V roce 1892 měl rudný důl Marie 32 pater a hloubku 1100 metrů. Dopoledne 31. května, po jedenácté hodině, čekala v podzemí skupina lidí z ranní směny na místo ve stoupacím stroji, který je dopraví nahoru. Jeden z nich, jistý Emanuel Kříž, si mezitím vyměnil dohořívající knot ve svém kahanu za nový (vstup na stroj bez světla byl prý přísně zakázaný) a ten starý odhodil.

On a jeho tři druhové prý zhruba čtvrthodinu kontrolovali, zda knot někde nehoří. Když však nic nezaznamenali, rozhodli se vystoupat nahoru. Byla to první chyba vedoucí k tragédii. Knot totiž propadl mezi železnými deskami do dřevěných odřezků a dostal se zřejmě i do styku s olejem napuštěným dřevem, což hoření jen povzbudilo.

Oheň, který se vypukl na 29. patře v hloubce 955 metrů pod povrchem, navíc postupně sílil ve chvíli, kdy horníci z ranní směny vyfárali a ti, kteří šli na odpolední, se dolů postupně chystali. Někteří sjíždějící si požáru všimli a vyjeli nahoru vše ohlásit. V té době však už hořela i výdřeva, tedy zpevnění stěn dolu. Samotný požár byl ve služební kanceláři navíc nahlášen až v půl druhé odpoledne.

Tragické přitom bylo i to, že nemálo horníků v podzemí prý nedbalo pokynů vyfárat. Požár v dole nikdo z místních nepamatoval a incident zřejmě nepovažovali za závažný. To se jim stalo osudným.

Jedovaté plyny se totiž šířily dolem Marie i do sousedních šachet - nejdříve do dolu František Josef, později do dolů Prokop a Vojtěch. Dlouho ušetřen zůstal jen důl Anna, který byl využit pro záchranné práce. Stoupací stroj tam ono odpoledne jezdil prakticky nepřetržitě. Většina lidí pracujících v dolech Anna a Prokop se prý dostala na povrch živá. A kdo se do dolu Anna dopravil včas odjinud, měl šanci na přežití.

Ošklivou roli při záchranných pracích ale sehrálo také počasí, kdy teplota na 29. patře dolu Marie, tedy v místě vzniku požáru, byla v ten den stejná jako na povrchu, a selhával tak tamní způsob odvětrávání podzemí. Sporné prý bylo také rozhodnutí seshora o rychlém použití vody z hydrantů a hadic k hašení požáru, proti čemuž protestovali někteří odborníci. Situaci v dolu tento krok zřejmě ještě zhoršil, neboť vodní páry posilovaly účinky toxických plynů.

Záchranné práce v dole Anna ustaly v podvečer, kdy jedovaté plyny pronikly i tam. Požár byl uhašen v noci na 1. června.

Horor v podzemí

V podzemí se v poslední (na povrchu slunný) květnový den odehrávaly otřesné scény. Někteří omámení horníci, i podle svědectví přeživších, se ke stoupacím strojům vůbec nedostali. Jiní z nich vypadli a jejich těla se roztříštila v hloubce nebo zůstala viset na stroji. Když později pozůstatky zemřelých vyzvedli na povrch, bylo některé osoby možné identifikovat jen podle osobních předmětů. A u několika lidí se identifikace nepodařila vůbec.

Bilance neštěstí byla hrozná. Přímo na místě zahynulo 318 z 835 horníků. Devět dnů po požáru pak zemřel Václav Krotký z Příbrami, jenž se na povrch dostal živý. Nejvíce obětí bylo právě v dole Marie, kde zahynulo 100 ze 161 horníků.

Zahynulo také pět odvážných mužů, kteří se vydali horníkům do podzemí na pomoc. Nutno podotknout, že ochrana pro záchranáře byla tehdy velmi slabá. Používal se jen šátek namočený v octě omotaný kolem úst a nosu. A lidé, kteří se spouštěli do šachet, se také mohli posilnit rumem nebo tučnou slaninou.

Neštěstí nepřežilo také devět koní, které horníci využívali k přepravě rubaniny. Posledním zachráněným horníkem byl jistý Jan Soukup, které v dole zůstal naživu celý den od vypuknutí požáru.

Stovky rodin bez otců

Na povrchu se rychle sešlo mnoho lidí, kteří zoufale očekávali, zda se jejich nejbližší dostanou ven živí. Lidé se modlili i plakali. Po zemřelých hornících zůstalo 286 vdov a 961 dětí přišlo o otce. Zhruba tři desítky z nich přišly na svět jako pohrobci.

První společné pohřby se konaly už 1. června v Březových Horách a v Příbrami. Vedle těchto míst jsou pak oběti pohřbeny také v obcích Bohutín, Slivice, Třebsko, Pečice a Rožmitál. U pěti horníků, zřejmě těch neidentifikovaných, pak místo pohřbení není známo. Mrtvá těla byla dopravována na povrch do 9. června, poslední oběť požáru nalezli až 22. září téhož roku.

V týdnech po tragédii se na povrch dostala také bolavá a dojemná svědectví o posledních chvílích zemřelých horníků. Někteří psali - s vědomím, že je čeká brzká smrt - vzkazy určené svým nejbližším i pokyny, co mají jejich příbuzní vypořádat.

Důl Marie byl po požáru těžce poškozený a zprovoznili ho až v roce 1894. Škoda způsobená požárem byla vyčíslena na dva miliony zlatých.

Na místo krátce po havárii přijeli poslanci z českých zemí - budoucí první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, Blažej Mixa a Josef Kaizl. Masaryk prý na ředitelství dolů tlačil na to, aby pozůstalí dostávali účinnou podporu. Vznikla také výzva k vyhlášení veřejných sbírek. Později zasílali pomoc jak instituce a obyvatelé Rakouska, tak například i Německý hnědouhelný průmyslový spolek v Halle a konaly se také různé charitativní akce na podporu pozůstalých.

Ačkoliv na tragických důsledcích požáru měly zřejmě podíl jak neopatrnost, tak i nezkušenost při likvidaci ohně a smůla, trest padl nakonec jen na muže, kteří stáli u zrodu požáru. Horník Emanuel Kříž byl odsouzen ke třem letům žaláře, horník Kadlec ke dvěma rokům, jejich druh Havelka k osmnácti měsícům a poslední, Nosek, si pak měl odpykat tři měsíce vězení.

V současnosti jsou Březové Hory, někdejší samostatná obec a město, součástí Příbrami.