„Ani vata, ani přídavná jména, ani příslovce. Jen krev a kosti a svaly,“ popsal kdysi svůj neokázalý literární styl americký spisovatel Ernest Hemingway (1899-1961). Každý ale nějak začínal a ani on nebyl vždy věhlasným literátem.

V prosinci 1922 pobýval třiadvacetiletý Hemingway ve Švýcarsku, kde jako dopisovatel deníku Toronto Daily Star informoval o mírové konferenci v Lausanne. Setkal se tam se známým redaktorem Lincolnem Steffensem, který projevil o práci začínajícího novináře zájem a požádal Hemingwaye, aby ho seznámil se svou tvorbou. Takovou příležitost si Hemingway rozhodně nechtěl nechat ujít, a tak požádal svou ženu Hadley, aby mu rychle přivezla všechny rukopisy z jejich domu v Paříži a on je mohl Steffensovi ukázat.

Hadley byla velmi pečlivá a okamžitě sbalila veškeré manželovy papíry, které se jí podařilo najít a posbírat. Naložila je do kufru a vyrazila do Švýcarska. Pak se ale stala pohroma. Od těžkého kufru si na pařížském nádraží Gare de Lyon na chvilku odběhla, aby si na cestu koupila láhev vody Evian. Když se vrátila, kufr byl pryč. A s ním i kompletní Hemingwayovo dílo. Včetně všech kopií a průklepů, protože Hadley si při balení kufru počínala skutečně velmi svědomitě.

Smůla byla, že tou dobou ještě nic z Hemingwayovy beletrie nevyšlo. Katastrofu tak přežily jen dvě povídky: Nahoře v Michiganu, kterou zahrabal někam hluboko do šuplíku, protože ji Gertruda Steinová označila za nepublikovatelnou, a Můj táta, kterou měl tou dobou u sebe redaktor jednoho časopisu.

Všechno přepsat

Ale všechno zlé k něčemu dobré. Ztráta rukopisů a časová tíseň, v níž musel ukradená díla nahradit, přinutila Hemingwaye všechny povídky přepsat. Osvojil si díky tomu úsporný prozaický styl, jímž se nakonec proslavil a který mu vynesl Nobelovu cenu. Často se říká, že se řídil pravidly časopisu Kansas City Star, kde kdysi pracoval jako elév: Používat krátké věty, stručné první odstavce a rázný jazyk.

Hemingway se kupodivu nikdy neobtěžoval podat v novinách inzerát, v němž by zloděje žádal o vrácení rukopisů. Když o tom zpočátku uvažoval, chtěl nabídnout odměnu asi 150 franků, což tedy rozhodně nebylo mnoho. Že by si nakonec uvědomil, že rukopisy zase takovou cenu nemají? Juvenilie koneckonců nebývají tím nejlepším, co literát stvořil. Jsou neuspořádané, nestrukturované, leckdy naivní, plné mladistvých nadějí a snů. Vždyť kdo z nás by stál o to, aby někdo vydal jeho pubertální milostnou poezii?

Ale co s nimi udělal zloděj? Co si asi pomyslel, když zjistil, že v ukradeném kufru nejsou žádné cennosti, ale hromada papírů s pubertálními výlevy neznámého spisovatele. Možná obsah kufru skončil na dně Seiny, v odpadcích, v plamenech... anebo ještě hůř. Dnes by ztracené rukopisy měly každopádně větší cenu než jejich váha ve zlatě.

Svatba Ernesta Hemigwaye s Hadley Richardsonovou v roce 1921 | zdroj: Profimedia