Samota jako důvod vraždit

MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

Minulý týden postřílel Nikolas Cruz na střední škole ve floridském Parklandu 17 lidí. Mstil se na nevinných za to, že ho před časem z této školy z kázeňských důvodů vyrazili. Ale byla to opravdu pomsta? Anebo spíš snaha upoutat hrůzným způsobem pozornost? Nebo devatenáctiletému klukovi prostě ruplo v bedně kvůli pocitu samoty?

Ilustrační foto

Ilustrační foto,zdroj: Profimedia.cz

Při masakru zahynulo 14 studentů a tři zaměstnanci střední školy Marjory Stonemanové. Patří mezi deset nejtragičtějších případů střelby na školách ve světě. Zároveň jde o třetí nejhorší útok na půdě školy v USA od zřejmě nejznámější střelby na škole Columbine v roce 1999, která si vyžádala 13 obětí. Podobný čin zažilo od té doby ve Spojených státech 170 škol.

Šílení střelci jsou relativně nový fenomén. Proč?

Kromě vzteku, zděšení, bolesti a smutku se jako vždy po takovém činu nabízí otázka: Jak je možné, že se člověk vyrůstající v civilizované společnosti odhodlá k něčemu takovému?

Šílení střelci jsou přitom relativně nový fenomén. Samotnou dostupností zbraní ve Spojených státech to ale asi nebude. Vždyť zbraně existovaly už dříve – ať už šlo o nože, ruční palné zbraně, bomby nebo náklaďáky či osobní auta. A také násilníci a duševně narušení lidé tu byli vždycky.

Statisticky je na světě méně násilí než dříve, akcí šílených střelců ale přibývá. Osmnáct z třiceti nejtragičtějších hromadných vražd v USA se odehrálo v posledních deseti letech, včetně pěti nejhorších vůbec: 58 mrtvých loni v říjnu v Las Vegas, 49 předloni v červnu v gay klubu ve floridském Orlandu, 32 mrtvých v dubnu 2007 ve Virginském polytechnickém institutu, 26 loni v listopadu v baptistickém kostele v texaském Sutherland Springs a 26 v prosinci 2012 na základní škole v Newtownu.

Tady jsem! Slyšíte mě?

Motivy vrahů se sice liší, jedno ale mají společné: Pachatelé byli samotáři, jak ve své studii prokázal floridský psycholog Mark Leary.

Samota je jedním z nejnaléhavějších, a zároveň nejpodceňovanějších problémů naší doby. Podobné akce jsou agresivní a smrtící snahou vynutit si pozornost, posilovanou novými médii, především sociálními sítěmi. Ti, jejichž samota je tak velká, že touží po pozornosti celého světa, ji dnes právě díky nim mohou získat. To ještě před rozšířením internetu samozřejmě nešlo.

Vždyť i Cruz v textovém příspěvku k videu zveřejněnému na internetu pod svým jménem loni prohlašoval, že bude "profesionálním školním střelcem". FBI byla na video upozorněna, nedokázala ale mladíka vypátrat a případ odložila. V lednu dostala další tip, že Cruz shromažďuje zbraně a chce zabíjet lidi. Člověk z jeho blízkého okolí popsal jeho dramatické změny chování a upozornil na příspěvky na sociálních sítích, kde vyhozený student hovořil o touze zabíjet. FBI nebezpečí podcenila.

Nikoliv nadarmo vybudoval Facebook svůj obchodní model na touze lidí po pozornosti ostatních, díky čemuž se stal jedním z nejcennějších podniků. Denně ho na celém světě využívá 1,3 miliardy lidí. To jinými slovy znamená, že 1,3 miliardy lidí více či méně hlasitě křičí: "Hej! Tady jsem! Slyší mě někdo?"

Perverzně přehnanou formou tohoto volání jsou právě šílení střelci, potažmo i islamističtí teroristé. Ti také rádi zanechávají vzkazy, ale považují své motivy za ušlechtilejší než motivy střelců na amerických školách. Jejich hromadné vraždy a atentáty jsou podle nich součástí plánu, jak se dostat do ráje a dosáhnout triumfu své víry. Navíc i jim "pomáhá" internet, jehož prostřednictvím šíří například záběry brutálních vražd svých odpůrců nebo se překotně přihlašují k odpovědnosti i za činy na druhé straně zeměkoule, s nimiž nemají nic společného. Samozřejmě kromě toho, že stejně jako jejich pachatelé to nemají v hlavě v pořádku.

Podíváme-li se přitom na minulost džihádistických teroristů, zdaleka nevedli tak zbožný život, jak předstírali a za nějž jakoby položili život. Shehzad Tanweer, jeden atentátníků z londýnského metra z roku 2005, měl tajnou milenku. Amedy Coulibaly, který před třemi lety zaútočil na košer obchod v Paříži, měl zase počítač plný pedofilního materiálu. Skutečně je k jejich hrůzným činům dohnala víra a oddanost Koránu? Anebo šlo o pouhou snahu vydobýt si pozornost, kterou jen naoko zabalili do falešné bigotnosti?

