Tyhle věty používají jen lidé, kteří mají hluboko do kapsy. A sami si tím škodí, vysvětlují psychologové

Dává to nejen logický smysl, ale jedná se i o jev podpořený vědeckým výzkumem. Výsledky studie ukazují, že lidé, kteří se musí potýkat s chudobou či nedostatkem, mají mozek natolik zaměstnaný právě řešením tísně, že se jim snižuje celková kognitivní kapacita.

S prázdnou kapsou se prostě hůř přemýšlí, protože se nemůžete naplno soustředit.

Jenže tím vzniká velmi zrádný bludný kruh: Kvůli zhoršenému mentálnímu výkonu takoví lidé často konají nepříliš ideální rozhodnutí, která prodlužují jejich tíseň.

Magazín

Nenápadní zloději času: Jak omezit zvyky, které nevnímáme, ale ve skutečnosti nás připravují o kus života

Jinak řečeno: Když má člověk nedostatek, špatně se mu přemýšlí a rozhoduje. A když se někomu špatně přemýšlí a rozhoduje, je kvůli tomu dál chudý. Potvrzuje to řada odborníků, mezi nimi například profesor Eldar Shafir, PhD. z univerzity v Princetonu v rozhovoru pro American Psychological Association.

Mezi věci, kterými si často sami házíme klacky pod nohy, spadá i postoj k běžným situacím a styl, kterým je komentujeme a jakým k nim přistupujeme.

Protože slova nejsou jen prostý popis situace, slova pomáhají situaci vytvářet.

Podle vědeckých výzkumů si například nepomáháme následujícími větami:

„To si nemůžu dovolit“

Věta, která se na první pohled zdá jako naprosto empirický popis reality, ale podle psychologů uzavírá myšlení do smyčky. Pokud totiž budete situaci a problém formulovat takto, aktivujete stresovou reakci, podvědomě odmítnete alternativy a prakticky se tím sami uzavřete do bezvýchodné, slepé uličky.

Podle odborníků je v takové chvíli daleko lepší si říct něco jako "mám teď jiné priority". Tím totiž necháte mozku místo na plánování a ne bezmoc.

„Všechno je dneska hrozně drahé“

Další popis reality, kterým si ale spíš škodíme. Podobně fatalistickým prohlášením totiž podvědomě posilujete přesvědčení, že nad svou vlastní finanční situací nemáte žádnou kontrolu a že ji zlomyslně ovládá někdo jiný.

Místo hořekování je lepší porovnávat nabídky, důkladněji plánovat a aktivně spravovat finance.

„To se stejně nevyplatí“

Automatický, obranný, preventivní pesimismus je reflex mozku pocházející z pravěkých dob, protože mozek zkrátka preferuje známý marast před nepředvídatelnou možností selhání. Na to, že se něco nepovede, se jednoduše připravujeme tak, že nastavujeme očekávání tak nízko, jak to jen jde.

Dlouhodobý pesimismus nicméně vede k pasivitě: Když člověk nic nezkusí, opravdu nic nezíská.

„Stejně to nemá smysl“

Podobný problém jako u předchozí věty. Prohlášení, které lze často slýchat od lidí, kteří už zažili opakovaný neúspěch, vede k rezignaci, kterou sami sobě znemožníme zlepšit vlastní životní úroveň.

„Peníze kazí charakter“

Prohlášení, které podle psychologů pochází původně z prostředí, kde byly peníze zdrojem rozporů či frustrace. Nebezpečným způsobem vytváří mentální rozpor: Pokud přinutíme mozek, aby věřil, že peníze mají negativní vliv na charakter, budeme se podvědomě vyhýbat možnostem vydělat a chudoba neskončí.

Jasně, nikdo nemůže čekat, že změníme pár vět a najednou se na bankovním účtu začnou magicky zjevovat netušené částky. Otevřená cesta k jinému přemýšlení ale představuje veledůležitý první krok k možné změně a zlepšení životní situace.