Večer 4. listopadu 1995 promluvil izraelský premiér Jicchak Rabin (1922-1995) v Tel Avivu na demonstraci za ukončení násilí a na podporu mírového procesu na Blízkém východě, na níž se sešlo kolem 150 000 lidí. V projevu mimo jiné prohlásil, že mír je hnací silou židovského národa a že vyřeší většinu problémů Izraele. Na konci akce zazněla hymna izraelského mírového hnutí Šir la-Šalom. Po určitém váhání se přidal dokonce i Rabin, byť o sobě prohlásil, že neumí zpívat, a jako bývalý náčelník generálního štábu izraelské armády neměl s pacifisty mnoho společného.

Se spokojeným úsměvem pak Rabin se svou ženou Leou a několika bodyguardy opustil pódium po zadním schodišti na parkoviště před radnicí, kde na něj čekala jeho opancéřovaná služební limuzína. Cesta mu zabrala sotva půldruhé minuty.

Lea Rabinová následovala svého manžela v doprovodu vrchního bodyguarda ve vzdálenosti několika metrů. Dva příslušníci Rabinovy ochranky se na krátký moment od premiéra vzdálili a nastoupili do auta. Bylo asi tři čtvrtě na deset večer, když se dva zbývající členové ochranky ohlédli doprava a premiérova záda náhle nebyla chráněna.

Vtom se ozval výstřel. Policisté a osobní strážce sice zareagovali, ale příliš pomalu, protože mladý atentátník Jigal Amir, který se k Rabinovi přiblížil zezadu zleva, stihl vystřelit ještě dvakrát. Teprve pak byl zneškodněn.

Atentát na Jicchaka Rabina na titulní stránce izraelského deníku Jediot achronot | zdroj: Profimedia

Ochranka ihned natlačila zraněného premiéra do limuzíny, která jej odvezla do nemocnice. Přestože tamní lékaři bojovali téměř hodinu o jeho život, Jicchak Rabin zemřel. Dvě střely dumdum mu roztrhaly obě plíce a slezinu, třetí kulka zasáhla bodyguarda Jorama Rubina do zápěstí. Kolem jedenácté hodiny večer byl premiér oficiálně prohlášen za mrtvého.

Tím skončila největší šance na mír na Blízkém východě v celém 20. století. Právě Rabin totiž mohl věrohodně prosadit proces usmíření mezi Araby a Izraelci jako nikdo jiný. 

Povolán Bohem

Bývalý důstojník a nástupce Goldy Meirové ve funkci premiéra (1974-1977) se po rezignaci kvůli skandálu s manželčiným dolarovým účtem vrátil po sedmi letech do vlády jako ministr obrany a v roce 1992 se stal znovu ministerským předsedou.

Jako ministr obrany prosadil Rabin určité ústupky Palestincům. Spolu se svým vnitrostranickým rivalem Šimonem Peresem umožnil v září 1993 uzavření mírové dohody z Osla s OOP Jásira Arafata, ačkoli si byl velmi dobře vědom, jak zkorumpovaný a brutální je jeho palestinský vyjednávací partner. Za mírový plán byla všem třem v následujícím roce udělena Nobelova cena za mír.

Přestože dohody z Osla byly významným krokem na cestě k míru, rozdělily izraelskou i palestinskou společnost, v nichž začaly sílit radikální tendence. Rabin se stal nepřítelem pravicových a krajně pravicových Izraelců, kteří ho obviňovali ze zrady. Právě z těchto kruhů pocházel 27letý atentátník Jigal Amir, odpůrce mírové dohody i Rabinových mírových iniciativ. Svého činu nikdy nelitoval a tvrdil, že k němu byl povolán Bohem. V březnu 1996 dostal doživotí.

Rabinova vražda zvýšila vnitropolitické napětí mezi Izraelskou stranou práce a konzervativním Likudem. Kromě toho měla zcela zásadní dopad na izraelsko-palestinský mírový proces, který výrazně zpomalil, následně se v podstatě zastavil a nyní je více či méně zmražen.