K dramatické události došlo roku 1919 v Bílovicích nad Svitavou, kde novinář, spisovatel, básník a dramatik Rudolf Těsnohlídek (1882 – 1928) několik let žil, a odkud pocházela jeho druhá žena. Malou Lidušku, jak nalezené děvčátko pojmenovali, ovšem nenašel sám. Dva dny před Štědrým dnem se autor příběhů o lišce Bystroušce vydal pro vánoční stromek za doprovodu soudního úředníka Josefa Tesaře a výtvarníka Františka Koudelky (který mimochodem později o titul akademického malíře přišel kvůli namalování obrazu kardinála Berana).

Tři přátelé vyrazili do lesa podél Kuního potoka a „myslivny lišky Bystroušky“, když tu zaslechli nezvyklý zvuk. Šli za hlasem, o němž se domnívali, že patří raněné srně. Místo zvířete však zděšení muži spatřili něco zcela jiného. „Mezi kořeny smrku ležela na tenké peřince docela malá holčička,“ píše František Kožík ve své knize o Těsnohlídkovi. „Měla rozhalenou košilku a na hlavě čepeček. Její dlaně bezmocně tiskly hrst zasněženého jehličí. U úst měla krupičky zmrzlých slin. Plakala stále tišeji, přerývaně. Byla promodralá zimou.“ Těsnohlídek s Koudelkou a Tesařem prohledávali okolí, nikoho však neobjevili, a na jejich volání nikdo neodpovídal. Vzali tedy prochladlé děťátko, které pečlivě zabalili do kabátu, a utíkali na četnickou stanici do Bílovic.

Ve služebním bytě vrchního strážmistra Buly pak za pomoci paní strážmistrové, selky Brázdové a přivolané porodní asistentky Špatné holčičku vykoupali a oblékli. Poté svěřili kašlající batole místnímu sedlákovi Františku Kalovi, který je rychle odvezl do bílovické nemocnice.

Dítě neudala, tak ho pohodila v lese

Matku cca sedmnáctiměsíční Lidušky vypátrali četníci za pouhé čtyři dny. Jednalo se o pětadvacetiletou služebnou Marii Kosourovou, „neprovdanou dceru Marie Futerové, narozenou 19. listopadu 1894, domovským právem v Netíně u Velkého Meziříčí“. Do jiného stavu přišla s ruským válečným zajatcem, přiděleným na polní práce do statku nedaleko Brna.

Nechtěné dítě se narodilo 8. července 1918. Matka odložení holčičky omlouvala krajní nouzí, neboť ji prý nechtěli s malým dítětem nikde přijmout do služby. Údajně rovněž neúspěšně zkoušela dítě „udat“ i v brněnské pobočce Českého srdce, sdružení zajišťujícího potraviny pro rodiny s dětmi postižené válečnými událostmi. Zvolila tedy variantu bílovického lesa.

Nejvíce matce Lidušky uškodilo, že opuštěné dítě bylo rozvinuté a promodralé od mrazu, navíc leželo dost daleko od nepříliš užívané cesty. Služebná se ovšem při hlavním přelíčení 8. listopadu 1920 hájila u brněnského Zemského trestního soudu, že zdejší polesí dobře zná, a holčičku prý nastražila, teprve když uslyšela přicházet lidi, „aby ono dítě nalezli a byli se o ono ujali“.

Trojice mužů namítala, že volali i po okolí pátrali, ale široko daleko nikoho nespatřili. Kosourová tvrdila, že se neozývala, „poněvadž kdyby jí je vrátili, nevěděla by, co s ním má dělat, neboť ve velké nouzi se tehdy nalézala“. Soud rozhodl překvapivě vcelku shovívavě: pět měsíců vězení zostřené jednou za čtrnáct dní „tvrdým ložem“.

