Proč starší generace tvrdí, že dřív bylo líp? Pravda, která vede k zamyšlení!
26. 9. 2025 – 13:15 | Magazín | Jana Szkrobiszová
„Dřív bylo líp,“ slýcháme od rodičů a prarodičů. Jenže šlo o dobu, kdy bylo zboží na příděl a cestování za hranice téměř nemožné. Jak je možné, že na roky nedostatku a omezení vzpomínáme jako na barevnější a klidnější? Odpověď nabízí sociologové: nostalgie nekreslí realitu, ale pocit jistoty, soudržnosti a pomalejšího života, které v dnešním rychlém světě mizí.
Lidská paměť není archiv, ale živý vypravěč, který při každém vybavení vzpomínky znovu skládá a jemně přibarvuje. Neurovědkyně Elizabeth Loftus to označuje za pozitivní paměťové zkreslení – mozek si uchovává hlavně příjemné okamžiky, zatímco méně hezké detaily mizí v pozadí. Proto si generace pamatuje svatby, rodinné oslavy a smích, ale už méně fronty na banány či výpadky dodávek. Sociolog Zygmunt Bauman mluví o „retrospektivní utopii“, kdy se minulost mění v bezpečné útočiště před dnešní nejistotou. A nelze přehlédnout ani fakt, že tehdejší doba nabízela větší sociální jistoty, jasně daný řád a pocit rovnosti, což mnoha lidem dodávalo klid – i to se do nostalgických vzpomínek promítá a posiluje dojem, že „dřív bylo líp“.
Jistoty versus svoboda: Co jsme vyměnili
V době socialismu mohlo mít mnoho lidí jistotu, že dostanou státní byt, že nájmy budou dostupné a že pracovní místo bude stabilní – často na celý život. To byly trvalé hodnoty, které proměňovaly nejistotu v každodenní klid. Dnes stojíme před opačným pólem: možnost svobodně cestovat, volit vlastní kariérní dráhu, pracovat na dálku, měnit zaměstnání podle chuti, ale také s nejistotou výdělku, bez garance benefitů a s tlaky flexibilní ekonomiky.
Co, ale v dnešní době chybí nejvíce? Rovnováha. Aby svoboda neznamenala chaos a nejistotu, a jistota neupadala v uniformitu a stagnaci.
Dříve mohlo být méně možností, ale ve světě, kde jste věděli, že „tohle místo mám na deset let“, bylo snadněji plánovat rodinu, vzdělání či důchod. Dnes máme v kapse celý svět, ale chybí nám opora, kterou poskytovaly sociální záruky.
Není to černobílé – nejde o to nostalgicky toužit po minulých časech, ale hledat způsoby, jak skloubit svobodu s jistotou. Kandiduje tu třeba univerzální sociální podpora, větší důraz na sociální bydlení (v ČR výrazně omezené odprodejem veřejných bytů po roce 1989) nebo garance zaměstnaneckých výhod i u freelancingu.
Výsledkem? Svobodu jsme si vybojovali, ale zapomněli prorůst s oporou a teď hledáme most, který spojuje flexibilitu s jistotou.
Mladí vs. starší: dvě planety pod jednou střechou
Generace Z vyrostla v digitálním světě, kde je internet, sociální sítě a flexibilita samozřejmostí. Členové Gen Z oceňují autenticitu, flexibilitu a pragmatický přístup k životu – upřednostňují práci, která jim dává smysl, a nebojí se měnit směr.
Na opačné straně stojí lidé, kteří žili v době, kdy bylo standardní mít stabilní zaměstnání na celý život, stát řešil bytové otázky, nájmy byly pevně regulovány a společenská rovnost byla alespoň deklarovanou ideou. V ČR výzkumy z oblasti mezigenerační reprodukce nerovností ukazují, že právě tyto „staré jistoty“ často tvořily výchozí rámec pro životní plány, vzdělání i kariéru.
Mezi generacemi tak často probíhá tření právě v tom, co se považuje za pohodlnější či hodnotnější život:
- Starší generace mluví o stabilitě, předvídatelnosti a zajištěném bydlení jako o hodnotách, které se pomalu stírají.
- Mladí zdůrazňují práva, volbu, mobilitu a hodnoty, které přesahují pouhé „život bez starostí“ – chtějí smysl, vliv a možnost změny podle vlastních preferencí.
Podle výzkumu o pracovních hodnotách generací X, Y a Z na Masarykově univerzitě se ukazuje, že rozdíly nejsou jen v preferencích, ale i v postoji k autoritě, očekávání od zaměstnavatele a míře ochoty obětovat pracovní život pro osobní rovnováhu.
A tak vzniká situace, kdy pod jednou střechou žijí dvě často protichůdné hodnotové soustavy: jedna hledá jistotu, druhá svobodu. Konflikty mohou vznikat z maličkostí – pohled na kariéru, bydlení, čas strávený doma či za obrazovkou. A právě v tom leží mezera, kterou musejí oba světy překlenout, pokud se mají domluvit.
Co z minulosti má smysl vrátit
Touha po „starých dobrých časech“ nemusí znamenat návrat k minulému režimu. Jde spíš o vytažení hodnot, které nám v rychlé digitální době chybí.
První z nich je sousedská soudržnost. Dříve bylo běžné, že lidé znali své sousedy, pomáhali si a vytvářejí malé komunity. Dnešní výzkumy potvrzují, že silnější sociální kapitál – tedy důvěra a vzájemná podpora mezi lidmi – zlepšuje duševní zdraví, snižuje pocit osamělosti a zvyšuje odolnost v krizích. Místo anonymních stěn paneláků by tak mohly opět ožít společné dvorky, sousedské zahrady a drobné spolky, které sbližují.
Dalším darem minulosti je pomalejší rytmus života. V éře „slow living“ nebo „downshiftingu“ nejde o lenošení, ale o vědomé zpomalení, které prospívá zdraví i vztahům. Určitě je všem známo, že méně multitaskingu, více času offline či klidné společné jídlo snižují stres a krevní tlak.
A třetí inspirací jsou pevné lidské vazby namísto egoismu. Sociolog Robert Putnam ve své slavné knize Bowling Alone připomíná, že úbytek společných aktivit oslabuje soudržnost společnosti. Společné oslavy, dobrovolnické akce nebo místní kulturní projekty mohou vrátit pocit sounáležitosti, který jsme v honbě za individuální kariérou často ztratili.
Z minulosti si tedy nemusíme přenášet omezení ani politický rámec, ale postoj k životu: soused není cizinec, čas je dar a opravdová síla vzniká ze spolupráce. Tyto hodnoty jsou nadčasové a právě jejich návrat může dát dnešní svobodné době větší hloubku i oporu.
