Mnoho si od ženevských jednání neslibuje ani zmocněnec OSN pro Sýrii Staffan de Mistura. Jde již o čtvrté rozhovory pořádané pod záštitou OSN, které mají pomoci najít politické řešení syrského konfliktu. Vála v Sýrii trvá od roku 2011 a vyžádal si přes 300 tisíc obětí.

Rozhovory by se měly držet rámce, který pro ně stanoví rezoluce Rady bezpečnosti OSN z roku 2015. Mělo by se řešit především sestavení vlády, změna ústavy a příprava voleb. Dosavadní jednání ztroskotala většinou na neshodách ohledně udržení prezidenta Bašára Asada ve funkci.

Syrský režim je na koni

Od posledního kola rozhovorů pod záštitou OSN, které se konalo loni v dubnu, se ale situace na bojišti změnila. Syrské armádě se s pomocí jejích spojenců, zejména Ruska, podařilo v prosinci po čtyřech letech vytlačit opozici z druhého největšího města Aleppa, což je považováno za největší vítězství syrské armády nad povstalci od začátku války.

Asadova pozice je tak pevnější než kdykoliv předtím, a to hlavně díky jeho spojencům Rusku a Íránu. Ke skutečným jednáním by bylo potřeba jej donutit. Ale kdo by to měl udělat?

Kdyby Rusko koncem září 2015 bývalo nezasáhlo, už by dnes možná žádný Asad nebyl. Ruská podpora ho zachránila, umírněnou opozici cíleně zdecimovala a vytvořila v zemi novou realitu. Mnozí už hovoří o vojenské porážce syrské opozice a skutečně si lze jen těžko představit, že by šlo Asada ještě svrhnout vojenskou cestou.

Opozice ale zatím nenaznačila, že hodlá přistoupit na kompromisy a ustoupit od svého hlavního požadavku, jímž je Asadův odchod. "Mír je možný jedině tehdy, když si ani jedna ze stran nebude myslet, že může vyhrát. Nejsem si jist, zda jsme už v této fázi," zhodnotil nedávno situaci generální tajemník OSN António Guterres.

Přitom i Turecko se už dávno smířilo s tím, že Asad u moci zůstane. Prioritu pro Ankaru má nyní ochranná zóna na hranici se Sýrií až po město Rakka. V ní by neměli být žádní teroristé, což podle Ankary neznamená jen bojovníky Islámského státu, ale i kurdské milice.

Spojené státy s novým prezidentem zatím nenaznačily žádnou jasnou zahraničněpolitickou linii – o Sýrii nemluvě. Velkou podporu od Donalda Trumpa ale opozice čekat zřejmě nemůže, spíše naopak. Vždyť ani Obamova administrativa nepůsobila nijak rozhodně, což vytvořilo prostor právě pro ruskou účast.

Saúdská Arábie, která je dalším tradičním podporovatelem syrské opozice, má dost starostí s nákladným a neúspěšným vedením války v Jemenu. Rijád podporuje Opoziční vyjednávací komisi (HNC), která zaštiťuje několik opozičních skupin a které se někdy také říká rijádská skupina. Tato opozice je ale dnes jasně slabší, než byla ještě před rokem.

Umírněné síly v Sýrii se kromě toho od těch radikálních distancovaly příliš pozdě. Fronta an Nusrá, která kdysi vystupovala jako odnož al-Káidy v Sýrii, s touto organizací oficiálně zpřetrhala vazby a jmenuje se teď Džabhat Fatah aš-Šám (Fronta dobytí Sýrie). Mírová jednání ale odmítá a silnou pozici má především v Idlíbu, kam po porážce ve východním Aleppu přesídlila řada povstalců se svými rodinami.

Mnoho lidí v severní Sýrii pokládá Frontu jen za trochu méně krutou variantu Islámského státu, jen se to bojí říct nahlas. Fronta byla a je vojensky silná, proto byli její bojovníci dlouho vojenskými spojenci umírněných skupin. Tím ale utrpěla věrohodnost opozičních sil, což je oslabilo přinejmenším stejně jako jejich vzájemný konkurenční boj.

Kdo jedná v Ženevě?

V Ženevě je tedy zastoupena především syrská vláda a HNC. Chybí tu naopak mocná skupina povstalců Ahrár aš-Šám, která se nechce nechat zastupovat HNC, kurdská Strana demokratické unie (PYD) a Islámský stát, který je vyloučen, protože je považován za teroristickou skupinu - stejně jako Džabhat Fatah aš-Šám.

