Výrobci sladkých nealkoholických nápojů musí v Británii od minulého pátku platit speciální daň. Za každý litr 18 pencí (v přepočtu pětikorunu), pokud jedno deci obsahuje mezi pěti a osmi gramy cukru. Při více než osmi gramech to činí 24 pencí (sedm korun).

Za "cukr" se v tomto případě považuje sacharóza, fruktóza, glukóza i laktóza. Výjimka platí například pro mléčné nápoje nebo nealkoholické pivo a zdanění se samozřejmě nevztahuje na nápoje slazené umělými sladidly.

Daň ze sladkých limonád a konec bezedných skleniček: moc se tloustne

Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) by dospělý člověk měl denně zkonzumovat maximálně 25 gramů cukru, což odpovídá zhruba šesti čajovým lžičkám. V říjnu 2016 vyzvala WHO vlády jednotlivých zemí, aby v zájmu boje proti obezitě i proti zubnímu kazu uvalily na slazené nápoje zvláštní daň. Svůj návrh opírá o pozitivní zkušenosti s podobnými opatřeními zavedenými v souvislosti s bojem proti kouření.

Daň z nápojů s přidaným cukrem zavedla již dříve Belgie, Francie, Maďarsko nebo Mexiko a podobné daně vybíraly s různým úspěchem po mnoho let také skandinávské země. A Francie navíc zakázala takzvané bezedné nápoje, které se staly obvyklou nabídkou v restauracích s rychlým občerstvením.

Výskyt případů obezity se ve světě podle WHO mezi lety 1980 až 2014 zvýšil více než dvojnásobně. Obézních je na světě asi 11 procent mužů a 15 procent žen, což odpovídá více než půl miliardě lidí. Nadváhou trpí až 40 procent světové dospělé populace, cukrovku má 422 milionů lidí.

Po celá desetiletí byly za hlavní příčinu obezity a nemocí s ní spojených považovány tuky. Cukr sice vadil také, ale vlastně hlavně jako příčina vzniku zubního kazu. Nakonec se zjistilo, že cukr a karbohydráty jsou mnohem nebezpečnější, než se původně myslelo, i když cukrářská lobby a některé potravinářské koncerny to stále popírají a nechtějí uznat. Argumentují leckdy tím, že neexistují vědecké důkazy, že by cukr způsoboval nadváhu nebo diabetes druhého typu. Naopak některé řetězce supermarketů, jako rakouský Spar nebo německý Rewe či Lidl oznámily, že snížily nebo sníží podíl cukru ve výrobcích svých privátních značek.

Čemu říkáme cukr?

Pojem "cukr" hodně zjednodušeně řečeno označuje skupinu látek, k níž patří mimo jiné glukóza, fruktóza i laktóza. V běžné řeči tak ovšem označujeme ten cukr, kterým sladíme, tedy sacharózu. A ta tvoří hlavní část našeho příjmu cukru, i když v tomto množství zdaleka nepatří k naší tradiční potravě, protože náš organismus se bez ní hravě obejde.

Po většinu vývoje lidstva bylo sladké spíš vzácností. Dokonce i divoce rostoucí ovoce obsahovalo mnohem méně cukru než to dnešní vyšlechtěné. Jediným opravdu sladkým přírodním produktem byl med. Na tom si člověk sice rád smlsnul odnepaměti, ale v něm tvoří sacharóza jen 2,4 procenta.

Glukózu si lidské tělo umí bez problémů vyrobit třeba ze škrobu v obilí nebo bramborách. A právě proto není stavěné na kvanta cukru, která dnes přijímá. Příležitostné "sladké bomby" zřejmě nejsou problém, ale chronicky vysoký přísun cukru poškozuje buňky a střevní floru a způsobuje diabetes druhého typu. O dalších - možných - negativních důsledcích nemluvě. Je třeba známo, že nádorové buňky se na rozdíl od těch zdravých prakticky výhradně vyživují cukrem.

Jak je tedy možné, že se sacharóza stala tak pevnou součástí naší stravy? Jednoduše proto, že to je levné potravinářské aditivum, které zvyšuje objem, prodlužuje trvanlivost a navíc – zvlášť ve spojení s tukem – vyvolává hyperfágii. Čili lidově řečeno žravost, kdy do sebe ládujeme pořád víc a víc jídla, i když už jsme vlastně sytí. To je pro potravinářský průmysl učiněný dar z nebes, a proto přidává cukr do kdečeho. A to i do výrobků, které se víceméně tváří jako zdravé, jako jsou cereálie, mléčné produkty či sušené ovoce. A třeba v takovém kečupu tvoří podíl cukru zhruba jednu čtvrtinu. Ví to běžný spotřebitel?

