V roce 1918 získal německý chemik Fritz Haber Nobelovu cenu za svůj vynález Haber-Boschova procesu, což byla průmyslová syntéza amoniaku z plynného dusíku a plynného vodíku. Vynález umožnil průmyslovou velkovýrobu syntetických hnojiv a výbušnin, což bylo pro Německo důležité, protože nemělo k dispozici dostatek přírodních hnojiv.

Ludwigshafenská společnost Badische Anilin- und Sodafabrik (BASF) vyráběla ve svém závodě Op-110 v Oppau zmíněným procesem chemikálie pro hnojiva ve velkém množství, přibližně 600 tun denně. Neustálé rozšiřování výroby ovlivnilo také okolí: V letech 1905-1921 se počet obyvatel Oppau (dnes součást Ludwigshafenu) zdvojnásobil z 3500 na 7000.

Směs síranu amonného a dusičnanu amonného v důsledku tlaku ve vysokých silech vytvářela odolnou substanci, jejíž struktura se musela narušovat odpalováním malého množství výbušniny. Bylo známo, že substance má za určitých okolností tendenci explodovat. Za bezpečný se však považoval poměr méně než 60 procent dusičnanu amonného a více než 40 procent síranu amonného. Tisíce výbuchů předtím to dostatečně potvrdily a až do onoho osudného dne nebyl při odstřelech zaznamenán žádný problém.

Proč tomu bylo 21. září 1921 jinak, nelze jednoznačně vysvětlit – zvlášť když většina pracovníků při katastrofě zahynula. Původně bylo odpáleno 70 až 80 tun, vzniklé teplo ale zapůsobilo jako rozbuška pro dalších 300 až 400 tun, takže po pár sekundách nastal druhý obří výbuch. Jako zázrakem se nerozšířil do ostatních sil, kde bylo uskladněno kolem 4500 tun chemikálií.

Stovky mrtvých, tisíce zraněných

Výbuch v 7:32 hodin a následná tlaková vlna rozbily do vzdálenosti 30 kilometrů okenní tabule, v Heidelbergu zablokovalo rozbité sklo tramvajové koleje a ochromilo dopravu. Výbuch byl prý slyšet až ve 300 kilometrů vzdáleném Mnichově.

Exploze v Oppau patří k největším podobným katastrofám v historii. Výbuch 450 tun směsi síranu a dusičnanu amonného zničil většinu obce, při neštěstí zahynulo 559 lidí (přičemž těla 99 z nich se nikdy nenašla), na dva tisíce lidí bylo zraněno, stovky jich přišly o střechu nad hlavou. Asi 1000 domů bylo srovnáno se zemí, dalších 1000 poškozeno. Na místě vybuchlého sila vznikl kráter hluboký 19 metrů, 165 metrů dlouhý a 96 metrů široký.

Havárie těžce zasáhla obyvatelstvo, které bylo stále ještě traumatizováno první světovou válkou, jež skončila tři roky předtím. Existují tu i určité paralely s neštěstím z roku 1948, kdy explodovala cisterna společnosti BASF. Také to bylo tři roky po válce, i když rozsah katastrofy byl přece jen menší: Zahynulo více než 200 lidí a téměř 4000 bylo zraněno.

Neštěstí z roku 1921 vyvolalo nejen velkou vlnu lidské solidarity, kdy sem s odklízením následků přijížděly pomáhat davy lidí, ale místo se stalo i dějištěm zvrácené katastrofické turistiky. Návštěvníci se jezdili dívat na zohavená, ohořelá a zuhelnatělá těla obětí, z nichž leckdy zbyly jen beztvaré hroudy masa.

Boj lidského ducha s přírodou?

Výbuch však nemohl poškodit víru v pokrok na počátku 20. let. Předseda představenstva společnosti BASF Carl Bosch ve své smuteční řeči popsal katastrofu jako součást neúprosného boje lidského ducha s přírodou.

Škoda byla vyčíslena na 321 miliónů marek. Následovaly spory o to, kdo za neštěstí nese odpovědnost a kdo by měl zaplatit odškodnění obětí. Starosta Oppau Heinrich Süß zpočátku požadoval, aby byl za tím účelem zabaven soukromý majetek ředitelů a akcionářů společnosti BASF, v roce 1926 byl ale paradoxně odsouzen za úplatkářství v souvislosti s touto katastrofou.

Největším problémem náhrady škod, kterou poskytla společnost BASF a humanitární organizace založená po katastrofě, však byla prudce rostoucí inflace. Vyplacené peníze se totiž velmi brzy staly bezcennými kusy papíru.