Oblast zemědělství a potravinářství má své specifika z nichž to největší představují odlišné přírodní podmínky k příslušné produkci v různých regionech planety Země. Pokud k tomu připočítáme ještě rozdílné podoby dotačních politik a velmi různorodé podnikatelské podmínky, kterými se zemědělská a potravinářská produkce řídí, je prakticky jistý jediný možný důsledek rozvoje „perspektivních“ zítřků: totiž, že půjde o byznys, na němž naši zemědělci a potravináři prodělají.

Na obchodu s Čínou nevyděláme

Například na rozvoji obchodu s Čínou, kam v posledních týdnech odlétá jedna podnikatelská mise za druhou s cílem zvýšit objem vzájemné výměny zboží. To se skutečně může povést, zejména autoritářské režimy totiž považují za důležité, aby měl byznys „politické krytí“.

To ale také znamená, že cílem příslušných kontraktů není jen byznys, ale spíše politika, což v případě Číny a ČR znamená, že naše země může poskytnout vhodný a žádoucí nástupní ostrůvek pro asijské zboží v zamýšlené expanzi na evropské trhy.

I kdybychom ale zůstali jen u byznysu, nemůže – v případě zemědělství a potravinářství – na takovém partnerství naše země vydělat.

Nejde jen o to, že Čína má vůči nám pro zemědělskou produkci vhodnější klimatické podmínky, nebo o to, že přes růst tamní ekonomiky disponuje stále výrazně levnější pracovní silou, ale zejména o to, že standardy výroby či složení potravin jsou (nejen v Číně) kdekoli mimo EU jiné a obvykle „měkčí“, než v Evropě.

To vše v praxi znamená, že čínská produkce je a ještě dlouhou dobu bude oproti evropské i naší levnější, a protože se značná část spotřebitelů rozhoduje při nákupu potravin podle ceny, je zřejmé, že zemědělské a potravinářské produkty budou proudit spíše z Číny k nám, než naopak.

I Afriku už obsadila Čína

Obdobný vývoj, byť na kvalitativně vyšší úrovni, lze očekávat (opět je třeba říci – v oblasti zemědělství a potravinářství, v jiných oblastech to tak zcela neplatí) po podpisu dohody TTIP (Transatlantické obchodní a investiční partnerství). I když příčiny budou v tomto případě trochu jiné – výhodou USA oproti EU nebude nižší cena pracovní síly, ale vyšší efektivita, dána ovšem do značné míry nižší americkou byrokracií. A také, stejně jako v prvním případě, jiné standardy, technologie a příslušná potravinářská legislativa.

Je přitom docela ilustrativní, že zatímco na rizika TTIP upozorňuje kdekdo, o obdobných, reálně však mnohem vyšších rizicích rozvoje obchodu s Čínou se u nás cudně mlčí.

Do třetice je vhodné uvědomit si možné negativní důsledky rozvoje obchodní výměny s některými africkými zeměmi, kam podniká své spanilé jízdy například ministr zemědělství Marian Jurečka.

Podmínkám EU je africké teritorium (snad s výjimkou JAR) na hony vzdálené, ve všech významech tohoto pojmu. Atraktivní teritoria navíc již dříve obsadila v Africe právě Čína, takže obchod s Afrikou může být v některých případech jen jinou verzí byznysu s asijskou velmocí.

I když si to naši, ale ani evropští zemědělci a potravináři nechtějí přiznat, není přitom dlouhodobým strategickým cílem naší a evropské zemědělské a potravinářské produkce expanze na světové trhy, ale naopak obrana vlastních trhů před levnější neevropskou (a často méně kvalitní) produkcí.

Evropa je prostě drahá

Již delší dobu na to poukazují ekonomické analýzy, dokonce i ty naše, které v období kolem vstupu ČR do EU zpracoval tehdejší Výzkumný ústav zemědělské ekonomiky (VÚZE), dnes Ústav zemědělské ekonomiky a informací (ÚZEI).

Ten již tehdy předpověděl tuzemské problémy s drůbežím a zejména vepřovým masem, nikdo však argumenty VÚZE, které se bezezbytku naplnily, neposlouchal.

Obdobné prognózy zpracoval (nejen tehdejší VÚZE) v případě dlouhodobého vývoje na světovém trhu s mlékem. Základní (a dnes opět se již částečně naplňující) tezí byl předpoklad, že rostoucí světovou poptávku po mléce nebude sanovat EU, ale mimoevropské a tehdy rozvojové země, například jižní Amerika.

Evropská i naše potravinářské i zemědělská produkce je prostě v globálním měřítku drahá – a i když svět opticky bohatne, roste s tím, jak se prohlubují sociální rozdíly mezi hrstkou nejbohatších a „zbytkem světa“, také množství těch, kteří si evropskou produkci nemohou dovolit, i když nás různí stratégové přesvědčují o opaku.

Samozřejmě lze kamkoli do světa pro úzkou skupinu tamních bohatých naší nebo evropskou produkci vyvézt – při vědomí skutečnosti, že právě druhdy rozvojové země systémově pracují na zvýšení podílu vlastních producentů na vlastních trzích, budou ale možnosti evropských exportů dále klesat.

Zároveň ale budou růst exportní možnosti neevropských zemí na území EU i k nám.

Spanilé jízdy s nečekaným důsledkem

Stávající spanilé jízdy našich politiků prezentované jako otevírání nových obchodních možností týkající se zemědělských produktů a potravin bohužel budoucí expanzi rozvojových zemí například na náš trh urychlují, což není zrovna dobrá strategie.

Už i proto, že se tím napomáhá globální unifikaci čehokoli, včetně tak jedinečné oblasti spotřebního zboží, jako je jídlo a pití. S nadsázkou řečeno tak jde o atraktivní výlety za peníze daňových poplatníků, což zatím ještě není vidět – ale brzy bude.

Petr Havel pro Ústav nezávislé žurnalistiky

Agrární analytik, novinář na volné noze se zaměřením na zemědělství, potravinářství a životní prostředí.