Na budoucí profesi Hermíny Týrlové bylo zaděláno už v jejím dětství, byť se 11. prosince 1900 narodila do na první pohled neumělecké, a navíc velmi chudé rodiny. Její otec pracoval jako horník, zároveň se však věnoval řezbářství. Podle pozdějších vzpomínek Týrlové vyřezal třeba rozsáhlý betlém, na který se chodili dívat nejen sousedé z Březových hor (dnešní součásti Příbrami, kde rodina žila), ale i z dalekého okolí. A právě díky této zálibě začala růst u jeho dcery, která byla nejmladší z pěti dětí, láska k loutkám.

K povolání, které Hermínu Týrlovou proslavilo, však vedla dlouhá a trnitá cesta. Hermína velmi brzy osiřela. Otec zahynul při závalu, a když bylo Hermíně 11 let, zemřela také její matka a dívka šla do sirotčince. Později však prý začala hrát u kočovných divadelních společností a už jako patnáctiletá pracovala v pražském divadle Urania. Hrála, učila se tančit a věnovala se také prvním literární pokusům, což jí podle jejích slov výrazně pomohlo v pozdější tvorbě. Důležité pak pro ni bylo seznámení s Karlem Dodalem, který v první půli 20. let v Uranii maloval kulisy a také příležitostně hrál.

Právě Dodal v polovině 20. let začal pracovat pro pražskou společnost Elekta Journal, kde vytvářel filmové triky a animované reklamy. A jeho partnerka a od roku 1928 také manželka Hermína mu pomáhala jako kreslířka a fázařka, čímž postupně rozvíjela svoje nadání. Později krátce pracovala i přímo v Elekta Journal.

V roce 1928 pár na Hermínin námět vytvořil svůj první animovaný krátkometrážní film Zamilovaný vodník, jako druhý společný snímek pak manželé natočili desetiminutové Bimbovo smutné dobrodružství inspirované americkým seriálem Z kalamáře ven. Třetí film dvojice, Tommy a mořská panna, se nedochoval.

Na přelomu 20. a 30. let Dodalovi ztratili podporu Elekta Journal a pokus o založení vlastního studia se jim nepodařil. Postupně se odcizili a v roce 1932 rozvedli. Hermína, která se vrátila ke svému rodnému jménu, už se znovu nevdala. Dodal se však seznámil a později oženil s Irenou Dodalovou, s níž v roce 1934 založil první tuzemský profesionální ateliér animovaného filmu Ire-film, kde jeho první žena pracovala jako animátorka. Studio zaniklo v roce 1938.

První úspěch i filmové neštěstí

Týrlová se pak živila ilustracemi pro dětské časopisy. Na popud filmového nadšence, publicisty a dramaturga Karla Smrže však také začala znovu pomýšlet na to, že natočí trikový film. Koupila si starou kameru a po neúspěchu s prosazením vlastního snímku v Praze přesídlila do Zlína, kde začala pracovat v Baťově filmovém ateliéru. Tehdy se začal rodit její první loutkový film Ferda Mravenec na motivy příběhů Ondřeje Sekory. Světlo světa spatřil v roce 1944 a Týrlová se jím stala průkopnicí tuzemského loutkového filmu.

Na hravém snímku spolupracovala mimo jiné s Elmarem Klosem, Zdeňkem Plesníkem a Miroslavem Poncem. Týrlová se přitom řadu věcí učila za pochodu, zkušenost z animovaného filmu jí pomohla, ale zdaleka nestačila. Při první projekci pak byla velmi nervózní, ale uspěla.

Později Týrlová vzpomínala na zlínské studio jako na místo, kde měla pro svou práci velmi dobré podmínky, byť další náměty si musela vybojovat. Ještě za války rozpracovala s Karlem Zemanem další loutkový film - Vánoční sen o zavrženém hadrovém panáčkovi, který usiluje o přízeň holčičky, která ho dostala jako dárek. Těsně před jeho dokončením však ateliéry vyhořely a materiál byl zničen. Týrlovou to zdrtilo, navíc v té době vážně onemocněla. Krátkometrážní snímek později dokončil Karel Zeman s režisérem Bořivojem Zemanem, Týrlová se prý však na novém snímku odmítla podílet.

