Vraťme se v čase do 23. února, do dne předtím, než Rusko zahájilo svou plnohodnotnou invazi na Ukrajinu. Tehdy jsme se mohli domnívat, že dny ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského jsou sečteny. Koneckonců ruská armáda co do výdajů převyšovala tu ukrajinskou v poměru deset ku jedné. Co se týče pozemních sil, Moskva měla nad Kyjevem dvojnásobnou převahu; a tato jaderná velmoc měla také desetkrát více letadel a pětkrát více obrněných vozidel než její soused.

Jen několik dní před zahájením invaze vystoupil viditelně rozčílený ruský prezident Vladimir Putin v televizi s nesouvislým, ale zato historickým monologem. Dal v něm jasně najevo, že neočekává nic menšího, než změnu režimu v Kyjevě, připomíná ve své analýze (ZDE) CNN.

Zdálo se, že kremelský vůdce sází na to, že Zelenskyj uprchne z metropole, podobně jako několik měsíců předtím Američany podporovaný afghánský prezident Ašraf Ghaní z Kábulu. Putin taky nejspíš doufal, že rozhořčení Západu z invaze brzy opadne, i když za cenu dočasné bolesti v podobě nových sankcí.

O 100 dní později jsou veškeré Putinovy plány na vítěznou přehlídku v Kyjevě odloženy na neurčito. Ukrajinská morálka se nezhroutila. Ukrajinští vojáci, vybavení moderními protitankovými zbraněmi dodanými Spojenými státy a dalšími západními spojenci, zdevastovali ruské obrněné kolony. Ukrajinské střely potopily křižník Moskva, chloubu ruské černomořské flotily, a ukrajinská letadla se navzdory přesile stále drží ve vzduchu.

Ruská armáda začala koncem března stahovat své dobité jednotky z okolí ukrajinského hlavního města s tvrzením, že se chce soustředit na dobytí východoukrajinského regionu Donbas. Tři měsíce po začátku invaze to vypadá, že se Rusko už nesnaží o krátkou, vítěznou válku - a nezdá se, že by jí bylo schopné dosáhnout.

Ruská armáda na Ukrajině | zdroj: Profimedia

Znamená to, že Moskva prohrává? Je poměrně lákavé se v určitý den podívat na situaci na bojišti a vyvodit z toho paušalizující závěry.

Rusko nyní kontroluje půlměsíc ukrajinského území, který se rozpíná od druhého největšího ukrajinského města Charkov na severu, přes separatisty držená východoukrajinská města Doněck a Luhansk, až po západněji položený přístav Cherson na jihu. Utvořilo tím pozemní koridor mezi Donbasem a Krymským poloostrovem, který Rusko anektovalo v roce 2014.

Ruské síly se nyní upínají zejména na Donbas, kde se agrese proměnila v opotřebovávací válku. Největší boje se odehrávají okolo Severodoněcku, průmyslového města a poslední ukrajinské bašty na východě Luhanské oblastí.

Ukrajinští vojáci postoupili většinu Severodoněcku ruským jednotkám. Pád města bude symbolický, ale podle vojenských analytiků ukrajinské síly ušetří od zdlouhavého - a pravděpodobně předem prohraného - obléhání.

Ruská ofenziva na východě Ukrajiny se odehrává v době, kdy pozornost mezinárodních médií o válku poněkud upadá. A právě na to možná Putin spoléhá - je možné, že si uvědomuje, že veřejné mínění zajímají víc vysoké ceny energií a nárůst spotřebitelských cen.

Putin nejspíš počítá i s tím, že diplomacie udrží pozornost jen krátce. Byl to Putin, kdo v roce 2015 vojensky podpořil syrského prezidenta Bašára Asada poté, co Damašek utrpěl řadu porážek. Občanská válka v Sýrii - která začala v roce 2011 - stále pokračuje, i když se pozornost světa dávno přesunula jinam, naposledy na Ukrajinu.

Mariupol | zdroj: Profimedia

V tomto ohledu je jedním z největších přínosů Ukrajiny v informační válce prezident Zelenskyj. Virtuálně vystoupil v parlamentech po celém světě a světovým vůdcům bez ustání připomíná, že o případných ústupcích Rusku musí rozhodnout Ukrajinci, nikoliv on sám.

Naopak Putin, který v podstatě umlčel veškerou domácí politickou opozici a fakticky má pod kontrolou ruské informační toky, na domácí půdě nečelí stejnému tlaku jako Zelenskyj. Nikolaj Patrušev, Putinův bezpečnostní poradce, nedávno uvedl, že ruské síly se na Ukrajině „nehoní za termíny“, což naznačuje, že Putin má pro svou válku na Ukrajině mnohem otevřenější časový plán.

„Vy máte hodinky, ale my máme čas.“ Tento výrok, který je někdy připisován zajatému bojovníkovi islamistického Tálibánu, shrnuje dilema Američanů ve válce v Afghánistánu. Washington si musel neochotně přiznat, že povstalci operují v jiných politických a časových mantinelech a že musí jenom přečkat - nikoliv porazit - technologicky nadřazenou americkou armádu.

Rozhodujícím faktorem na Ukrajině proto může být, kdo má víc času. Ruský diktátor, který bude pravděpodobně u moci, dokud nezemře - nebo Ukrajinci, kteří bojují za přežití vlastního národa.