Etiopie buduje na Modrém Nilu na západě země gigantické vodní dílo, které by mělo být napřesrok hotové. Na tom by na první pohled nebylo nic špatného, zvlášť když země patří mezi státy s nejnižší spotřebou elektřiny na světě (polovina etiopského obyvatelstva je bez proudu) a nová hydroelektrárna - největší v Africe - tamní produkci elektřiny zdvojnásobí. Etiopská ekonomika patří na černém kontinentu k nejrychleji se rozvíjejícím a počítá se s tím, že dokonce bude elektrickou energii i vyvážet. Výstavba vodního díla má přijít na čtyři a půl miliardy dolarů.

Potíž je v tom, že Egypt ve stavbě spatřuje vážnou hrozbu, která by jej mohla připravit o vodu a položit celou jeho ekonomiku. Plnění přehrady totiž podle odhadů sníží průtok nejdelší africké řeky (a podle některých údajů dokonce nejdelší řeky na světě – v tomto ohledu Nil dlouhodobě soupeří s Amazonkou) po dobu pěti let až o pětinu. Nil z devadesáti procent kryje egyptské zdroje pitné vody a hraje naprosto klíčovou roli pro celé tamní hospodářství. Addis Abeba ovšem argumentuje tím, že vodní dílo nijak přítok vody do Egypta neovlivní.

Hráz Velké přehrady etiopského znovuzrození (Grand Ethiopian Renaissance Dam - GERD) je bezmála dva kilometry dlouhá a 150 metrů vysoká. Pro srovnání: Orlík je dlouhý 450 metrů a vysoký 90 metrů. Vodní nádrž GERD má pojmout 74 miliard kubíků vody (desetkrát víc než Orlík), je dlouhá 246 kilometrů (přibližně jako z Prahy do Olomouce) a co do vodní plochy je velká zhruba jako 74 Orlíků.

Egypt dokonce chtěl na přehradu zaútočit vojensky

O výstavbě vodního díla se v Etiopii vážně uvažovalo od 60. let, ale tlak Egypta držel stavbychtivé Habešany spolehlivě na uzdě. Ti ale využili situace a do budování se pustili v roce 2011, kdy měli v Káhiře plné ruce práce s protesty v rámci arabského jara, které svrhly dlouholetého prezidenta Husního Mubaraka a nastolily vojenskou vládu. Po prezidentských volbách v květnu 2012 se dostal k moci (předloni zesnulý) islamista Muhammad Mursí, který dokonce chtěl na budovanou etiopskou přehradu vojensky zaútočit. Z plánů ale sešlo a podobný útok je po naplnění nádrže v podstatě vyloučen, protože by měl i pro Egypt katastrofální následky – včetně poškození významné Asuánské přehrady.

Káhira se proto snaží alespoň ovlivnit časový harmonogram plnění přehrady a způsob, jakým bude dílo fungovat v období sucha. Súdán byl zpočátku rovněž odpůrcem GERD, nicméně nyní zaujal poněkud umírněnější postoj, protože spatřuje ve stavbě potenciál pro svůj ekonomický rozvoj.

Káhira se při jednání s Etiopií odvolává na smlouvu z roku 1929, která přiřkla Egyptu významnou část nilské vody a právo veta na stavbu veškerých vodních děl na horním toku řeky. Na základě smlouvy z roku 1959 patří Egyptu 66 procent vody, Súdánu kolem 22. Etiopie součástí dohody nebyla, podle těchto smluv tak prakticky nemohla Nil nijak využívat.

V roce 2010 pak státy na horním toku Nilu uzavřely vlastní rámcovou dohodu o spolupráci - bez Egypta a Súdánu. Na jejím základě jsou povolené stavební projekty i bez egyptského souhlasu.

Spor se v poslední době vyhrotil poté, co Etiopie začala přehradní nádrž naplňovat vodou. Pokusy jej vyřešit byly zatím neúspěšné, Etiopie se zatím brání jakýmkoliv zahraničním zprostředkovatelským snahám o jeho urovnání.

Boje o vodu ale nejsou koneckonců v poslední době nic nového. Na přelomu 80. a 90. let si kvůli přehradám na hraniční řece Senegal krvavě vjely do vlasů Mauretánie a Senegal, v 60. letech Izrael vojensky donutil Sýrii ukončit výstavbu vodního díla na řece Jordán, které by připravilo Izrael o velkou část pitné vody.

Nedostatek vody je jedním z hlavních problémů Afriky a v souvislosti s klimatickými změnami se možná rozšíří i mimo tento kontinent. Třebaže hlavní spor o GERD vede Egypt, Súdán a Etiopie, na využití vodních zdrojů by v dlouhodobém horizontu mělo spolupracovat všech 11 států v povodí Nilu – včetně Tanzanie, Ugandy, Konžské demokratické republiky, Rwandy, Burundi, Keni, Eritreje a Jižního Súdánu.