Dnes je čtvrtek 28. března 2024., Svátek má Soňa
Počasí dnes 14°C Skoro zataženo

Soudruzi z Kremlu k nám vyslali 'bubáky v železných maringotkách'

Soudruzi z Kremlu k nám vyslali 'bubáky v železných maringotkách'
21. srpen 1968 - tragický den našich dějin. Tanky převálcovaly rodící se svobodu. | zdroj: Profimedia

Češi a Slováci by měli být vděčni Sovětskému svazu za bratrskou pomoc v roce 1968, psal loni ruský armádní web Zvezda. Připomeňme si tedy teď, půlstoletí po invazi, za co "bratrům" dlužíme vděk. Fotografie a filmové záběry podávají svědectví, jak pásy jejich tanků rozdrtily svobodu.

Před padesáti lety, 21. srpna 1968, jsme zažili jednu z nejtragičtějších chvil našich dějin. Ztratili jsme rodící se svobodu. Na dvě dlouhá desetiletí.

Sovětské tanky a transportéry s bílými pruhy 20. srpna 1968 před půlnocí přerazily hraniční závory a valily se do Československa. Na letišti v Praze-Ruzyni začala přistávat letadla se sovětskými výsadkáři a vojenskou technikou.

Lidé se probouzeli a prožívali chvíle šoku, zoufalství, bezmoci a zmaru. 

Ten osudný den mi bylo necelých deset a konec prázdnin jsem trávil u prarodičů. "Vstávej, je válka!" budil mě děda nad ránem. "Co to je za hloupou hru, ještě není venku ani světlo?" divil jsem se.

Jenže hra to nebyla. Děda byl zdrcen, z očí mu tekly slzy. Bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem ho viděl plakat. "Rusové jsou tady," řekl roztřeseným hlasem.

Ve své dětské naivitě jsem to samosebou nechápal. Proč by s námi Rusové bojovali?

Šel jsem do kuchyně, kde seděla v slzách zdrcená babička a poslouchala rozhlas. Stará elektronková škatule, která pamatovala druhou světovou, omílala vládní prohlášení: "Dne dvacátého srpna 1968 kolem třiadvacáté hodiny překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky statní hranice Československé socialistické republiky…"

Oblékl jsem se a vyrazil s dědou ven. Po silnici mířila k Olomouci kolona tanků. Byla to tedy realita, nikoli jen nějaká obdoba rozhlasové Války světů.

V jednom se však děda mýlil. Válka nebyla.

Pravda, bojovalo se o rozhlas. Před jeho budovou zemřelo sedmnáct lidí. Většinu z nich zastřelili sovětští vojáci. V centru Prahy stavěli lidé barikády jako v pětačtyřicátém, někteří odvážlivci házeli na tanky zápalné lahve. Československá armáda však zůstala "bezpečně" v kasárnách.

zdroj: YouTube

V prvních dnech po invazi leckdo doufal, že Sověti tuhle akci odvolají, že odpor lidí je přiměje k odchodu. Z rádia od rána do večera a od večera do rána zněla odtrhovačka "Běž domů Ivane, čeká tě Nataša, běž domů Ivane, tady tě holky nemilujou…"

Jenže Ivan na dobře míněnou radu nedal. Byl to Ivan Dobyvatel, a tak zůstal. Stal se z něj Ivan Okupant. Ten poslední odjel ze země až 21. června 1991, po pádu sovětského impéria.

V posledních letech se mi v srpnu invaze vrací čím dál silněji. Vzpomínám na den, kdy jsem zestárl o několik let a začal přemýšlet o věcech, o kterých by děti přemýšlet neměly. (Ruský web Zvezda nicméně tvrdí, že bych za to měl být Sovětskému svazu vděčný.)

Jednadvacátého srpna se zpravidla budím nad ránem. Nejspíš proto, že už den před tím cítím ve vzpomínkách zasunutou úzkost. Odcházím ke starému kazeťáku nebo ke kompu a pouštím si  "bratříčka" od Karla Kryla (viz video). Nikdo jiný nedokázal (a už nedokáže) 21. srpen 1968 převyprávět líp.

"Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci, vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci, přijeli v hranatých železných maringotkách…"

zdroj: YouTube

Zdroje:
Vlastní