Český fotbal nabízí občas věci, které ho činí ve světovém měřítku naprosto jedinečným. Kde jinde na světě se může klub z nejvyšší soutěže pochlubit tím, že jeho střídačky vypadají jako pivní plechovky.

Atentát na dobrý vkus nedávno představili v Plzni. Bizarní úkaz zaujal i zahraniční média včetně britské BBC. Možná aby se nenechali zahanbit, vyzdobili svůj stadion i fanoušci sparťanského rivala. V noci z čtvrtka na pátek donesli na Letnou rakev pro klubové vedení.

Radikálním gestem chtěli sparťanští chuligáni dát najevo nejen nespokojenost s mizerným vstupem do sezony, ale také s italským koučem na lavičce. Andrea Stramaccioni působí v českém prostředí jako červený hadr na býka.

Nenávist sparťanských ochozů se naplno projevila i během utkání s Crvenou Zvezdou Bělehrad. Domácí fanoušci několikrát nového kouče počastovali nadávkou "italiano bastardo". V poločase dokonce na protest proti současnému vedení týmu opustili svůj sektor.

Že s cizincem v čele Sparty mají problém skalní fanoušci, kteří jsou více než známí svými xenofobními a rasistickými projevy, není až takovým překvapením. Tentokrát ve svém pohoršení nad absencí české národnosti v kolonce národní příslušnosti v rodném listě hlavního kouče však nezůstávají osamoceni. Vyjádření některých předních osobností českého fotbalu ukazují, že jejich chování není tradiční výjimkou, ale pravidlem potvrzující xenofobní realitu v české kopané.

Světový fotbal česky nemluví

"U nás by se našel daleko šikovnější trenér, jelikož zná poměry," prohlásil na adresu sparťanského kouče fotbalový internacionál Ladislav Vízek. "Jsou tam jazykové bariéry. Myslím, že Stramaccioni je teď v situaci, kdy neví, co dělat," komentoval současnou situaci během svého výstupu na České televizi. I když někdejší vytříbený technik z pražské Dukly nechodí pro peprné výrazy a lidová moudra příliš daleko, tentokrát překvapivě uhodil hřebíček na hlavičku. Dokonce v několika ohledech - ovšem kouzlem nechtěného.

Už jen úvahy nad tím, že jsou čeští trenéři lepší, poukazují na to, že největší problém Stramaccioniho začal před 41 lety. Tehdy se totiž narodil, jenže ne v Československu, ale v Římě. Fotbal má všude stejná pravidla, navíc v rámci klubové konfrontace na evropského pohárové scéně má mezinárodní charakter.

Šikovnost trenéra by neměla dělat jeho znalost poměrů mimo hřiště, ale naopak na něm. Oblíbeným terčem se stala renovace sparťanské lavičky i z toho důvodu, že Italova družina aktuálně čítá 11 lidí. Navíc jeho realizační tým stojí letenskou pokladnu stejnou sumu jako plat samotného kouče, tedy 40 milionů korun ročně. Za tyto peníze mu leckdo prozradí, jak to u nás chodí.

Co mohl zjistit sám, všichni u něj považují za problém, že není Čech. Chceme se bavit o jazykové bariéře? Sparta se po jeho příchodu stala doslova cizineckou legií. Jedenáctka nových hráčů spíše uvítá, že tým nefunguje na tradiční bázi "rychle se nauč české pokyny, jinak se na trávník nepodíváš".

Naopak pro české hráče v rudém dresu je to skvělá příležitost pochopit, že do Evropy se ze Sparty nechodí, ale už se v ní v jejím dresu hraje. Navíc hráči, kteří za ni nastupují, musejí mít ambici jít do ciziny, kde je minimálně komunikace v angličtině nemine.

Když Ital není dost italský

Jistě, vstup do sezony má Sparta prachmizerný. S bělehradským soupeřem nejenže dala vale letošní pohárové Evropě, ale horší byl herní projev jako takový. Jak trefně poznamenal sportovní publicista Luděk Mádl, Spartu nelze kritizovat za špatně zvolenou taktiku, protože při vší snaze není vůbec jasné, jaká měla být.

V lize si letenský klub připsal ze čtyř utkání dvě výhry a dvě remízy, jenže neporazit Liberec při hře proti devíti hráčům bylo ostudou par excellence. To ale Vízek - a nikdo další - nemohl na začátku sezony vědět. Mentální klacky házené sparťanům pod nohy už před sezonou hráče a realizační svazují víc, než je obvyklé. Netajená radost z každého klopýtnutí dává kritikům pocit zadostiučinění jejich dojmologii, kterou vystavěli na nijak skrývaném odporu ke všemu cizokrajnému.

