Dnes o půl dvanácté hodině polední objevil se nad Bratislaví hlášený italský dvojplošník s ministrem československé republiky generálem Štefánikem. Vládní referenti a vojenští zástupcové ihned odjeli z Bratislavy uvítati ministra. Krátce před třemi čtvrtěmi na 12 přijeli k Vajnorům. Tou dobou kroužil aeroplán ve vzduchu a pět minut před 12. hodinou zřítil se kolmo k zemi z výšky asi 400 m. S místa na něž dopadl vystoupil černý sloup dýmu. Když vládní zástupci přijeli na místo neštěstí, nalezli aeroplán v plamenech a pasažéry vyhozené na zemi. Pilot byl přitisknut k zemi motorem, generál Štefánik ležel 5 metrů od aeroplanu a tváří k zemi s obličejem úplně znetvořeným. Dva důstojníci italští leželi opodál, všichni byli mrtví...

Tak o leteckém neštěstí, které zhatilo Štefánikův netrpělivě očekávaný návrat, bezprostředně informovala Československá tisková kancelář. A o den později zprávu zakomponoval do rozsáhlého článku na titulní straně i deník Národní politika. Mladá republika byla v šoku.

Z venkovského kluka světoběžníkem

Když Štefánik zahynul, nebylo mu ani 39 let, stihl toho ale dost. Narodil se jako šestý z dvanácti potomků v rodině evangelického faráře v kopaničářské vsi Košariská. Koncem 90. let 19. století odešel studovat techniku do Prahy. Později však změnil obor - táhlo ho to k astronomii. V Praze tehdy také poprvé potkal Tomáše Garrigua Masaryka. Jejich cesty se pak ale na dlouhá léta rozešly.

Na podzim 1904 se stal Štefánik doktorem filozofie a vzápětí vyrazil do Francie, kde postupem času udělal kariéru. Na Slovensko přijížděl už jen krátkodobě. Nějakou dobu působil na observatoři v Meudonu a hodně cestoval po světě. V rámci svého oboru se specializoval na zatmění Slunce, která pozoroval v různých zemích. Několikrát vystoupil i na observatoř na hoře Mont Blanc.

Absolvoval také výpravu do severní Afriky, kde se – marně – snažil založit hvězdárnu. Naopak velký úspěch přišel v roce 1911, kdy vyjel pozorovat zatmění slunce na Tahiti. Jeho skupina dosáhla skvělých výsledků, získal ocenění Francouzské akademie věd a rok nato už byl i občanem Francie. Na Tahiti chtěl později vybudovat i hvězdárnu a zůstat tam, ale krátce před vypuknutím první světové války získal pověření postavit meteorologickou a telegrafickou síť na Galapágách a v Ekvádoru.

Nebyl krásný, ale...

Co se osobních záležitostí týče, měl do stereotypu samotářského vědce daleko. Vedl rušný společenský život, nadělal si řadu významných kontaktů. A ačkoliv jeho obličej nesl stopy po neštovicích a měl drobnou postavu a velice řídké vlasy, bodoval u žen často - a rád.

Imponovala jim prý jeho energičnost, inteligence a jistý šarm. K jeho slavným milenkám patřila například spisovatelka, novinářka a feministka Louise Weissová. Naopak u herečky Evy Vrchlické, osvojené dceři spisovatele Jaroslava Vrchlického, těžce pohořel. Nedopadly ani zásnuby s Yvonne Chautempsovou z rodiny francouzského senátora.

Velice důležitou ženou Štefánikova života byla později i Francouzka Claire Boas de Jouvenelová. S její pomocí navazoval kontakty s francouzskými politiky a šířil myšlenku na samostatný československý stát.

Co dělal na frontě

Když vypukla první světová, zdálo se, že Štefánik do boje vůbec nepůjde. Byl slabé konstituce a chatrného zdraví, dlouhodobě ho trápily vleklé problémy se žaludkem. Nakonec ale narukoval k 102. pěšímu pluku v Chartres a brzy poté se dostal k 1. leteckému oddílu v Dijonu.

Po nástupu na frontu provedl necelé čtyři desítky průzkumných i stíhacích letů, byl průkopníkem vojenské meteorologie, ale funkci šéfa meteorologické služby francouzské armády nepřijal. Místo toho se nechat převelet na Balkán, což ho málem zabilo. Během tamního působení havaroval s letadlem a zhoršily se také jeho zdravotní potíže, takže koncem roku 1915 byl zpátky ve Francii.

Už v době, kdy létal na frontě, se snažil o vytvoření česko-slovenských jednotek. Nejdůležitější kroky na cestě k novému státu však následovaly až po návratu ze Srbska.

Ještě v prosinci 1915 se uskutečnilo pařížské setkání s Edvardem Benešem a rozběhla se spolupráce Beneše, Štefánika a Masaryka. Právě díky Štefánikovým kontaktům došlo počátkem února k známému setkání Masaryka s francouzským premiérem Aristidem Briandem.

