Výstřely z pistole Gavrila Principa, které 28. června 1914 ukončily životy arcivévody Františka Ferdinanda d'Este a jeho manželky Žofie Chotkové, se staly záminkou pro rozpoutání války. Rakousko-Uhersko ji vyhlásilo Srbsku měsíc po atentátu, o pár dní později se do ní zapojilo Rusko, Francie či Německo.

(Následující text o osudech dětí Františka Ferdinanda d'Este a Žofie Chotkové původně vyšel na stránkách Tiscali 26. prosince 2018. Vydáváme ho znovu u příležitosti 105. výročí atentátu v Sarajevu a stého výročí podpisu Versailleské mírové smlouvy, která symbolicky ukončila první světovou válku.)

První sirotci Velké války: Děti zavražděného arcivévody neměly snadný život

Po konci války zažívalo Československo svůj euforický počátek, někteří lidé však nebyli novému státu příliš pohodlní. Mezi takové patřily například děti arcivévody Františka Ferdinanda d'Este a Žofie Chotkové, neboli vévodkyně z Hohenbergu. Ač potomci neměli nárok na habsburský trůn, byli, i přes své mládí, až příliš spjati se starým režimem a přišli o svůj dosavadní domov.

Už jejich narození byl přitom malý zázrak, neboť - ač šlechtična - byla Žofie Chotková pro následníka trůnu Františka Ferdinanda nevěstou příliš nízkého postavení, a tudíž naprosto nevhodná. Její nastávající však trval na tom, že uzavře morganatický sňatek - i za cenu, že to jeho děti vyloučí z následnictví a nebudou formálně ani součástí rodu Habsburků. Což se také stalo.

Sám d'Este navíc v 90. letech 19. století bojoval s tuberkulózou, jež v té době znamenala prakticky rozsudek smrti. Ovšem nakonec ze spárů zákeřné nemoci vyvázl.

Při páru tehdy prostě ještě stálo štěstí. A 1. července 1900 se tak na zámku v českých Zákupech konala vyvzdorovaná svatba. Rok nato, již v komnatách zámku Konopiště, přišla na svět dcerka Žofie, v září 1902 Maximilian a v květnu 1904 nejmladší Ernst. V listopadu 1908 se narodilo ještě jedno dítě, chlapec, který však záhy zemřel.

Poklidným rokům na Konopišti, kdy prý rodiče vychovávali své potomky nadstandardně vřele, bez obvyklých habsburských oficialit, učinil přítrž sarajevský atentát. Žofie i oba chlapci jsou tak občas nazýváni "prvními sirotky" začínajícího konfliktu a šok, který utrpěli, byl bezpochyby obrovský. Děti si vzala do péče teta z matčiny strany a jejich poručníkem se stal Jaroslav Thun-Hohenstein. V roce 1917 také obdržely dědičný titul vévodů.

Po vzniku Československa přišli Žofie i oba chlapci o rodinné majetky na Konopišti i v Chlumu u Třeboně. A to přesto, že k Habsburkům formálně nepatřili.

Ze svého dosavadního domova mohli odejít pouze s minimem věcí a zůstal jim jen majetek v Rakousku, kde stáli mimo habsburskou rodinu. Oba bratři tam také odešli, Žofie však zůstala v Československu. V září 1920 se v Děčíně provdala za hraběte Friedricha Nostice-Rienecka a později porodila čtyři děti - Erweina, Franze, Aloise a Žofii.

Konopiště však z jejich života úplně nezmizelo. Ač na zámku nemohli žít, s některými lidmi z bývalého personálu si psali.

Bratry věznili v koncentráku

Chlapci začali v Rakousku znovu - s tím, co jim tam zbylo. Absolvovali vysokou školu a zůstali přesvědčenými monarchisty. Max se stal právníkem, spravoval rodinné dědictví a byl v úzkém kontaktu s Ottou Habsburským, synem posledního rakouského císaře Karla I. V roce 1926 se také oženil a s manželkou Elisabeth měli šest synů. Ernst vystudoval lesnictví a v půli 30. let si vzal Marii Thérése Woodovou. Narodili se jim dva chlapci.

Oba bratři vystupovali proti anšlusu Rakouska v březnu 1938 i proti Hitlerovi - a oba skončili v koncentračním táboře v Dachau, kde je nasadili na čištění latrín. Podle svědectví jejich spoluvězně a pozdějšího poválečného rakouského kancléře Leopolda Figla prý byli pověstní tím, že udržovali s ostatními spoluvězni slušné, přátelské vztahy. Nacisté jim také vyvlastnili rodinný majetek.

Zatímco Maxe propustili v roce 1940, Ernst byl později převezen do Buchenwaldu a vězněn až do roku 1943. Válka tragicky postihla i jejich sestru: rodina se hlásila k německé národnosti, dva nejstarší Žofiini synové bojovali v řadách wehrmachtu a z války už se nevrátili. Zatímco druhorozený Franz padl na východní frontě, Erwein zahynul koncem 40. let v sovětském zajetí.

Poválečné osudy

Válku dlouho nepřežil ani Ernst. Z koncentráku se vrátil s podlomeným zdravím a zemřel roku 1954 v pouhých devětačtyřiceti letech. Zdravotní problémy trápily také Maximiliana. Ten se stal po válce dvakrát starostou dolnorakouského Artstettenu a působil jako prostředník v jednání Otty Habsburského s rakouskou vládou. I on však zemřel předčasně v devětapadesáti letech. Oba bratři leží v hrobce v kostele zámku v Artstettenu po boku svých rodičů.

Jediná Žofie prožila dlouhý život. V roce 1946 si s rodinou požádala o vystěhování z Československa a nový domov našli též v Rakousku. Žili poklidně, v roce 1973 ovdověla a počátkem 80. let se po více než šesti dekádách znovu podívala na Konopiště.

Žofie zemřela 27. října 1990 v Thannhausenu. Pochovali ji ve Weizu, kde má hrob i její manžel.

Zámecká expozice na Konopišti její rodinu připomíná dodnes.