Samota je horší než obezita, alkohol a cigarety

To samozřejmě zdaleka neznamená, že všichni samotáři jsou potenciální šílení střelci. Sociální izolace je ale podle americké psycholožky Julianne Holt-Lunstadové vážný problém a představuje dokonce ještě větší zdravotní riziko než kouření, alkohol nebo obezita. Pokud se člověk trvale cítí osamělý, zvyšuje se u něj riziko úmrtí o 26 procent, v případě sociální izolace o 29 procent a u lidí žijících osamoceně dokonce o 32 procent.

Kdo někdy zažil pocit samoty, toho asi tato čísla nepřekvapí. A samozřejmě tu není řeč o nějakých dvou třech hodinkách, kdy na tom je člověk mizerně a nikoho kolem sebe nemá. Jde o nedefinovatelně tísnivý a skličující pocit, kdy si člověk po celé dny, týdny či dokonce měsíce nemá s kým pokecat o každodenních banalitách.

Nutkání vymanit se z této samoty je natolik důležité pro přežití, že lidé, kteří je neměli, vymřeli: Ti, kteří se v přítomnosti druhých necítili dobře, případně se necítili špatně, když byli od ostatních izolováni, zkrátka neměli motivaci činit věci nutné pro předávání genů dalším generacím.

Duševní bolest způsobenou samotou vnímá náš mozek stejně jako tu tělesnou. Samota v nás podle amerického psychologa Johna Cacioppa aktivuje "společenské zvíře" a chce nás zahnat zpět pod ochranná křídla skupiny.

Pokud se to nepodaří vlastními silami, uzavírá se samotář stále více do sebe a jeho okolí se od něj odtahuje. A pokud utrpení způsobené samotou a touha po pozornosti narostou nad únosnou mez, může se stát, že člověku jednoho krásného dne prostě rupne v bedně. Jako Cruzovi na Floridě a mnoha jiným před ním.

Ministerstvo samoty jako možné řešení?

Tak co s tím? Britská premiérka Theresa Mayová už zřídila nové ministerstvo osamění. Vládní strategie pomoci osamělým lidem všech věkových skupin je jistě cesta správným směrem, ale sama o sobě nestačí. Zvlášť když se tak paradoxně stalo právě v zemi, která prostřednictvím brexitu v touze po samotě opustila svým způsobem celý kontinent.

Je především důležité pochopit historické kořeny rozšíření samoty i faktory dnešní doby, které ji ovlivňují. Osamění je totiž v jistém směru negativním průvodním jevem moderní touhy po individuální svobodě a snahy oprostit se od svěrací kazajky tradičních životních forem a institucí: Ať už jde o náboženství, rodinu, sexuální orientaci, morálku, obec či práci.

To samo o sobě samozřejmě ještě není nic špatného, protože to v důsledku vedlo k větší svobodě člověka. Ale ta má právě i svou odvrácenou stranu, s níž si stále více lidí zřejmě nedokáže poradit, pociťuje neklid a raději se vyhýbá tradičním komunitám. Však také není náhoda, že jsou tyto komunity čím dál tím menší – ať už jde o církev, odbory či někdejší tradiční velké rodiny.

Najít za tyto komunity náhradu je čím dál tím těžší. Pro moderní společnosti je proto důležité vytvářet místa a instituce, které sounáležitost a vzájemnou komunikaci podporují. A o nichž lidé vědí, že zde mohou svůj pocit samoty zmírnit, aniž by ztratili individuální svobodu. Mezilidské vazby mají pro duševní zdraví zásadní význam a je třeba je podpořit tam, kde slábnou, a vytvářet je tam, kde nejsou.

Najít takovou cestu rozhodně není jednoduché a britské ministerstvo osamění je možná jednou z nich. A třeba dokonce mnohem účinnější než omezení přístupu ke střelným zbraním, s nímž po podobné tragické události jako teď na Floridě vždy někdo vyrukuje.

Je sice pravda, že máte-li v ruce kladivo, všechno vám připadá jako hřebík, což pochopitelně platí i o zbraních. Ale platí o nich i to, že kdo chce psa bít, hůl si najde. Kdo chce mermomocí střílet, zbraň si opatří. A pokud se mu to nepodaří a neumí zacházet ani s nožem, postačí mu přece obyčejné auto a chodník plný lidí, jak jsme byli několikrát svědky. A tam už žádné zákazy a sebelepší bezpečnostní opatření nepomohou. 

Tagy: zahraničí psychologie Spojené státy sociální sítě zločiny a kriminalita střelba v USA šílení střelci

Zdroje: vlastní,Cicero