"Zvolen. Evropská rada zvolila premiéra Donalda Tuska příštím prezidentem Evropské rady a eurosummitů." Z tohoto tweetu Hermana van Rompuye se celý svět dozvěděl o výsledku hlasování předních evropských politiků. Z dalšího tweetu jsme se dozvěděli, že příští ministryní zahraničních věcí starého kontinentu se dle očekávání nejspíš stane Italka Federica Mogheriniová. Poměrně překotnou a ne zcela reprezentativní formu sdělení přes sociální média si lze vysvětlit i tak, že van Rompuy se na odchod do politického důchodu patřičně těší.

Neochota uzší spolupráce uvnitř EU a polský gambit

Minimálně od počátku letošního roku se ve veřejných a diplomatických kruzích začalo skloňovat jméno polského ministra zahraničí Radka Sikorského. O Sikorském se mluvilo jako o "evropském Henrym Kissingerovi" a nástupci baronky Catherine Ashtonové v čele evropské diplomacie. Tedy o někom, kdo by byl schopen definovat chybějící zahraniční a bezpečnostní strategii unie. Sikorský svoji kampaň začal misí na Ukrajinu, která pod tíhou a neochotou Evropy jednat rozhodně a jednotně nedopadla nijak. O tom, že Sikorski byl považován za sílu, se kterou je třeba počítat, svědčí i očerňující kampaň s odposlechy. Sikorski byl nahrán, jak nevybíravě hovoří o polsko-amerických vztazích i Davidu Cameronovi.

Nevůle evropských elit domluvit se na silném představiteli jednotnější Evropy předem signalizovala, že Sikorski odejde z chystaného zasedání rady s prázdnou. Donald Tusk ho na pozici oficiálně navrhl, šanci uspět ale neměl. Polsku se tak otevřel prostor pro politický gambit, ze kterého právě Tusk vyšel jako vítěz.

Ačkoli se Tusk nechal opakovaně slyšet, že "pozici ministerského předsedy neopustí a svoji zemi nezradí", nakonec tak učinil. Unie tak na následující dva a půl roku získá nového lídra, patrně charismatičtějšího než je van Rompuy, kterému se dnes v jistých kruzích neříká jinak než "mokrý hadr". O přezdívku se zasloužil britský populistický europoslanec Nigel Farage a zůstává nejviditelnější stopou za dvěma mandáty van Rompuyova prezidentování. Neznámý belgický politik působící spíše úřednickým dojmem do Bruselu tak nějak zapadl, žádné výsledky nepřinesl a vrcholní političtí představitelé měli tendenci ho ignorovat.

Mnoho povyku pro nic

Od Tuska se dá čekat víc, nikoli však mnoho. V první řadě ho omezuje povaha mandátu, která je více reprezentativní než výkonná. Funkce unijního prezidenta vycházející z Lisabonské smlouvy je osekaný pašalík z pera předsedy zahraničního výboru Evropského parlamentu Elmara Broka, který původně navrhoval mnohem silnější kompetence. První housle hraje komise a rada. Technicky vzato jsou pravomoci prezidenta v Lisabonské smlouvě definovány vágně a dokonce ani není vyloučeno, aby funkci prezidenta komise a prezidenta vykonávala tatáž osoba. To by usnadnilo mnohé, můžeme ale očekávat tu a tam kohoutí souboj mezi Tuskem a Jean-Claudem Junckerem.

Tusk je od pádu železné opony prvním polským premiérem, který byl do své funkce zvolen znovu. Zároveň je mírně loajální se Spojenými státy, které po lepším zastoupení Polska v rámci EU volaly jak před, tak po předsedání evropského parlamentu Jerzym Buzekem.

Za dobu svého vládního angažmá usiloval o zlepšení vztahů s Německem i s Ruskem. Z evropské recese díky jeho spíše obezřetným hospodářským krokům inspirovaným v Německu vyšlo Polsko dobře. Podporoval kontroverzní smlouvu ACTA, je proti legalizaci potratů a marihuany a navzdory slibům Polákům zvýšil DPH. Vůči Rusku je na rozdíl od svého ministra zahraničí obezřetně tolerantnější. Dá se tedy očekávat, že celkově spíše vyhovuje, než vadí, a Evropa bude mít lehce důstojnější reprezentativní figuru, která však mluví špatně anglicky. Tusk slíbil, že tento handicap do prosince, kdy oficiálně přebírá funkci, napraví. Třeba pak dostane k dispozici letadlo, které jako formální hlava více než 500 milionů Evropanů, nemá.

Představa, že polský soused na této pozici nám nebo Visegrádské čtyřce jako celku přinese nějaký užitek, je spíše zbožným přáním. Visegrád je stejně jako EU nejrozhádanější (a prakticky i nejvíc impotentní) od historie svého vzniku.

