbami výměnou za podporu).

A jeho Likud bude přes velký úspěch muset oželet také další významné ministerské posty. Lieberman si řekl o ministerstvo obrany, které ovšem žádá také Bennet, a předseda strany Šas chce ministerstvo se sociálním portfoliem. Další malá ultraortodoxní strana, Sjednocený judaismus Tóry, si žádá možná ještě vyšší než ministerskou oběť, zrušení povinnosti služby ultraortodoxních židů v armádě, které po letech sporů zavedla předchozí vláda. Pro sestavení vytoužené pravicově náboženské koalice bude Netanjahu potřebovat nejméně čtyři z těchto stran.

Další a výrazně méně pravděpodobnou možností je, že se Kahlon z důvodu osobních antipatií a perspektivy silnějšího postavení ve vládě přikloní k Sionistickému táboru a podpoří Herzoga v roli předsedy vlády. Tato možnost je nepravděpodobná jednoduše z toho důvodu, že vláda by se musela opírat o podporu arabských stran, což Kahlon vyloučil už před volbami. Navíc strany tvořící součást Sjednocené arabské kandidátky jsou velmi různorodé a mají mezi sebou extrémisty jako Hanín Zuabí odmítající samotnou existenci Izraele.

Podobně nepravděpodobná je účast středové strany Ješ Atid v Netanjahuově příští vládě, protože Bibi jejího předsedu z té poslední nevybíravým způsobem vyhodil, navíc se právě kvůli prosazování služby ultraortodoxních židů v armádě nesnáší s nábožensky orientovanými stranami.

A pak je tu relativně vzdálená šance na "koalici národní jednoty" mezi Likudem a Sionistickým táborem, jak ji bude prosazovat prezident Rivlin. Není ovšem jasné, proč by o to měl mít Netanjahu nebo Herzog zájem. Netanjahu by tím zbytečně dělil svou moc, zatímco Herzog by zcela zdiskreditoval svou předvolební kampaň postavenou na negaci svého úhlavního protivníka. A taky rozštěpil vlastní stranu.

Mezinárodní reakce

Bibiho setrvání u moci je v tuto chvíli každopádně zdaleka nejpravděpodobnější, takže se zřejmě stane nejdéle sloužícím premiérem v izraelské historii a překoná legendárního zakladatele státu, Davida Ben Guriona. A jak na to reaguje mezinárodní scéna? Hlavní vyjednavač mírových rozhovorů za palestinskou samosprávu Saeb Erekat označil triumf Likudu za vítězství "osad, rasismu a apartheidu" a vedení samosprávy vyjádřilo ochotu pokračovat v žalobě u Mezinárodního soudního dvora.

Mluvčí Bílého domu se zase pozastavil nad předvolebním slibem odmítnout vznik samostatné Palestiny. "Podrývá to naše hodnoty a ideály důležité pro naši demokracii, které tvoří klíčovou součást pouta mezi Izraelem a Spojenými státy," řekl John Earnest z prezidentské kanceláře.

Bibi se naopak dočkal řady gratulací ze strany republikánských kongresmanů. A zdrženlivost projevili zástupci Francie a Velké Británie, kteří vyzvali ke konstruktivnímu přístupu a návratu k jednacímu stolu při kritice obou stran. Paříž a Londýn stejně jako většina Evropy především zdůrazňovaly nutnost řešení ve formě samostatného palestinského státu.

"Jedině vznik životaschopné Palestiny zajistí mír a stabilitu na Blízkém východě," prohlásil francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius.

To je ovšem v horizontu současného volebního období velmi nerealistické, i kdyby "král Bibi" se přece jen nevrátil na vytoužený trůn.