Anvar Sadat se narodil na sklonku roku 1918 do skromné rolnické rodiny. Vstoupil do armády, kde se seznámil s Gamálem Násirem, s nímž založil tajnou skupinu Svobodných důstojníků, jejímž cílem bylo osvobodit Egypt od britské okupace, zbavit se zkorumpované monarchie a založit nezávislou republiku.

V roce 1952 se Sadat aktivně účastnil svržení krále Farúka I., v červnu následujícího roku vznikla Egyptská republika, o pět let později se Sadat stal předsedou parlamentu a v roce 1969 ho prezident Násir jmenoval svým viceprezidentem. Po Násirově smrti v září 1970 byl Sadat v referendu zvolen třetím egyptským prezidentem.

Změna kursu: Odklon od Sovětského svazu a orientace na Západ

Zatímco Násir se přikláněl k Sovětskému svazu, Sadat se naopak orientoval na Západ. Zahájil ekonomickou a politickou liberalizaci, poslal za mříže své levicové odpůrce a propustil z vězení islámské fundamentalisty, protože očekával, že budou podporovat konzervativní hodnoty.

Šestého října 1973 napadl Egypt společně se Sýrií Izrael, aby získal zpět území ztracené v roce 1967 po Šestidenní válce. Tak zvaná Jomkipurská válka skončila 26. října 1973 příměřím a Egypt s Izraelem později zasedly k jednacímu stolu. V listopadu 1977 Sadat jako první nejvyšší představitel arabské země oficiálně navštívil Izrael a vystoupil s projevem v Knesetu. Obě země podepsaly po jednání v Camp Davidu v březnu 1979 mírovou dohodu, čímž se Egypt stal první arabskou zemi, jež Izrael oficiálně uznala. Sadat s izraelským premiérem Menachemem Beginem byli za přípravu dohody oceněni v roce 1978 Nobelovou cenou míru.

Celý arabský svět však smlouvu odsoudil a Egypt byl vyloučen z Ligy arabských států. Sadat tomu všemu ještě nasadil korunu, když poskytl azyl šáhovi Muhammadovi Rezovi Pahlavímu, kterého v roce 1979 svrhla íránská islámská revoluce, a po jeho smrti mu dokonce vystrojil státní pohřeb.

Sadat nikdy nedosáhl doma takové obliby jako jeho charismatický předchůdce, svými posledními kroky si navíc nadělal spoustu nepřátel. Těšil se podpoře ze strany bohatých Egypťanů, mezi těmi chudými se naopak šířila nenávist a radikální islám. Množily se pouliční nepokoje. Sadat reagoval tvrdě: stovky radikálních muslimů byly uvězněny, často bez dostatečného důvodu a bez jakéhokoli náznaku spravedlivého procesu. Vytvořil se tak kruh radikálů odhodlaných udělat cokoli.

Neoblíbený prezident musí zemřít

Od roku 1974 pořádal Sadat 6. října přehlídky na oslavu operace Badr v Jomkipurské válce. Nejinak tomu bylo i v roce 1981, kdy přihlížel ve slavnostní uniformě pochodujícím vojákům a přelétávajícím stíhačkám.

Ve 12:38 z kolony vozidel vybočilo nákladní auto, vyskočili z něj čtyři muži v uniformách a rozběhli se k tribuně. Než Sadatova ochranka stačila zareagovat, začali atentátníci v přímém televizním přenosu střílet z útočných pušek a házet granáty. Sadat byl zasažen 37 střelami a kromě něj zahynulo v krupobití kulek dalších jedenáct lidí. Osmadvacet jich bylo zraněno, včetně egyptského viceprezidenta a pozdějšího Sadatova nástupce Husního Mubaraka. Mezi oběťmi střelby byli i cizinci.

Atentátníci ze skupiny Egyptský islámský džihád vedení 24letým poručíkem Chálídem Islambulím byli zatčeni a spolu s nimi i další desítky lidí. Islambulí byl shledán vinným a společně s dalšími třemi útočníky a přímým objednavatelem atentátu byli odsouzeni k trestu smrti. Zastřeleni byli 15. dubna 1982.

Kontroverzní snímek těla mrtvého prezidenta Sadata na titulní stránce egyptského deníku | zdroj: Profimedia

„K závěru, že Sadat musí být zabit, jsem dospěl ještě předtím, než jsem byl požádán, abych se spiknutí zúčastnil,“ prohlásil u soudu jeden ze střelců Husajn Abbás Mohammed. Nenávist necítil, šlo mu prý čistě jen o islám.

Po islámské revoluci v Íránu byl atentát na egyptského prezidenta dalším projevem sílícího islámského fundamentalismu. Po Sadatovi nastoupil do čela země Husní Mubarak, který vládl tvrdou rukou téměř tři desetiletí - než jej v únoru 2011 smetlo arabské jaro.