"Dnes jsme ztratili muže, který byl tolikrát tváří a hlasem naší svobody. Mário Soares celý svůj život bojoval za svobodu. Bojoval proti diktatuře a za to byl vězněn a deportován," shrnul Soaresův historický odkaz současný premiér António Costa, jenž se o exprezidentově smrti dozvěděl při návštěvě Indie a vyhlásil kvůli ní tři dny státního smutku.

Na zprávy o Soaresově úmrtí reagovali domácí a světoví státníci napříč politickým spektrem. Patřil mezi ně i český ministerský předseda Bohuslav Sobotka.

"Evropská unie dnes potřebuje politiky takového formátu, jakým byl Mario Soares, aby překonala období současných problémů, vyšla z něj posílená a sloužila všem svým občanům," stojí v oficiálním prohlášení na stránkách vlády. Sobotka mimo to připomněl Soaresovo spojení s českou a slovenskou historií a napsal, že "byl rovněž prvním západním prezidentem, který po sametové revoluci, jejíž průběh obdivoval, ještě v prosinci 1989 navštívil tehdejší ČSFR."

Mário Soares skutečně sledoval vývoj v komunistickém Československu přinejmenším od vzniku Charty 77 a udržoval kontakt s disentem. Později v roli hlavy portugalského státu posvětil akci skupiny portugalských mladíků, kteří do Prahy koncem listopadu 1989 na podporu Sametové revoluce přinesli až z portugalského Porta padesát tisíc růží.

Auto pro Havla

Jako hlava státu porevoluční Československo i osobně navštívil - stalo se tak 28. prosince, jediný den po telefonickém rozhovoru s Václavem Havlem, jehož zvolení prezidentem se zúčastnil a jak známo, zařídil mu první prezidentskou limuzínu. Havel si ze symbolických důvodů nepřál používat sovětské limuzíny, a tak Mário Soares zavolal generálnímu řediteli firmy Renault v Paříži a požádal jej o laskavost. Díky jeho intervenci společnost českému prezidentovi dodala automobil značky Renault 21 TSE, a to zadarmo.

V roce 1990 Soares ocenil Havla Řádem svobody za "neúnavný boj za svobodu, demokracii a lidská práva" a oba muži nadále udržovali přátelské vztahy, jak dokazuje nejen první oficiální návštěva Portugalska z roku 1994, ale i další návštěvy často soukromé povahy, na nichž se oba muži pravidelně setkávali.

Soares v roce 2005 | zdroj: Profimedia

Na Havlovu smrt v roce 2011 už letitý Soares reagoval emotivně, když českého exprezidenta označil za "jednoho z prvních lidí, co se odhodlali postavit sovětské tyranii" a zařadil ho mezi "nejdůležitější postavy 20. století".

Václav Havel a Mário Soares k sobě zkrátka měli blízko. Snad proto, že je mnohé spojovalo: oba si prošli vězněním v období diktatury, stanuli v čele odboje proti ní a po jejím pádu sehráli úlohu při přechodu k demokracii. Shodně se nevyhnuli ani kontroverznějším epizodám především v závěru politické kariéry, jež jim bývaly vyčítány, protože prý nedokázali včas odejít.

V jednom podstatném ohledu se však Soares od Havla lišil. Byl totiž od samých počátků svého veřejného působení až do konce života každým coulem politik - a dalo by se říct, že toto řemeslo ovládal jako málokdo. Ještě na univerzitě se stal členem Hnutí národní antifašistické jednoty, zakládal její mládežnickou odnož a v tuto dobu byl také poprvé vězněn.

Přesvědčený socialista

V roce 1949 patřil mezi organizátory prezidentské kampaně generála Nortona de Matose zaměřené proti salazaristickému režimu a o devět let později pomáhal s ještě rozvratnější kampaní Humberta Delgada, která vyústila v masivní volební podvody ze strany režimu a pozatýkání Delgadových stoupenců.