Rudolf Těsnohlídek ovšem vysvětlení Marie Kosourové příliš nevěřil, a do Lidových novin rozčileně napsal, že „silná, zdravá žena, chtivá jen požitků života“, se snažila posluchače dojmout, v klidu vyslechla rozsudek, a po dcerce se ani nezeptala.

Sbírky pod stromem pomohly vzniku Dagmar

Případ odloženého dítěte, který nicméně nebyl na tehdejší dobu až tak výjimečnou událostí, citlivým spisovatelem silně otřásl. Přemýšlel tedy, jak by se dalo podobným dramatům předejít a opuštěným dětem pomoci. Inspiraci nalezl v dánské Kodani, kde se sbírky pro chudá dítka pořádaly pod ozdobeným stromkem. Těsnohlídkův Vánoční strom republiky, jak jej sám nazval, se stal spolu s výmarským jedním z prvních na našem kontinentu.

Obří smrk byl v bílovickém polesí pokácen 6. prosince 1924, 13. prosince byl vztyčený a rozsvícený na brněnském náměstí Svobody, a to za účasti stovek přihlížejících, brněnského starosty, místostarosty a zástupců města Kodaně. Posléze se přidala Plzeň, Praha a Kladno, aby koncem dvacátých let zářil vánoční strom téměř v každém městě. Vybrané finance pak umožnily otevření dětského domova v Brně-Žabovřeskách.

Ne ovšem ihned. Základní kámen k původní funkcionalistické budově, kterou navrhl bez nároku na honorář architekt Bohuslav Fuchs, byl položen 8. 12. 1928. Provoz dětského domu Dagmar (podle oblíbené dánské královny, dcery Přemysla Otakara I., proslulé péčí o chudé) pro pětadvacet opuštěných dětí byl zahájen 8. 12. 1929, tedy deset let po nalezení Lidušky. Domov funguje dodnes.

Těsnohlídek se však jeho otevření nedožil. Spisovatel, celoživotně trpící depresivními stavy, se 12. ledna 1928 zastřelil v brněnské redakci Lidových novin. O cizí životy se postaral, svůj už bohužel nezvládl.

Na původní význam se pozapomnělo

Jím založená tradice ale přežila, a úspěšně plnila svůj účel zvláště v době hospodářské krize. Přerušena byla 2. světovou válkou, obnovena již o Vánocích roku 1946 za projevu Hany Benešové. S výměnou první dámy za Martu Gottwaldovou získala ovšem zcela jinou ideologickou náplň, aby ji následně zrušili zcela. Na lepší časy se vánočním stromům krátce zablesklo v letech 1968 a 1969, kdy se v akci angažovala manželka prezidenta Ludvíka Svobody.

Potřetí byla tradice obnovena až po sametové revoluci. Od roku 1989 svítí vánoční stromy na veřejných prostranstvích znovu, jen na jejich původní význam se tak trochu pozapomnělo.

A co se vlastně stalo s Liduškou? Dostala se k laskavým pěstounům do bezdětné rodiny brněnského vrchního číšníka Poláka. „Tak se naše Liduška podruhé narodila,“ vzpomínal Rudolf Těsnohlídek, „dobří lidé už ji neopustili a byli mnozí, víc než jsme očekávali, kdož projevili zájem o její osud.“

Když s přáteli zašli holčičku o rok později navštívit, nejprve se „děvčátko v krásném čepci docela upřímně zaškaredilo“, pak se však na ně usmálo, „a v tom teplém úsměvu a v pohledu zářících velkých studánkových očí, které by nevylíčil ani velký básník, natož nepatrný soudní referent, bylo tolik radosti ze života, který jí byl vrácen pouze náhodou, a jehož poslední hrůzy prožila, aniž si toho je vědoma.“

Liduška se provdala za středoškolského profesora a odstěhovala se do hlavního města, kde zemřela teprve 9. ledna 1997. V místech nálezu opuštěného dítěte dnes najdete pamětní desku jejího zachránce, nešťastného Rudolfa Těsnohlídka.