Příběh vzpoury hraček

Týrlové se za války nepodařilo natočit ani snímek Čaroděj, začal v ní však klíčit nápad na film Vzpoura hraček, který s ní později režíroval František Sádek. Ve snímku inspirovaném protektorátními zkušenostmi se hračky vzbouří proti gestapákovi, který chce zatknout českého řezbáře, a donutí ho k útěku. Vzpoura hraček, kombinující vystupování lidských herců a loutek, byla poprvé promítaná rok po válce. A získala prestižní ceny na filmových festivalech v Benátkách a v Bruselu.

Zajímavostí je, že loutkový ansámbl tvořily jak speciálně navržené hračky, tak hračky zakoupené v hračkářství. Po Vzpouře hraček, navzdory jejímu úspěchu, nicméně Týrlová zažila krizi, kdy jí odmítli několik filmových námětů. Zaměřila se tedy na reklamní tvorbu. A vznikla Ukolébavka, příběhově jednoduchá sedmiminutovka k propagaci plastových hraček, v níž jeden takový panáček utěšuje plačící dítě. Bylo to dílo vizuálně efektní a zábavné, oceněné na Mezinárodním bienále v Benátkách zlatou medailí za dětský film. Ukolébavka se pak dostala do mezinárodní distribuce, což opět zlepšilo profesní pozici tvůrkyně.

O pár let později Týrlová také do své tvorby obsadila nejen lidské herce a loutky, ale i vlastní kočku, která trápila hlavního hrdinu příběhu Nepovedený panáček. Zrežírovat souhru projevu loutek, lidí a zvířete nebylo jednoduché, ale dopadlo úspěšně.

Už jako zavedená režisérka pak Týrlová, která se natrvalo usadila ve Zlíně, natočila třeba snímky na motivy lidových písní i svou první „celovečerní“ pohádku Zlatovláska, s níž však údajně nebyla moc spokojená. Zároveň přemýšlela nad možnostmi práce s dalšími materiály a motivy - fascinovaly ji zdánlivě obyčejné věci. V druhé půli 50. let tak s Josefem Pinkavou natočila Uzel na kapesníku, kde uzel, hlavní hrdina, připomíná malému chlapci, že má myslet na opravu kapajícího kohoutku, ale zároveň zažívá různá dobrodružství. Film, který vyšperkovala výprava malíře Kamila Lhotáka, byl oceněn na festivalu filmů pro mládež v Cannes a také na festivalech v Locarnu a Mar del Plata. V jistém smyslu šlo o přelomový film v kariéře Týrlové, jíž tehdy bylo téměř 60 let.

Textilie se ostatně staly tradiční součástí její tvorby a práci s nimi dále rozvíjela - třeba v alegorické Vlněné pohádce nebo Hvězdě betlémské, ztvárňující známou křesťanskou legendu. Snímek byl podle Týrlové také vzpomínkou na otce, normalizační režim však distribuci této vánoční pohádky pozastavil kvůli náboženské tematice. V Uspávance, natočené v 70. letech, pak Týrlová využila třeba i slavné vizovické pečivo, byť při tom zápolila s omezenou možností jeho tvárnosti.

Týrlová za svou kariéru natočila téměř 60 filmů. Říkala, že má ráda zvířata a malé děti, byť sama byla bezdětná, a právě u nich hledá inspiraci. Její snímky kombinovaly hravost s morálním ponaučením a některé bavily jak děti, tak dospělé. Pracovala do vysokého věku - svůj poslední snímek, Pohádku na šňůře, natočila v 85 letech.

V témže roce také, v americkém New Jersey, zemřel její bývalý manžel Karel Dodal, který koncem 30. let emigroval a už se nevrátil. Hermína Týrlová ho přežila o necelých sedm let. Průkopnice československého animovaného filmu zemřela 3. května 1993 ve Zlíně. Moravské město, které si během 40. let definitivně zvolila jako svůj domov, ji podle jejích vzpomínek kromě profesního zázemí poskytlo i klid na práci a přemýšlení o tvorbě. Je pohřbena na tamním Lesním hřbitově.