Kosmetická změna na větrné hůrce evropské diplomacie

O baronce Ashtonové se toho před nástupem do funkce nejvyšší evropské diplomatky vědělo stejně jako o van Rompuyovi málo, nebo spíše skoro nic. Měla jednu velkou výhodu, byla dobrá kamarádka Tonyho Blaira, a tak dostala Brokův pašalík číslo dvě. Za pětiletku svého působení si vysloužila pověst neefektivní nešiky, která svůj post nezvládá. Na Javiera Solanu, který funkci šéfa evropské diplomacie před ní neoficiálně zastával s menšími pravomocemi plných deset let, se dodnes vzpomíná v lepším světle.

Kromě mnoha diplomatických přehmatů odkazem Ashtonové zůstane ustanovení Evropské služby pro vnější činnost (EEAS) - bezzubé, byrokratické instituce, která by měla efektivně koordinovat a pod vedením vrchní diplomatky vytvářet zahraniční politiku unie. Tak tomu ale není a zahraniční politika se nadále tvoří na úrovni rady a ministrů zahraničí členských zemí.

Ashtnonové se na poslední chvíli podařilo svůj obraz vylepšit stabilizováním vztahů mezi Srbskem a Kosovem. Taktéž je jí připisována klíčová role při vyjednávání o jaderném programu Íránu. Na její obranu je třeba poznamenat, že dělat šéfa diplomacie zemím, které mají diametrálně odlišný zahraniční postoj a jejichž ekonomiky mají různé zájmy, je takřka nesplnitelný úkol. Fakt, že ani ona nemá k dispozici letadlo, ničemu nepřidá. Její pětiletý odkaz je každopádně větší než v případě prezidenta van Rompuye.

Po palčivých vyjednáváních a neochotě dohodnout se na silném vůdci unijní zahraniční strategie z boje po Sikorském vypadl švédský veterán zahraniční politiky Carl Bildt. Slovák Lajčák a Holanďan Timmermans také ostrouhali a Junker se nechal slyšet, že do svého týmu hledá více žen. Do posledního kola výběrového řízení – těžko mluvit o regulérní demokratické volbě – neoficiálně postoupily tři uchazečky. Byly jimi dánská premiérka Helle Thorning-Schmidtová, bulharská eurokomisařka Kristalina Georgievová a italská ministryně zahraničí Federica Mogheriniová.

Nominantkou, kterou ještě musí posvětit evropský parlament, je z trojice nejméně zkušená Mogheriniová. Politicky je Mogheriniová téměř nepopsaný list. Zastávala úřednické funkce orientující se na mezinárodní vztahy. Od roku 2008 je poslankyní a od letošního února italskou ministryní zahraničních věcí ve vládě Mattea Renziho. Od té doby sehrála klíčovou roli ve vydání Meriam Ishagové, která byla v Súdánu za svoji křesťanskou víru a cizoložství odsouzena k trestu smrti. Taktéž zprostředkování rozhovorů Mahmúda Abbáse s jeho izraelským protějškem Šimonem Peresem lze považovat za konstruktivní. Na rozdíl od mnohými favorizovaného Sikorského se její postoj k Rusku považuje za přinejmenším smířlivý. Před tím varovaly především pobaltské země a Polsko, které v současném putinově Rusku vidí bezpečnostní hrozbu.

Mogheriniová může jen překvapit, očekává se od ní, že naváže na lepší výsledky Ashtonové. Už teď ale sklízí za svůj postoj vůči Rusku kritiku a ozývají se hlasy, které říkají, že na postu je stejně neschopná osoba jako předtím, jen s lepší vizáží. Pro Renziho je však Mogheriniová na postu evropské diplomacie více než hodnotnou partnerkou.

Dlouhá vyjednávání značí nejednotu a neochotu

Čeká se na zbytek složení Junkerova týmu. Ten se úřadu ujme prvního listopadu. Jaké portfolium získá česká nominantka Věra Jourová, zatím není zcela jasné. Nyní se mluví o tom, že na starost by mohla dostat dopravu a vesmír. Dlouhá a polotajná vyjednávání za zdmi Bruselu však mluví za sebe: klíčové posty jsou obsazovány na základě chatrného konsenzu členských zemí, které si za každou cenu hájí vlastní zájmy a nejsou ochotny najít společnou řeč. Do vrcholného orgánu unie jsou tak nejčastěji voleny tváře, které takříkajíc 'nevadí' a strategická rozhodnutí jsou tvořena na půdě Evropské rady. Byrokratický aparát a komise chrlí jednu směrnici za druhou a výsledkem je nespokojenost většiny.

Změny v unijním vedení tak znovu otevírají otázku nad budoucí možnou či nemožnou federální podobou Evropy. Na zahraniční partnery nerozhodnost Bruselu působí přinejmenším zmatečně a v dnešní komplikované globální situaci je pro Evropu jasnou prohrou.