Režisér František Filip v rozhovoru s publicistou a spisovatelem Petrem Mackem prozradil, proč zpočátku váhal, zda se vůbec do Chalupářů pustit. „Když jsem si scénář poprvé přečetl, měl jsem pocit, že jde o takzvané spotřební zboží – jednoduchý, možná až příliš plytký příběh z vesnice. Krásný, veselý, ale nenáročný. Navíc to byla těžká doba, všechno se pečlivě hlídalo a já cítil, že se tím tak trochu vyhýbáme tomu, co tehdejší režim chtěl slyšet,“ přiznal. Přesto právě z téhle opatrnosti a zdánlivé jednoduchosti vznikl seriál, který zasáhl srdce milionů diváků a stal se fenoménem.

Proč režisér vsadil právě na komediálního Sováka a dramatického Kemra?

Režisér František Filip, kterého kolegové z branže popisovali jako mimořádně lidského a empatického tvůrce, měl od začátku jasno, koho chce do hlavních rolí. „Já tam prostě viděl Sováka a Kemra,“ svěřil se bez zaváhání. Rovnou přitom rozptýlil dlouholetou fámu, že roli Evžena Humla měl původně ztvárnit Jaroslav Marvan. Ačkoliv to nikdy veřejně nepotvrdil, podle slov Sovákovy manželky získal její muž roli mimo jiné proto, že v sobě měl kus postavy, kterou měl hrát – cholerického bručouna se sarkastickým humorem i citlivostí, která se zjevuje jen výjimečně.

Jiří Sovák byl ale především brilantní profesionál. Dokázal postavu Evžena Humla vybalancovat s takovou přesností, že se stal její neoddělitelnou součástí. Sám byl zpočátku překvapen, že ho Filip chce spojit s Josefem Kemrem. „To je úplně jiný typ herce,“ kroutil hlavou, „je hluboký, dramatický, poctivý.“ Právě v tom ale spočívala režisérova vize, chemie dvou rozdílných charakterů, která na obrazovce fungovala s odzbrojující přirozeností. Přestože mnozí o Kemrově obsazení pochybovali, František Filip si stál za svým. A výsledek mu dal za pravdu.

Profesionální herecká esa Sovák a Kemr | zdroj: osobnosti.cz

Temperamentní paní Fuchsová, na kterou se nezapomíná

Jiřina Bohdalová byla dalším hereckým klenotem, který obsazení Chalupářů jen pozvedl. „Pravdivá srandistka a poctivý člověk, kterého jsem si oblíbil hned napoprvé,“ vzpomínal režisér přesně tu lidskost, kterou hledám.“ Její přirozenost a smysl pro humor výborně doplňovaly duo Sovák–Kemr. Právě Jiřina Bohdalová vnesla do seriálu další rozměr – ženský pohled, temperament a spontánnost, která zůstává divákům v paměti dodnes. „Čtyřicet let? To snad ani není možný... a pořád je to tak lidský příběh,“ říká s úsměvem herečka, která roli paní Fuchsové přijala s chutí a radostí.

Natáčení se Sovákem a Kemrem, to bylo více než zábava

Natáčení probíhalo během prázdnin, kdy divadla měla volno, a pro většinu herců tak bylo vítaným zpestřením. „Byla to práce, ale zároveň i zábava, a hlavně díky skvělému režisérovi Františku Filipovi,“ vzpomíná Jiřina Bohdalová.

V seriálu vznikly stovky scének, z nichž některé se musely opakovat, protože herečtí kolegové se vzájemně snažili rozesmát. „Dýchání z úst do úst se Sovákem? Ten se mě u té scény snažil za každou cenu rozesmát. Zvedal nohu, kroutil se, a když jsem to nevydržela a odbourala se, měl radost, že jsem zničila záběr,“ směje se při vzpomínce na kolegu Jiřího Sováka.

Dojetí ji ale přepadne při zmínce o Josefu Kemrovi. „To byste se divili, jaký v sobě měl humor. Byl to neskutečný profesionál, ale zároveň s obrovským srdcem. Jeho humor byl jemný, ale přesný,“ prozradila herečka v rozhovoru s Petrem Mackem.

Bohdalová a Menšík | zdroj: osobnosti.cz

Menšík byl talent originality

Vladimír Menšík byl talent originality, který se nedal svázat scénářem. Neimprovizoval proto, aby byl zajímavý, ale dělal to, protože ho jednoduše nebavilo opakovat tatáž slova dvakrát. Každou repliku říkal trochu jinak, s novou energií, s vlastním prožitkem. Jakoby do každé věty vkládal kus sebe, něco opravdového. „Nebavilo ho papouškovat text, chtěl být autentický, přirozený. A právě v tom spočívalo jeho kouzlo,“ vzpomínali kolegové i režisér František Filip. Díky jeho nenucené živosti působily i ty nejbanálnější scény jako spontánní, opravdové a lidské.

Když je v příběhu lidskost, funguje to vždycky

Díky scénáři, který vytvořili Václav Pavel Borovička a František Vlček starší, a režijnímu vedení Františka Vaňka, vznikl příběh, jenž dokázal s jemným humorem odlehčit tíhu tehdejší doby. Chalupáři nebyli jen úsměvným pohledem na venkovský život, ale i nenápadnou terapií pro národ žijící pod tlakem normalizace. Vaněk měl cit pro tempo, herecké typy i nenásilné vedení scény. Chemie mezi skvělými herci, jejich vzájemné přijetí a přirozený smysl pro humor pak vytvořily atmosféru, která se z televizních obrazovek přenesla přímo do srdcí diváků. Vzniklo tak něco výjimečného – dílo, které i po desetiletích působí překvapivě svěže, opravdově a lidsky.