Je mi líto usmrkanců, které k vám poslali v tancích, říká Ruska o srpnu 1968

ROZHOVOR - Magazín autor: Jiří Just

Jestli nám chcete odpustit za osmašedesátý rok, je to vaše věc, říká známá ruská spisovatelka Ljudmila Ulická. V exkluzivním rozhovoru pro Tiscali.cz mluvila o pražském jaru, vpádu sovětských vojsk a sovětských hrdinech.

Ljudmila Ulická

Ljudmila Ulická,zdroj: Michal Šula / MAFRA / Profimedia

V srpnu 1968 nad její hlavou směřovala vojenská letadla na Československo. Ulická veřejně odmítla schválit sovětskou "bratrskou pomoc". Byla blízkou přítelkyní účastnice demonstrace na Rudém náměstí proti potlačení pražského jara. Dnes je uznávanou spisovatelkou v Rusku i zahraničí.

  • Letos si připomínáme 50 let od událostí pražského jara. Zajímala jste se tehdy o reformy v Československu?

K sovětské vládě jsem vždy měla nepřátelský vztah. Neměla jsem ji ráda a ona si mě do určité doby nevšímala. Před československými událostmi byly maďarské, takže velkou novinou pro mě invaze vojsk Varšavské smlouvy nebyla. S myšlenkou "socialismu s lidskou tváří" jsem se neztotožňovala, protože se mi zdálo, že socialismus nemůže mít lidskou tvář.

Ljudmila Ulická (*1943)

  • uznávaná ruská spisovatelka a držitelka prestižních ruských i zahraničních literárních ocenění, nositelka francouzského Řádu čestné legie
  • původním povoláním bioložka, v roce 1970 byla propuštěna z výzkumného ústavu za šíření samizdatů
  • poté začala pracovat jako překladatelka, scenáristka a spisovatelka 
  • je autorkou dvanácti próz, tří knih pro děti a šesti divadelních her; do češtiny byly přeloženy čtyři její knihy, včetně románu 'Daniel Stein, překladatel', za nějž obdržela významnou cenu Bolšaja kniga 
  • je známá svými opozičními názory na ruský režim; aktivně vystoupila proti válce na východě Ukrajiny

Mimochodem, dnes si to už nemyslím. Všechno je složitější. Ale v porovnání se zkostnatělou sovětskou ideologií vypadalo československé reformní hnutí v té době přitažlivě.

  • Pamatujete si den invaze? Co jste dělala 21. srpna 1968?

Tehdy jsem byla jako bioložka na pracovní cestě na Zakarpatské Ukrajině, studovala jsem tam octomilky. Seděla jsem v Užhorodu na kopci a viděla jsem, jak mi nad hlavou letí mrak letadel směrem k československé hranici. Blesklo mi hlavou, že začíná třetí světová válka.

Dívala jsem se na nebe a myslela si: musím vstát, jít na nádraží, koupit si jízdenku a jet domů. Dokud to ještě jde. S hořkostí jsem přemýšlela o budoucnosti. Asi po dvaceti minutách se letadla vracela. Snad si to rozmysleli? Tak silně jsem to prožívala.

  • Pokud vím, tak k těm letounům se váže historka o vašem příbuzném...

Od srpna 1968 uplynulo mnoho let a já jsem začala navštěvovat starého příbuzného. Sloužil v armádě jako inženýr. Nebyl pilot, ale technik. Ještě během druhé světové války absolvoval Žukovského leteckou akademii. Celý život strávil u letectva. Byl zástupcem velitele pluku pro techniku.

Patřil do sorty tak zvaných nestranických komunistů - uctíval Stalina, Žukova, ale byl přesvědčen, že voják nemá právo být členem strany, neboť voják se řídí rozkazy, a ne nějakým demokratickým centralismem, který v partaji panuje.

Byl to mlčenlivý a velmi hezký člověk. Celý život se mnou nemluvil, pouze při setkání mi podával ruku, jako na stranické schůzi. Ale před smrtí, když jsem ho začala navštěvovat, se rozpovídal. Řekl mi, že 21. srpna 1968 měl jeho pluk letět na Prahu. K bombardování nedošlo jen proto, že dostali rozkaz vrátit se zpět. Pokud se nemýlím, tak sloužil v ukrajinském Drohobyči.

  • Co jste cítila, když jste se dozvěděla o invazi vojsk do Československa? 

Cítila jsem, že tím končí život. 

  • Jaká nálada byla ve vašem okolí po vpádu sovětské armády do Československa? 

Všichni moji přátele byli hluboce zdrceni. Mezi námi nebyl nikdo, kdo by schvaloval invazi. Možná někde byli lidé, kteří invazi podporovali, ale já jsem takové neviděla. 

  • Nutili vás účastnit se akcí na podporu "bratrské pomoci" Československu? Podepsala jste rezoluci na podporu invaze, kterou sovětské stranické orgány šířily v pracovních kolektivech a univerzitách? 

Tu schůzi v Ústavu obecné genetiky si výborně pamatuji. Nastala tam pro mě důležitá událost. Právě tam vznikla hranice, co jsem, a co nejsem schopna udělat. Hlasovat pro jsem nemohla. Záměrně jsem si v sálu sedla do poslední řady, protože nezúčastnit se nešlo - všechny vehnali do toho sálu. 

