S třicátým výročím 'sametu' se na sociálních sítích šíří povzdechy, že v listopadu 1989 se nevedl zápas o svobodu, demokracii a lidská práva, ale že se lidé prostě chtěli mít materiálně líp.

Svědčí to o krátké, anebo selektivní paměti. Dobové dokumenty dokládají, že hlavním heslem a požadavkem studentů, stávkujících i opozice v listopadu 1989 byla 'svoboda' a hned za ní 'svobodné volby'.

Není od věci si proto připomenout, co měla svoboda společného se životem v reálném socialismu: Jednoduše řečeno, nic.

Neosvícení tupci

Patrně nejcitovanější výrok o svobodě pronesl francouzský osvícenecký spisovatel Voltaire: "Nesouhlasím s ničím, co říkáte, ale navždy budu hájit právo, abyste to říkat mohl."

Když ale nesouhlasil neosvícený a tupý komunista, nehájil. Zato zakazoval, šikanoval, zavíral. A cenzuroval.

O přístupu komunistů ke svobodě a lidským právům skvěle vypovídá film Skřivánci na niti natočený podle povídky Bohumila Hrabala. Snímek režiséra Jiřího Menzela z roku 1969, který skončil na dvě desítky let v trezoru, popisuje příběh 'politických vyvrhelů'. Režim je poslal na převýchovu do kladenských oceláren. Tam se je, obdobně jako železný šrot, pokoušel přetavit do uniformních produktů – budovatelů komunismu.

zdroj: YouTube

Komunisté si tuhle indoktrinaci dokonce posvětili v ústavě. Dali si do ní patent na pravdu (vedoucí úlohu komunistické strany) a pro sichr i státní ideologii: marxismus-leninismus.

Je tedy nasnadě, proč komunisté zavřeli 'Skřivánky' do trezoru: Protože film realisticky popisuje dobu, je to vlastně opravdový 'socialistický realismus'.

Bilance zločinů

Vztah komunistického režimu ke svobodě a lidským právům dokládá bilance jeho zločinů na těch, kteří chtěli žít svobodně, nebáli se vyjadřovat své (odlišné) názory, anebo jen pomáhali těm, kdo byli vůči stranovládě v opozici.

Statistiky obětí komunistické zvůle mezi roky 1948 a 1989 se liší. Nabízím tu nejstřízlivější, která vychází z úředních (přiznaných a nezničených) dokumentů komunistického režimu. Najdete ji na pražském Petříně, na úpatí kopce u pomníku obětem komunismu od Olbrama Zoubka: 205 486 lidí odsouzeno, 248 popraveno, 4500 zemřelo ve věznicích, 327 bylo zabito při pokusu o útěk na hranicích, 170 938 emigrovalo nebo bylo k emigraci donuceno.

Emigrant byl přitom vyvrhel, kterému komunisté okamžitě a svévolně zabavili majetek. Příbuzní, kteří zůstali doma, pak museli počítat s tím, že si na nich komunisté zchladili žáhu.

Marie Majerová, kterou marxistický režim pasoval na národní umělkyni, o emigrantech veršovala: "… kdys atlantický val, dnes atlantický pakt, být špión, zběh, a vrah a prodávat svůj stát – hanební emigranti. Nevědí, čí jsou, toho, kdo dá víc, vrah z Koreje, vrah od Lidic… hanební emigranti."

Statisíce emigrantů, kteří hlasovali nohama, však dokládají, že zdejší režim byl lidu nepřátelský a pro svobodný život zcela nevhodný a v některých časech a případech dokonce životu nebezpečný.

(Skutečný počet emigrantů byl patrně výrazně vyšší než ten, který je uveden na památníku. Přesné cifry se však už nikdo nedopočítá.)

Zadrátovaný život

Do bilance prohřešků režimu vůči lidským právům každopádně patří postup vůči statisícům lidí, kteří se před komunistickou věrchuškou odmítli hrbit. Komunisté je vyhazovali z práce, zakazovali jim studovat, publikovat.

O tom, jak komunisté dokázali týrat a deptat ty, kteří nesdíleli jejich názory, vypovídá na videu Vlasta Třešňák. Upozorňuji, že jeho příběh se neodvíjel v drsných padesátkách, ale až ve druhé polovině sedmdesátek, kdy se československá státostrana v Helsinkách zavázala, že bude uznávat lidské svobody a dodržovat lidská práva.

zdroj: YouTube

Režim, který se oháněl srpem a kladivem, potlačoval svobodu všemi myslitelnými způsoby. Také tím, že devastoval a ničil charaktery, nutil lidi říkat něco jiného, než si myslí - jen proto, aby si nezničili kariéru, neohrozili budoucnost svých potomků nebo blízkých.

Kromě toho jim upíral možnost a právo svobodně cestovat – komunisté rozhodovali i o tom, kdo vycestuje do západní ciziny (kdo dostane devizový příslib a výjezdní doložku).

Otázka pro později narozené: Dokážete si představit, že jdete za šéfem místní organizace Národní fronty v místě bydliště a žádáte ho, aby vám napsal dobrozdání, že smýšlíte pozitivně o socialismu? Takové lejstro jste potřebovali pro to, aby se úřady socialistického státu zabývaly vaší žádostí o devizový příslib a výjezdní doložku. Čekalo se na ně měsíce, ale i několik let, a nedostal ho každý – jen ten 'spolehlivý'.

Mám za to, že komunisté by měli aspoň jednou za rok pokleknout u pomníku obětem komunismu a za zločiny spáchané ve jménu ideologie, kterou dodnes vyznávají, se pokorně omlouvat. Oni však raději rok co rok chodí na výročí 'Vítězného února' zpívat Internacionálu ke hrobu Klementa Gottwalda.

Svobodu nám však tahle vymírající partaj už nevezme. A to je to hlavní, protože, jak zpívá Jaroslav Hutka, "co je však největší, co je však největší, ta lidská svoboda…"

zdroj: YouTube