Charles Lindbergh se stal americkým národním hrdinou a světovou celebritou, když 20. května 1927 jako první člověk bez mezipřistání přeletěl Atlantik na stroji Spirit of St. Louis. Jako slavná osobnost byl nejen předmětem zájmu veřejnosti a médií, ale bohužel i kriminálníků.

Výkupné za mrtvé dítě

Prvního března 1932 kdosi večer za bouřky přistavil žebřík k rodinnému sídlu manželů Lindberghových v Hopewellu ve státě New Jersey, vlezl do dětského pokoje a unesl jejich dvacetiměsíčního syna Charlese. Rodiče ani personál si ničeho nevšimli, později v pokoji našli jen načmáraný vzkaz plný chyb, v němž pachatel požadoval výkupné 50 000 dolarů, což v přepočtu na dnešní relace odpovídá téměř milionu.

Výkupné bylo zaplaceno, po dítěti ale nebyla ani stopa. Až 12. května 1932 zhasly veškeré naděje: Asi sedm kilometrů od domu Lindberghových našel řidič náklaďáku u silnice rozkládající se Charlesovo tělíčko. Ukázalo se, že dítě zemřelo s rozbitou hlavou hned tu noc, kdy bylo uneseno. S největší pravděpodobností únosci upadlo, když sestupoval po žebříku.

Amerika zuřila a žádala pro pachatele trest smrti. Případu se ujal Úřad pro vyšetřování (pozdější FBI). Podezření padlo mimo jiné na služebnou Lindberghových Violet Sharpovou, která po jednom z výslechů spáchala sebevraždu. Později se ukázalo, že byla nevinná. Po dvou a půl letech vyšetřování byl zatčen jistý Bruno Richard Hauptmann.

Němec Hauptmann se narodil v hornolužickém Kamenci a po častých konfliktech se zákonem přesídlil v roce 1923 nelegálně do Spojených států, kde se oženil a začal pracovat jako truhlář. Policie na něj narazila, když u benzínky zaplatil neobvyklým desetidolarovým zlatým certifikátem, jimiž bylo zaplaceno výkupné. Když se pak v jeho bytě našlo dalších 14 600 dolarů ve zlatých certifikátech, zdálo se, že případ je jasný.

Bylo také prokázáno, že žebřík použitý při únosu byl vyroben ze stejného dřeva, jaké se našlo v Hauptmannově dílně. Hauptmanna také poznal doktor John Condon, který jako zprostředkovatel za Lindberghovy výkupné předával. Rukopis a chybný pravopis podezřelého se rovněž shodovaly se vzkazem nalezeným u Charlesovy postýlky.

Popravili nevinného?

Hauptmann vinu popíral s tím, že zlaté certifikáty obdržel od svého obchodního partnera Isidora Fische - obchodníka s kožešinami německého původu, který v prosinci 1933 odjel z USA do Německa a krátce nato zemřel. Porota ale o Hauptmannově vině nezapochybovala, přičemž svou roli určitě sehrál i tlak veřejnosti. Obžalovaný dostal trest smrti a 3. dubna 1936 byl popraven na elektrickém křesle.

Hauptmann ale až do smrti trval na své nevině, a to i tehdy, když mu výměnou za plné doznání nabídli zmírnění trestu na doživotí. V následujících letech se objevily četné pokusy odkrýt skutečné pozadí celého tragického případu, protože existuje řada indicií, že popravili nevinného.

Novinář Anthony Scaduto například o čtyřicet let později zjistil, že zmíněný Isidor Fisch za lodní lístek do Evropy zaplatil právě neobvyklými zlatými certifikáty. Podle expertíz nebyly na dřevu údajně použitém k výrobě žebříku kromě toho nalezeny Hauptmannovy otisky prstů.

Známé jsou i konspirační teorie, například že dítě bylo fyzicky postižené a únos zorganizoval sám Lindbergh, aby tajně vyrůstalo v Německu. Jiná verze hovoří o tom, že se dítě stalo obětí domácí nehody či nevydařeného žertu a Lindbergh se fingovaným únosem snažil celou věc ututlat.

Malý Charles byl prvorozeným potomkem manželů Lindberghových, později jich přibylo ještě dalších pět: Jon, Land, Anne, Scott a Reeve. Ve snaze uniknout zájmu médií a veřejnosti se Lindberghovi v roce 1936 odstěhovali do Evropy. Jejich rodinná tragédie se stala námětem řady literárních děl a filmů. Vdova po popraveném Anna Hauptmannová se snažila očistit manželovo jméno až do své smrti v roce 1994.