Korunu českému mudrlantství v duchu maloměšťáckého šovinismu nasadil i Martin Pulpit. Trenér střídající české týmy jako na běžícím pásu a údajný specialista na fotbal z Apeninského poloostrova kritizoval Stramaccioniho za neitalské vystupování. Takový druh národní stereotypizace už dostává mírně řečeno nádech absurdity. Postěžovat si, že se italský trenér nechová typicky italsky v českém prostředí vyvolává dojem, že se Stramaccioni nemůže zavděčit vůbec nikomu.

Nevyzpytatelný faktor Rosický

V kontrastu s neoblíbeností italského trenéra, kterému někteří vyjadřují své opovržení přejmenováním na "Štramáka", je božská adorace jeho současného podřízeného - Tomáše Rosického. Fenomenální český záložník bojuje i v druhém roce svého letenského angažmá více se zdravím než s protihráči na trávníku. Přesto mu fanoušci vyjadřují nehynoucí úctu už při pouhém rozcvičování za lajnou. Kdo přitom viděl Rosického letos hrát, musí objektivně přiznat, že populární Rosa už je herně za zenitem a zůstává daleko za očekáváním.

Jeho přítomnost v týmu je pro Stramaccioniho dvojsečná. Pokud by se Rosický rozehrál k bravurním výkonům a strhl Spartu na vítěznou vlnu, bude to on, kdo slízne smetanu za roli spasitele železné Sparty. Ital by v takovém případě byl častován jako štístko, kterému Rosický obhájil jeho čtyřicetimilionovu gáži.

V opačném případě, kdy by šikovný záložník dál laboroval se zraněním, nebo prostě upadl do průměru, bude strůjcem všeho zlého na Letné italský trenér. Naopak vzhledem k současné atmosféře může počítat s tím, že by mu veřejnost vyčítala, že Rosického herní stav je důsledkem jeho špatně zvolené strategie. Už i Jan Koller se nechal slyšet, že Rosický na hřišti skvěle běhá, ale nikdo ze spoluhráčů není schopen využít jeho schopností.

Nejhorší na současném nošení rakví na stadion, nadávání do parchanta z Itálie a odsuzování kvůli národní příslušnosti je atmosféra, v niž nemůže italský trenér zvítězit. Když bude nakonec úspěšný, je otázkou, jak moc se mu bude chtít v takovém prostředí zůstat. Po výhrách totiž budou stejně zlí jazykové čekat na každé další zakopnutí, aby předchozí pozitiva shodili jako výsledek souhry okolností a náhody.

Finanční propasti nadohled

Přitom jeho angažování je zcela logické. Sparta se už několik let motá v kruhu poměrně úspěšných účastí v Evropské lize, prodeje odchovanců do zahraničí, ale neschopnosti urvat titul českého mistra. Sázka na radikální změnu je více než logická, není to pouhý experiment. Sice se k tomu majitel Sparty Daniel Křetínský a spol. odhodlali v sezoně, když mistr může s velkou pravděpodobností proklouznout přímo do vysněné Ligy mistrů, ale kdy jindy by byla vhodnější chvíle riskovat? Ztratit toho Letenští příliš mnoho nemohou.

I když drahé investice můžou majiteli klubu nakonec hodně zhořknout. Sparťanské hospodářství zůstává dlouhé roky v červených číslech. Každoroční mínus v řádu desítek až stovek milionů korun nepůsobí na první pohled jako problém, vždyť Křetínského bohatství zdaleka přesahuje české poměry.

Letos ho dokonce magazín Forbes zařadil mezi nejbohatší lidi světa, kde obsadil 1030. místo. Jenže akumulovaná ztráta od roku 2004, kdy klub koupil, už dosáhla na částku 1,4 miliardy korun. Drahé posily, exkluzivní plat trenéra a jeho realizačního týmu, absence evropského poháru znamenají, že letošní sezonou si klub finančně ještě více pohorší. Reálně tak hrozí, že letenský tým nesplní podmínku finančního fair play UEFA, kdy ztráta klubu za poslední tři roky nesmí přesáhnout 30 milionů euro.

Jenže problém peněz nikdo v odstřelování italského trenéra nevytáhl. Fanoušci a rádoby experti řeší především to, že je to cizinec, který tak sehrává roli obětního beránka. Italský experiment tak odhalil smutnou skutečnost, že Česko nemusí dohánět Evropu, ale prostě do ní musí patřit - chováním, soudností a schopností odstupu od paběrkování ve vlastním rybníčku. Jinak se z Evropy sami vylučujeme. Potom se můžeme dál opájet vlastní jedinečností v čele s pivní architekturou a nekro-uměním kreativních chuligánů.