Rozhádaná je nejen syrská opozice, ale ani Asadovi spojenci nejsou vždy stejného názoru. Navenek se ale tváří, že jsou zajedno. Írán je v Sýrii úspěšný – podporuje Asada zbraněmi i lidmi a zajistil si sféru vlivu až po Středomoří. Platí za to ale vysokou cenu. Odhaduje se, že v Sýrii padla tisícovka íránských bojovníků, byť velkou část z nich tvoří zahraniční žoldnéři, například z Afghánistánu. Írán se rychle učí od ruských stratégů a stal se údernou, a možná i dominantní konvenční vojenskou silou v oblasti.

Co se dohodlo v Astaně

Ženevským rozhovorům předcházela lednová jednání v kazašské Astaně, jež se konala pod záštitou Ruska, Íránu a Turecka. Zatímco zmocněnec OSN tyto paralelní rozhovory ocenil jako dobrý doplněk k těm ženevským, řada jiných politiků je odmítá a tvrdí, že by se mělo jednat výlučně pod patronací OSN.

Astana žádný průlom nepřinesla, úplně zbytečná ale nebyla. Jejím hlavním výsledkem byla dohoda Turecka, Ruska a Íránu o vytvoření mechanismu monitorování a podpory příměří v zemi. To platí v Sýrii od prosince (byť se neustále porušuje) a zprostředkovaly ho právě zmíněné tři země.

Jedním z cílů v Astaně bylo také zanést na mapu postavení umírněné opozice, která se k režimu příměří přidala. Stále se nedaří jednoznačně vymezit zóny kontrolované teroristy, na něž je možné útočit, protože klid zbraní se radikálních islamistických skupin netýká. Účastníci jednání také vypracovali mechanismus výměny či osvobození zajatců.

Ruský návrh ústavy má hlavně podnítit další iniciativu

Moskva v Astaně také představila svůj návrh syrské ústavy. V něm se například nevyskytuje výraz "arabský" – byl dokonce vypuštěn i z navrhovaného názvu Syrská republika (nyní Syrská arabská republika). Nevyskytují se tam ani výrazy jako "arabský národ", "arabská civilizace" a podobně. Není zde ani výraz "islám", což vychází z myšlenky, že Sýrie musí zůstat světským a občanským státem.

Návrh předpokládá přerozdělení moci mezi centrem a regiony a vznik druhé komory parlamentu, i když omezuje prezidentské pravomoci, zachovává prezidentský systém. Kurdům se ale například nelíbí použitá formulace "kurdská kulturní autonomie" a trvají na výrazu "autonomie severní Sýrie". Ani jeden z termínů není geograficky přesně vymezen a skrývá v sobě velký konfliktní potenciál.

Nemá smysl zde vyjmenovávat nedostatky či pozitiva ruského návrhu, protože lze jen těžko předpokládat, že by byl schválen. Svůj účel splní, pokud vyprovokuje sepsání alternativních návrhů, což byl zřejmě také jeho hlavní cíl.

Otázka ovšem je, kdo by tyto alternativní návrhy měl připravit. Nelze očekávat, že by ústavu sepsaly syrské síly. Nedůvěra mezi stoupenci a odpůrci režimu je tak velká, že jakýkoliv návrh ústavy předložený Damaškem nebo opozicí protistrana okamžitě odmítne, aniž by jej vůbec četla.

Nemluvě o tom, že opozice zastává názor, že nemá smysl sepisovat ústavu, dokud je Asad u moci. A jestli se má sepsat ústava za hranicemi Sýrie, pak se naráží nejméně na dva zásadní problémy. Jednak na neblahou zkušenost ze sousedního Iráku, kde se ústava připravovala za americké účasti. Druhý problém je, že účastníci syrských jednání jsou zároveň i účastníky konfliktu, což zpochybňuje jejich nezaujatost.

Bez monarchií kolem Perského zálivu to nepůjde

Syrští povstalci závěrečné prohlášení z Astany odmítli, protože podle nich legitimizuje vojenskou roli Íránu. Podle Opoziční vyjednávací komise je totiž právě Írán hlavní překážkou jakékoli politické dohody.

Role monarchií kolem Perského zálivu se sice po zavedení nového formátu rozhovorů v Astaně omezila, přesto nebude možné bez nich dosáhnout míru. Buď se Saúdská Arábie a Katar k mírovému procesu přidají, anebo čeká Sýrii další eskalace, jejímž cílem bude přizpůsobit dohody mezi Ruskem, Tureckem a Íránem ve prospěch Saúdské Arábie, Turecka a Kataru.

Ankara se totiž v sousedství Ruska a Íránu necítí dobře, protože má proti nim příliš slabou pozici. Prezident Recep Tayyip Erdogan se proto bude zřejmě chtít domluvit se Saúdskou Arábií a Katarem o koordinaci snah v Sýrii, a vytvořit tak protipól Rusku a Íránu.