Základní recept na hořčičnou omáčku je vlastně jednoduchý – stačí rozmačkat hořčičná semínka a smíchat je s vodou a nějakou kyselou tekutinou – octem, citronem, vínem… Tady už se fantazii meze nekladou. Základní postup se v průběhu staletí vylepšoval a upravoval, experimentovalo se s druhy semínek, hrubostí mletí i kořením. Výsledkem jsou desítky, možná stovky variant.

Ve starověku spíš než jako dochucovalo sloužila hořčice jako lék. Pythagoras ji doporučoval na hadí uštknutí i na bodnutí štíra, Hippocratés na různé obklady, ale i na bolest zubů. Římané rostlinu přivezli do Galie a byli to právě Frankové, kdo naplno docenili její chuť a začali ji používat hlavně jako koření.

Mimochodem, hořčice měla i jistou náboženskou roli. V křesťanství je hořčičné semínko vnímané jako symbol něčeho malého a bezvýznamného, jehož síla a význam roste, když je o ně dobře postaráno. Kontroverzní papež Jan XII. (v úřadu 955 – 964) pěstoval dokonce tolik hořčice, že ve Vatikánu zřídil novou funkci - papežského výrobce hořčice. Pro hořčici tak udělal tenhle krutý muž, co z Vatikánu udělal de facto harém, pravděpodobně víc, než pro církev…

Nezralé hrozny a víno

Nicméně zpět k Frankům a Francii, protože právě tam se zrodila nejslavnější hořčice. Hořčici tam sice ve velkém vyráběly a prodávaly kláštery už v devátém století, moderní historie tohohle koření se ale naplno začala psát v polovině 18. století. Tehdy se výrobce hořčice Jean Naigeon rozhodl staletí osvědčený recept trochu vylepšit a nahradil tradiční ocet kyselou šťávou z nezralých hroznů, takzvaným verjusem.

O sto let později, v roce 1866, pak výrobce hořčice Maurice Grey navázal na Naigeonovu recepturu, vylepšil ji o víno a dodnes tajnou směs koření a společně se svým investorem Antoinem Pouponem představili světu svou Grey Poupon Dijon mustard – dijonskou hořčici. Hořčici nezaměnitelné chuti – pikantní, ostrou, štiplavou a silně aromatickou.

Mimochodem, dijonská hořčice není chráněné zeměpisné označení, ale jde o označení výrobní metody.