Myslela jsem na to, že jakmile začne hlasování, odejdu. Když ale začalo hlasování - schválení vojenského zásahu, přesné znění si už nepamatuji - tiše jsem šla ke dveřím. Bylo ale zamčeno! Další dveře byly poblíž místa, kde sedělo prezídium, a muselo se projít celým sálem. 

Teď si to představte. Bylo mi 25 let, byla jsem mladá, byla jsem odborná pracovnice, měla jsem na sobě kostýmek á la Chanel vlastní výroby a na solidním jehlovém podpatku jsem si vykračovala přes celý sál v očekávání, že někdo křikne: "Kam jdete?" Už jsem si připravila i odpověď: "Chc*t!" Nikdo mi ale nic neřekl. Za absolutního ticha jsem vyšla ven. 

Potom ke mně přišli starší přátelé, kteří dělali kariéru, měli titul kandidátů věd, a řekli, že mi záviděli, ale nemohli to udělat, protože na tom závisela jejich milovaná práce a měli před kolegy pocit odpovědnosti.

A mě vyhodili z práce dva roky nato... 

  • Vy jste se dobře znala s Natalií Gorbaněvskou, jednou z účastníků demonstrace sedmi na Rudém náměstí proti vpádu vojsk do Československa, která se konala 25. srpna 1968. Jak na ni vzpomínáte? 

Nataša byla mou blízkou kamarádkou. Já jsem ale nevěděla, že půjde protestovat na náměstí. Tehdy jsem ani v Moskvě nebyla. Ona by mi ani nic neřekla. Chápala, že nemám hrdinskou náturu, zmohla jsem se jen na čtení samizdatu a plnou morální podporu mnohem odvážnějších lidí.

Po mnoha letech Nataša napsala o té události knížku, která se nazývá Poledne. Poté, co Nataša zemřela, jsem o ní také napsala knihu s názvem Básnířka

  • Demonstraci na podporu Československa jste tedy nečekala? 

Předem jsem nic nevěděla. Natašu navíc poslali za mříže později, když už všichni ostatní byli odsouzeni. Proto jsem měla možnost si s ní o tom promluvit. 

Velmi jsem se o ni bála, jejímu nejmladšímu synovi Oskovi byli pouhé tři měsíce. Člověk musí mít zvláštní hrdinskou náturu, aby šel s dítětem na takovou akci. 

Oska zemřel letos, nedožil se ani padesátky. Nataša nás opustila před několika lety. Velmi jsem ji milovala a vážila si jí. Přátelili jsme se až do konce jejího života. 

  • Co si myslíte o samotné demonstraci sedmi na Rudém náměstí? 

Myslím si, že těchto sedm lidí (ve skutečnosti jich bylo osm) zachránilo čest našeho národa. Ale oni nebyli jediní, ozvali se i další hlasy proti vpádu vojsk do Československa. Ale protože tyto hlasy nezazněly na Rudém náměstí, nikdo je neslyšel. 

  • Jaký význam měla tato demonstrace pro sovětské disidenty? 

To je složitá otázka. Dnes disidenti vypadají jako něco jednotného, ale byla to velmi různorodá hnutí. Existovali náboženští disidenti, filozofičtí, komunističtí, vědečtí, umělečtí, a byly to často odlišné skupiny. Myslím si, že demonstraci vnímali různě. 

  • Mají Češi a Slováci odpustit Rusku vpád vojsk a potlačení pražského jara? 

No, to je vaše záležitost, jestli odpustíte, nebo neodpustíte. Zdá se mi ale, že to není správně položená otázka. Žijeme v dějinách, je tu konkrétní člověk a je tu státní politika. Pro člověka je obtížné jít proti bezcitnému státnímu aparátu. 

A Rusové mají odpustit Němcům? Nebo Židé? Angličané Francouzům? Indové Angličanům? Marokánci Francouzům? To není otázka odpuštění, je to nějaký jiný proces, který musíme společně přežít. Nazvala bych ho změnou vnímání, v náboženské terminologii se tomu říká proměna. 

Jsou mezi námi lidé, kteří citlivě vnímají mravnostní problémy. Mezi ně patřil prozaik Stefan Zweig. Když před druhou světovou válkou Rakousko zažívalo vlnu vlasteneckého nadšení, on řekl 'ne'! Stejně jako několik dalších intelektuálů, kteří museli potom opustit Evropu. V Rusku v roce 1968 lidé s citlivým vztahem k mravnosti demonstrovali na Rudém náměstí.

Popravdě řečeno, je mi hluboce líto i toho usmrkance, kterého posadili do tanku a poslali do Československa, Afghánistánu nebo Sýrie.

Naše malinká vina spočívá v tom, že nevíme, kdy máme hlasovat pro, a kdy proti. Češi to jednou udělali správně, a tehdy se do čela země dostal Havel.

  • Má vůbec současné Rusko nějaký vztah k invazi vojsk v srpnu 1968? 

To je velmi složitá otázka. Nejsem schopna na ni odpovědět. Obzvlášť ne jednoznačně, obzvlášť ne v novinové podobě.

Tagy: Rusko Sovětský svaz zahraničí domácí literatura Československo invaze srpen 68 ruská okupace dějiny a fakta

Zdroje: vlastní