Pár týdnů nato vznikla Národní rada zemí českých, na jaře přejmenovaná na Československou národní radu. Reprezentativní orgán zahraničního odboje měl v programu právě sjednotit odboj, vybudovat vlastní československou armádu a přesvědčit státy Dohody o nutnosti rozbití Rakouska-Uherska.

Co se vůbec stalo?

Štefánik se chopil organizace československých legií ve Francii, Itálii a Rusku. Také se v roce 1917 vydal do Spojených států, kde získával tamní Čechy a Slováky pro myšlenku nového státu, prováděl nábory dobrovolníků. V červnu 1918 se stal brigádním generálem.

Zpráva o vzniku Československa ho zastihla v Rusku, kde se podílel na řešení složité situace tamních legií. Zůstal tam až do začátku roku 1919. Už v říjnu 1918 dostal funkci ministra vojenství v novém státě - jako francouzský občan požádal, zda ji může přijmout. Francie mu to povolila. Jaro 1919 strávil jednáními ve Francii a v Itálii. A z Itálie se vydal také na svůj poslední let.

Štefánikovi k návratu do vlasti nabídli speciální vlak, jako bývalý vojenský pilot však trval na letadle. Start byl kvůli špatnému počasí několikrát odložen, než 4. května ráno letadlo Caproni Ca33 vzlétlo. Štefánik nechtěl přistát v Rakousku, trval na tom, že se tak stane až poblíž Bratislavy, byť tam ještě nestálo letiště a Štefánik měl přistát v prověřovaných, leč improvizovaných podmínkách.

Jenže se napoprvé nepovedl přistávací manévr kvůli promáčené půdě a došlo na druhý pokus - načež letadlo začalo zhruba z výšky 70 metrů padat. Celé posádce zbývaly pouhé vteřiny života.

Příčiny tragédie se staly předmětem mnoha dohadů a také první "československé konspirační teorie". Podle ní byl Štefánik úkladně zavražděn, a to z různých důvodů. Jedno ze známějších je tvrzení o zpronevěře peněz Edvardem Benešem, o kterém prý Štefánik věděl. Iniciátorem vraždy pak podle tohoto výkladu měl být právě Beneš s tichým souhlasem Masaryka.

Podle jiných divokých výkladů spáchal údajně těžce nemocný Štefánik sebevraždu - a zabil zároveň další tři lidi.

Často se diskutovalo i o tom, že Slováci letadlo s italskou vlajkou sestřelili, neboť ho zaměnili s letadlem maďarským. Maďaři v té době prováděli řadu provokačních letů nad slovenským územím. Nicméně od počátku května platil zákaz střílet na jakákoliv letadla, právě kvůli obavám se záměny. A ačkoliv prý v onen májový den několik výstřelů padlo, nebyly důvodem havárie.

Pokud se budeme držet střízlivých vysvětlení, jako nejpravděpodobnější důvod květnové tragédie se uvádí právě špatné počasí. Ten den vanul v silných nárazech severozápadní vítr, což je problematické i pro dnešní letovou dopravu, natožpak stroje před stoletím. To byl i verdikt československého vyšetřování z půli 20. let. Bezprostředně po nehodě však neštěstí vyšetřovali Italové.

Vyšetřování mělo dva výstupy. Podle jednoho se zapletla anténa rádia do řízení, což znemožnilo pohyb vodorovné ocasní plochy. Tomu prý nasvědčoval i zápis v deníku mechanika. Druhá verze, vycházející z lékařské zprávy, že Štefánik seděl na jednom z míst pro pilota, pracovala s možností, že Štefánik, který prý v té době kvůli své nemoci občas omdléval, ztratil vědomí, zalehl řídící páku, načež nastal pád, s čímž pilot nemohl nic dělat. Italské vyšetřování bylo zpochybňováno, i proto došlo o něco později k oficiální aktivitě ze strany Čechoslováků.

Zároveň zřejmě nebyl šťastnou volbou ani stroj, kterým posádka přiletěla. Bombardovací dvouplošník Caproni Ca33 byl špatně vyvážené, těžké a špatně ovladatelné letadlo, navíc s nechráněnou kabinou, tudíž pasažérům stěžoval komunikaci řev motorů.

Tehdy také ještě nebylo rádiové spojení s letadly, ani černé skříňky. Osudné okamžiky tak zůstaly tajemstvím obětí. Společně se Štefánikem to byli mechanik Gabriele Aggiusti a zkušení vojenští piloti poručík Giotto Mancinelli-Scotti a četař Umberto Merlini. Všichni před startem usedli na svá místa bez připoutání - neboť se tenkrát nepoutalo.

Štefánikův pohřeb se konal 10. května, všichni zemřelí byli pohřbeni na vrchu Bradlo, kde o několik let později vyrostla velkolepá mohyla. Když Štefánik zemřel, měl v kapse dopis pro svou italskou snoubenku Giulianu Benzoniovou, v němž se loučí, ale slibuje, že se vrátí. O tom, proč ho nakonec neodeslal, se můžeme také jen dohadovat...