Soares skončil ve vězení celkem dvanáctkrát, roku 1968 ho režim nechal bez soudu deportovat na ostrov u afrického pobřeží a tehdejší kolonii São Tomé, o dva roky později jej donutil k emigraci do Francie. Tam založil Socialistickou stranu, jíž později zůstal až do smrti věrný a za niž po pádu diktatury zasedl do vlády jako trojnásobný ministr zahraničí, dvojnásobný premiér a nakonec ji reprezentoval i jako prezident Portugalské republiky.

Soares byl na rozdíl od politicky nikdy nevyhraněného Havla přesvědčený socialista a v mládí dokonce komunista - ze strany však v roce 1951 vystoupil a v napjatém období po tzv. Karafiátové revoluci, která svrhla diktaturu, sehrál klíčovou úlohu při zabránění komunistického převzetí moci, když v jejich jednání spatřoval autokratické tendence, řízené direktivy z Moskvy.

Kvůli nepatřičnému vlivu Sovětského svazu na portugalské komunisty ostatně svou první stranu opustil. Jeho vize Portugalska byla sice sociální, ale také pluralitní, demokratická a ryze evropská - portugalskou veřejnost ještě jako premiér dokázal přesvědčit o jejím místě v Evropě a vedl vyjednávání o vstupu do Evropského hospodářského společenství (EHS), předchůdce dnešní Evropské unie.

Prezidentem své země byl poprvé zvolen ve stejném roce (1986), kdy ke vstupu do EHS a tím pádem i k návratu do Evropy po dlouhých letech izolace došlo.

Nedobrovolný důchod

Že Soares nikdy nepřestal být politikem par excellence, dokazovaly závěrečné, mnohdy tvrdě kritizované roky jeho života. Přes svůj vysoký věk se po zakončení dvou úspěšných prezidentských mandátů nestáhl do ústraní, ale stanul v čele socialistické kandidátky ve volbách do Evropského parlamentu v roce 1999, kde zasedal dalších pět let.

Aktivní politiku opustil teprve roku 2006, a to nedobrovolně - v reakci na ponižující porážku v prezidentských volbách, kam se rozhodl ještě jednou kandidovat. Skončil třetí s pouhými 14 procenty, poražen svým dávným soupeřem, Aníbalem Cavaco Silvou.

Veřejného působení a hlasitého sdělování svých názorů na problémy ve společnosti se však nevzdal ani potom - pravidelně přispíval do prestižních portugalských i světových novin, namátkou do španělského deníku El País či do portugalského Público, vystupoval v televizi a v dobách hospodářské krize patřil mezi nejtvrdší kritiky politiky drastických škrtů pravicové vlády Pedra Passose Coelha.

Devadesátiletý demonstrant

Ještě jako devadesátiletý kmet se osobně účastnil společných protivládních demonstrací a bez nadsázky by se dalo říct, že byl ideovým otcem současného kabinetu socialisty Antónia Costy, podporovaného Levým blokem, komunisty a zelenými, protože jejich vzájemnou spolupráci s cílem zastavit škrty vehementně propagoval.

Vůbec poslední text z jeho pera byla vlastně volební výzva namířená proti škrtací vládě Passose Coelha: "Jak známo, je mi devadesát let, ale mám v úmyslu bojovat za Portugalsko až do poslední sekundy svého života," napsal pro deník Diário de Notícias 29. září roku 2015 v článku výstižně pojmenovaném "Apel".

A přesně takový byl Mário Soares, bez ohledu na věk a na neúspěchy odhodlaný - a zároveň schopný - znovu a znovu usilovat o prosazení své pečlivě zformulované vize portugalské společnosti. Historie prokázala, že tak opakovaně ovlivnil vývoj Portugalska, často navzdory všem předpokladům.

Možná na tuto vlastnost český premiér Sobotka narážel, když mluvil o potřebě osobností Soaresova typu při řešení momentálních palčivých krizí. Současní lídři starého kontinentu totiž působí přesně opačným dojmem. Jako by si zpravidla nevěděli rady.