Žádné jednotlivé organické látky se na světě nevyrobí tolik jako právě cukru. Ve sklizňovém roce 2016/2017 to bylo kolem 178 milionů tun. Potravinářský průmysl přidává cukr do tří ze čtyř výrobků.

Konzumace cukru se tak rozšířila mimo jiné i proto, že cukrářská lobby dokázala dávat obezitu a nemoci krevního oběhu za vinu hlavně tukům. Už v roce 1954 manažer mocné americké skupiny Sugar Research Foundation prohlásil, že kdyby se podařilo přimět spotřebitele ke konzumaci potravin s nízkým obsahem tuku, zvýšilo by to spotřebu cukru o třetinu. Ve těchto výrobcích se totiž tuk nahrazuje právě cukrem. A strach z tuků se ve společnosti udržel dodnes – i když výzkumy prokazují, že cukr není v tomto ohledu o nic menší zlo.

Platí zlaté pravidlo: Čím více je nějaký produkt zpracován a čím méně srozumitelné je jeho složení, tím nezdravější je. Reklama na nezpracované potraviny prakticky neexistuje. Třeba takový květák nemá obal, který by se dal vyvést v hezkých barvách a doplnit nějakým příběhem. Reklamní poutače s nápisem jako "Paprika" nebo "Cibule" sice tvořily za socialismu výzdobu každého obchodu Ovoce-zelenina, ale tam zase byly zmíněné produkty leckdy k vidění právě jen na těch poutačích.

Opatření britské vlády velký efekt mít nebude

Daň ze sladkých nealkoholických nápojů je společně s programy na podporu pohybové aktivity a vyvážené stravy školáků součástí kampaně britské vlády na snížení dětské obezity. Nadváhou nebo obezitou totiž trpí v Británii zhruba třetina dětí ve věku od dvou do patnácti let.

Novou strategii výrobci kritizovali kvůli jejímu represivnímu charakteru a namítají, že přece není možné donutit lidstvo zhubnout pomocí nějakých zvláštních daní. Ozvali se i zdravotničtí experti, kterým naopak chybí zákaz slevových akcí na nezdravé vysokoenergetické potraviny v supermarketech nebo opatření, které by omezilo reklamu na přehnaně tučné, slané či sladké jídlo. Organizace typu Foodwatch kritizují fakt, že reklamy na sladkosti a slazené limonády bývají zpravidla zaměřené na mládež. Mnohé dítě přitom ročně spořádá víc cukru, než kolik samo váží. A kdo si denně dá jen jedinou třetinkovou plechovku slazené limonády, vypije jí za rok tolik, že by tím až po okraj naplnil vanu.

V Mexiku, kde trpí obezitou více než dvě třetiny dospělých a třetina dětí, zavedli daň na sladké nápoje už počátkem roku 2014. Prodej limonád se v daném roce snížil o 6,2 procenta, v následujícím roce o 8,7.

Ani britská vláda nechtěla nečinně přihlížet tloustnoucímu obyvatelstvu a rozhodla se jednat. Ale velký efekt to mít nebude. Daň byla avizována před dvěma lety a velké koncerny se už změně do značné míry přizpůsobily a obsah cukru ve svých nápojích předem snížily. Dosladí se to zkrátka umělými sladidly a hotovo.

Takže to teď vypadá, že daň přinese do britské státní pokladny méně než polovinu původně očekávaného výnosu 520 milionů liber (přes 15 miliard korun). Peníze by měly jít na podporu sportovních aktivit na základních školách. Klasická Coca-Cola, která je na ostrovech nejprodávanějším slazeným nápojem, sice zůstává stále stejně sladká, a tím pádem bude kvůli dani dražší, ale příjmy z ní státní kasu nevytrhnou.

Výživa a zdravý životní styl se už dávno staly zástupným bojem o svobodu společnosti. Jakékoliv zásahy v tomto směru vyvolávají často rozhořčené výkřiky. Ať už jde o zákazy kouření či nejrůznější pamlskové vyhlášky, které mají zbavit školy sladkostí a dalších nezdravých laskomin. Ani u nás to není jiné. Co vlastně zbývá, když už si nebudeme ani moct určit, co budeme jíst a pít? A nebudou se sladkosti jednou pokoutně prodávat někde potají ve špinavých uličkách?