Emmanuel Macron se zřejmě považuje… pokud ne za ředitele zeměkoule, pak přinejmenším za silný hlas Evropy. A za hranicemi starého kontinentu tomu mnozí i věří. Od Ruska, přes Čínu a Spojené státy až po některá přední světová média, jako je The Economist nebo Financial Times.

A není vlastně ani divu. Sebevědomý francouzský prezident působí jako mnohem silnější figura než ti, kdo by mu v tomto ohledu případně mohli konkurovat. Německo jako vůdčí hospodářská mocnost zůstane vlastní vinou politicky ochromeno, dokud někde nevyštrachá nějakého jakžtakž důstojného nástupce kancléřky Angely Merkelové. Někdejší světová velmoc Velká Británie není schopná zvládnout ani (relativně) banální krok, jako je opuštění Evropské unie, Španělsko a Itálie mají plné ruce práce samy se sebou a Polsko má v otázce evropské politiky jedinou ambici – udržet v Evropě za každou cenu americkou armádu jako hráz proti Rusku.

Slon v porcelánu

"Jaké je vaše povolání?" ptají se v roce 2045 jednoho Brita. "Úplně stejné, jaké měl můj otec – vyjednavač o brexitu," zní odpověď. Anekdota pěkná, ale přesto předpokládejme, že Británie jednou přece jen Evropskou unii opustí. V ten okamžik bude Francie v EU nejen jedinou jadernou mocností, ale i jediným stálým členem Rady bezpečnosti OSN. Toho si je Macron dobře vědom.

Možná i proto se poslední dobou chová jako slon v porcelánu a rozházel si to v Evropě s kdekým. Merkelovou a generálního tajemníka Severoatlantické aliance Jense Stoltenberga pořádně namíchnul, když v nedávném rozhovoru pro The Economist prohlásil, že NATO je ve stavu mozkové smrti – kvůli pasivnímu postoji USA a neschopnosti spojenců reagovat na tureckou ofenzivě na severu Sýrie. Šéfku Evropské komise Ursulu von der Leyenovou zase péroval za to, že europarlament odmítl jeho kandidátku na post eurokomisařky Sylvii Goulardovou.

Na všeobecnou skepsi naráží jeho nápad udělat z Evropské unie vojenskou mocnost s vlastní armádou nezávislou na NATO. Nevoli vyvolalo jeho odmítnutí přístupových jednání s Albánií a Severní Makedonií, rozpačitě byl přijat i jeho plán na změnu pravidel upravujících postup při přijímání nových členů EU. Leckoho naštval i jeho návrh reformy Schengenu nebo jeho veletoč o 180 stupňů, když se přimlouvá za obnovení užšího partnerství s Putinovým Ruskem a je najednou velký kámoš s maďarským premiérem Viktorem Orbánem, kterého ještě nedávno ostře kritizoval za to, že to v Maďarsku pořádně skřípe s demokracií.

Doma není nikdo prorokem

Macron má za sebou polovinu svého funkčního období, a zatímco ve světě mu mnozí tleskají, doma – jak známo – není nikdo prorokem. Ve Francii jeho pověst hodně pošramotila loňská revolta Žlutých vest a Evropa není z jeho nápadů a výstřelků bůhvíjak nadšená. Nejen že se mu nepodařilo získat napříč EU dostatečně silná spojenectví pro jeho reformní plány, ale svými předem nekonzultovanými sólovými výstupy proti sobě dokonce popudil i ty, kdo do té doby byli na jeho straně. Chybí mu zkrátka smysl a cit pro politické perspektivy jiných členských zemí Evropské unie.

Ve složitém období nejistoty, jímž nyní EU prochází, se tedy samozvaný rádoby nástupce de Gaulla projevil – alespoň prozatím – jako naprosto nevhodná vůdčí osobnost, kterou navíc mnozí jeho partneři podezírají, že mu jde čistě jen o zájmy Francie. Sečteno a podtrženo: EU právě teď zřejmě nemá nikoho, kdo by byl s to být jakýmsi nekorunovaným evropským šéfem a tahounem evropské politiky.

Emmanuel Macron se považuje za nepsaného lídra Evropy | zdroj: Profimedia