Už cesta samotného pohádkového libreta k Dvořákovi nebyla zrovna přímá. Dramaturg Národního divadla Jaroslav Kvapil libreto původně napsal pro skladatele Aloise Jiránka - v současnosti už polozapomenutého hudebníka, který žil na území dnešní Ukrajiny.

Když však Kvapil na díle pracoval, zdálo se mu nakonec příliš dobré a k Jiránkovi vůbec nedoputovalo. Místo toho ho nabídl několika dalším skladatelům - mimo jiné Oskaru Nedbalovi a Josefu Sukovi. Ti však o text neměli zájem. Dvořákovi se Kvapil příběh poslat neodvážil. Teprve poté, co vyšel inzerát, že "mistr" shání libreto ke zhudebnění, si k němu Kvapilovo dílo našlo cestu. A zaujalo ho.

Kvapil ve své době uváděl, že inspirací mu, v souladu s vlasteneckým duchem, byla především Erbenova Kytice. Příběh se snažil prezentovat i jako českou pohádku, kořeny libreta však sahají do ciziny.

Českého autora, který nějakou dobu pobýval v Dánsku, zřejmě ovlivnila především pohádka Hanse Christiana Andersena Malá mořská víla. A také drama Gerharta Hauptmanna Potopený zvon, které pojednává o lásce ženatého muže a víly, která mu pomohla. Ani tento příběh však nemá dobrý konec.

Dvořák v pohádkovém duchu

Spolupráce Kvapila a Dvořáka se však vydařila. To, že Dvořáka zaujalo právě Kvapilovo téma, nebylo překvapivé. V závěru své skladatelské kariéry i života, neboť zemřel v roce 1904, se věnoval pohádkovým a mýtickým námětům. Na přelomu století už měl za sebou sbírku symfonických básní inspirovaných taktéž Kyticí a pohádkovou operu Čert a Káča.

Rusalka je odborníky považována za Dvořákovo vrcholné a podle některých také nejzdařilejší dílo. Zajímavostí je i to, že hudební motiv spjatý s Rusalkou Dvořáka napadl už roky před tím, než se mu vůbec Kvapilovo libreto dostalo do ruky. Profesní setkání obou tvůrců tak bylo velmi šťastné. Plánovali i další spolupráci, bohužel to však už nestihli.

Premiéra v ohrožení!

S prvním uvedením Rusalky 31. března 1901 se však pojí i menší drama. Původně vše vypadalo dobře. To, že bude uvedena v Národním divadle, bylo jasné už krátce poté, co ji Dvořák dokončil. Do rolí byly obsazeny největší domácí hvězdy své doby - Rusalku měla ztvárnit Růžena Maturová, prince tehdy hvězdný tenor Karel Burian.

Jenže Burian se v den D jaksi zapomněl ve společnosti, a pro potřebný výkon tak zřejmě nebyl ve formě. Zaskočil ho tedy Bohumil Pták, s nímž se počítalo až pro reprízy. A předvedl se parádně. Vystoupení bylo zachráněno.

Kdo byla první Rusalka?

Premiérové představení je nicméně, co do obsazení, spjato právě s Maturovou, jednou z nejvýznamnějších osobností souboru. Právě tato role ji také zřejmě nejvíce zapsala do dějin hudby v českých zemích.

Maturová přišla na svět 2. září 1869 jako nemanželská dcera drožkářky Kateřiny Vorlíčkové. Později ji prohlásil za svou kupec a drožkář Vincenc Matura. Zpěvu se začala věnovat během studia na pražské Vyšší dívčí škole a na přelomu 80. a 90. let 19. století byla v angažmá Německého divadla v Teplicích. Zpívala také v Mannheimu, kde se seznámila se svým prvním manželem Ludvíkem Schreinerem, který však už v roce 1896 zemřel.

V Národním divadle působila od roku 1893. Předtím úspěšně vystupovala i v Berlíně, kde zazářila jako Mařenka v Prodané nevěstě. Během své kariéry vystoupila na koncertech ve Varšavě, v Petrohradě, Moskvě i Bělehradě a v roce 1903 jela turné po Spojených státech.

V Národním divadle účinkovala ve 20 premiérách. Ztvárnila Aidu ve stejnojmenné Verdiho opeře, Krasavu a Libuši ve Smetanově Libuši, Vendulku v taktéž Smetanově Hubičce, na jevišti se stala i Carmen. Hrála něžné i dramatické role.

Když byla na sklonku roku 1909 - prý pro vyčerpanost hlasu - z Národního propuštěna, veřejnost protestovala. S divadlem se pak rozloučila v únoru následujícího roku operou Libuše.

Co se osobního života týče, tak se Maturová v roce 1909 podruhé provdala za dirigenta a hudebního skladatele Františka Jílka. Manželé však byli jen krátce, neboť Jílek v roce 1911 v pouhých 45 letech zemřel.

Maturová působila i jako pedagožka a poté, co se rozloučila s jevištěm, si založila soukromou pěveckou školu. Sjížděly se k ní žačky z Rakouska-Uherska i zahraničí. Za první světové války se věnovala rovněž charitě, později pak nechala vystavět také biograf Na Slovanech.

Ostatně s filmem spojila i závěr své kariéry. Po vzniku Československa se objevila v několika rolích. Zahrála si například mlynářku v Kříži u potoka, filmové adaptaci románu Karoliny Světlé, nebo matku Viktorky v Babičce v režii They Červenkové. Maturová zemřela v roce 1838 v Praze. Je pohřbena na Olšanských hřbitovech.