V Noriegově vzestupu i pádu jako by se nacházely všechny důležité motivy spojované s latinskoamerickým kontinentem za Studené války. Do čela země se dostal díky zářné kariéře v armádě a včasné podpoře pučistických sil dalšího vojáka, generála Omara Torrijose. Když „nejvyšší vůdce“ Torrijos v roce 1981 zemřel během letecké havárie, Noriega úspěšně vyřadil svoje oponenty a stal se typickým diktátorem své doby.

Diktátor s mačetou

V kontrastu se svým mentorem a předchůdcem postrádal osobní charisma i politickou ideologii, a tak na nejvyšší post raději dosazoval nastrčené politické figurky. Prakticky po celá 80. léta vládl Panamě pomocí nekompromisních metod. Pravidelně falšoval volby, dle libosti měnil prezidenty a svoje odpůrce nechal bít, zastrašovat a případně rovnou fyzicky likvidovat. To se to stalo třeba v nechvalně proslulém případě Hugo Spadafory, jehož bezhlavé tělo nechal pohodit těsně za hranicemi v sousední Kostarice.

Noriega, přezdívaný kvůli zjizvenému obličeji „ananasová tvář“, se v úřadu zároveň mimořádně obohatil a přesně v duchu představ o latinskoamerickém autokratovi proslul excentrickým veřejným vystupováním a bizarními zvyky.

V roce 1988 se mu podařilo zaujmout světová média, když s mačetou v ruce vyhrožoval Spojeným státům válkou, a nemenší senzaci způsobilo prohledání jeho okázalou rezidenci, kde byly nalezeny pozůstatky rituálů černé magie. Panamský diktátor si měl údajně vydržovat jakousi dvorní čarodějnici původem z Brazílie, se kterou proklínal svoje oponenty, cizí hlavy států nebo třeba členy amerického Kongresu.

Escobarův pomocník

Právě Noriegovy mnohovrstevnaté vztahy se Spojenými státy rovněž odrážely latinskoamerickou realitu Studené války. Pozdější panamský vládce se ještě jako student vojenské akademie stal informátorem zpravodajské služby CIA, které kromě mimořádně cenných informací poskytl útočiště na svém území, a které vydatně pomáhal při podpoře protikomunistických (a často vyloženě fašizujících) guerill v nedaleké Nikaragui a Salvadoru. Přes Panamu do těchto zemí proudily peníze i vojenský materiál.

Američané zřejmě nevěděli, že přitom ve stejnou dobu prodával informace nenáviděnému Castrovu režimu na Kubě a obohacoval se prodejem panamských pasů kubánským špiónům. Zato si byli dobře vědomi jeho spolupráce s tehdy nejmocnější kriminální organizací na světě, Medellínským kartelem pod vedením Pablo Escobara, jemuž Noriega poskytoval útočiště a pomáhal s praním špinavých peněz přes místní bankovní instituce.

Neslavný konec

Původně přehlížené drogové aktivity nakonec vedly k rozpadu amerického spojenectví s panamským autokratem, který se stával stále větším trnem v patě Reaganem veřejně vyhlášené globální války proti drogám. Noriega byl v roce 1988 obviněn z překupnictví omamných látek soudem v Miami, ve stejnou dobu bylo jeho zapojení do ilegálních obchodů projednáváno v americkém Kongresu a stalo se i tématem prezidentské kampaně.

O rok později se prezident George H. W. Bush rozhodl posvětit poslední velkou americkou intervenci v Latinské Americe - a s pomocí bezmála třiceti tisíc vojáků panamského vládce svrhl. Během údajně „chirurgicky přesného zásahu“ zahynuly stovky (a dost možná tisíce) civilistů.

Vyrovnání s minulostí

Jestliže diktátor Manuel Noriega zosobňoval realitu Latinské Ameriky v možná nejhorším období historie regionu, závěr jeho života by snad mohl být docela dobrým symbolem úspěšného vyrovnávání se s minulostí. V roce 2011 byl po dlouhých letech věznění ve Spojených státech a podstatně kratším období ve Francii konečně vydán domů do Panamy, aby si odpykal dvacetiletý trest za činy spáchané v období samovlády.

Podmínky jeho věznění byly sice mírné - například měl k dispozici vlastní počítač a televizor - mnohem důležitější však bylo samotné jeho odsouzení za vraždu, uplácení a zpronevěru. Manuel Noriega ve věznici fakticky dožil, jeho opakovaným žádostem o domácí vyhověly soudy teprve letos kvůli operaci nádoru na mozku. Bezprostředně po ní upadl do kómatu a zemřel.

Bezproblémový návrat do vlasti navzdory všem obavám jen potvrdil, že odkaz Noriegovy politiky je v panamské společnosti mrtvý mnohem delší dobu než sám Noriega. Představa kruté vojenské diktatury v dnešní prosperující a demokratické Panamě je směšná. Už jen proto, že zdejší politické strany, mimochodem včetně strany původně ovládané právě Manuelem Noriegou, bezprostředně po pádu vojenského režimu jednohlasně schválily zrušení armády a podřízení ozbrojených složek přísné civilní kontrole.