Anglický mořeplavec Martin Frobisher (asi 1535-1594) prozkoumal z velké části kanadskou Arktidu, když se snažil najít spojení mezi Atlantským a Tichým oceánem. V 70. letech zde narazil na zvláštní černé kameny. Přivezl je domů do Londýna a nechal je prozkoumat jistým alchymistou, který jej ubezpečil, že obsahují zlato.

Nadšený badatel se tedy vrátil do Arktidy, na ostrově Kodlunarn si zřídil základnu a začal vzácnou rudu těžit a vozit do Londýna. V několika výpravách sem této suroviny nakonec natahal téměř dva tisíce tun. Přesvědčil dokonce i tehdejší panovnici Alžbetu I., která si u něj rudu objednala.

Alchymista se sekl: Bylo to kočičí zlato

Koncem 70. let ale další experti nalezené kameny znovu přezkoumali a zjistili, že neobsahují žádné zlato, ale že jde o prakticky bezcenný blyštivý pyrit, lidově řečeno kočičí zlato.

Společnost Cathay, která Frobisherovy zlatokopecké výpravy financovala, zkrachovala, a Frobisher už se na Kodlunarn nevrátil. Ostrov pak zůstal až do druhé poloviny devatenáctého století pro evropské mořeplavce prakticky neznámý. Ale co s hromadou šutrů, které do Anglie putovaly dlouhou cestou přes oceán? Ty nakonec posloužily jako štěrk pro silničáře, takže některé londýnské ulice jsou podloženy „zlatem“ až z daleké Kanady.

Neúspěšný zlatokop Frobisher se nakonec v roce 1588 vyznamenal ve slavné vítězné bitvě proti španělské Neporazitelné Armadě, za což byl pasován na rytíře. O šest let později padl během bojů v Bretani.