Italská společnost ENI a francouzský Total, které mají s Kyprem uzavřenou smlouvu ohledně těžby zemního plynu, oznámily minulý týden nález ložiska asi 100 kilometrů jižně od ostrova. To by údajně mohlo být podobně rozsáhlé, jako naleziště severně od Egypta. Turecké vojenské lodě ale zastavily vrtné plavidlo ENI, jež mělo ložisko prozkoumat.

Ve východním Středomoří chtějí vedle Kypru plyn těžit mimo jiné i Izrael a Libanon, oblast si nárokují i kyperští Turci a po přírodních zdrojích zde plánuje pátrat i turecká státní ropná společnost.

Kypr je rozdělen už 44 let

Tisíciletá historie Kypru je poznamenána nadvládou Byzance, Osmanské říše či Velké Británie. Britská přítomnost na ostrově přitom trvá dodnes, třebaže Kypr vyhlásil 16. srpna 1960 nezávislost. Na jižním pobřeží ostrova mají Britové dvě vojenské základny.

Po vyhlášení Kyperské republiky vypluly výrazněji na povrch problémy ve vztazích mezi zdejšími tureckými a řeckými obyvateli. Ozbrojené střety si na jaře 1964 vynutily rozmístění jednotek OSN, ani poté se ovšem situace neuklidnila. Turecká menšina si vytvořila vlastní samosprávné orgány a mezi kyperskými Řeky sílily skupiny usilující o připojení ostrova k Řecku.

V červenci 1974 se nacionalističtí kyperští Řekové pokusili svrhnout prezidenta Makaria a připojit Kypr k Řecku. Puč tehdy podporovala i řecká vojenská junta, která ovšem krátce poté padla. Turecko jako odvěký řecký nepřítel zareagovalo vojenskou invazí, kterou odůvodnilo snahou o ochranu turecké menšiny. Invaze si vyžádala tisíce mrtvých. Turecká armáda ovládla více než třetinu ostrova a mezi oběma jeho částmi bylo vytvořeno nárazníkové pásmo, známé jako Attilova nebo také Zelená linie. Na přísně střežené hranici docházelo k občasným incidentům, někdy i s oběťmi na životech. V listopadu 1983 pak okupovaná severovýchodní část ostrova vyhlásila Severokyperskou tureckou republika, kterou ale kromě Turecka nikdo neuznává.

Během uplynulých let následoval bezpočet marných diplomatických pokusů obnovit jednotu země. Obě strany rozděloval pohled na budoucí uspořádání společného státu. Řekové preferovali sjednocení ostrova na federální bázi, Turci konfederaci dvou rovných států. V květnu 2004 pak řecká část ostrova vstoupila do Evropské unie, byť oficiálně je členem sedmadvacítky celý Kypr.

Staronový prezident jako poslední naděje na sjednocení ostrova?

Prezidentské volby v řecké části Kypru počátkem února daly zemi novou naději. Volby vyhrál podle očekávání dosavadní 71letý konzervativní prezident Nikos Anastasiadis, pro nějž hovořila hlavně skutečnost, že vyvedl zemi z těžké finanční krize roku 2013, kdy Kypr požádal o mezinárodní záchranný úvěr. V předvolebním boji slíbil staronový prezident oživit jednání o znovusjednocení ostrova.

Dvě třetiny kyperských Řeků poslaly do druhého kola Anastasiadise a jeho vyzyvatele Stavrose Malase, kterého podporovali komunisté. Nikolas Papadopulos, který kritizoval přílišné ústupky kyperským Turkům a požadoval konání referenda proti federativnímu řešení, se nedostal ani do druhého kola.

Volební urny, do nichž kyperští Řekové házeli hlasy pro nového prezidenta | zdroj: Profimedia

Dobrá zpráva tedy je, že voliči dali už v prvním kole jasně důvěru kandidátům usilujícím o obnovení rozhovorů o sjednocení ostrova, které loni tak dramaticky ztroskotaly. To je ta dobrá zpráva.

Špatná zpráva je, že zatím není jasné, jak si Anastasiadis vlastně pokrok v kyperské otázce představuje. V předvolebním boji totiž stále trval na předběžných podmínkách, na nichž zatím rozhovory pokaždé ztroskotaly. Odmítá Turecko jako garanční mocnost na severu a nechce akceptovat na (severo)kyperské půdě ani jednoho tureckého vojáka.

Protistrana přitom během loňských švýcarských rozhovorů vyšla kyperským Řekům vstříc jako nikdy předtím. Namísto nynějších čtyřiceti tisíc tureckých vojáků měla v severní části ostrova zůstat jen symbolická posádka 650 mužů. Ale i to se řecké straně zdálo příliš. Nemá pochopení pro bezpečnostní potřeby kyperských Turků, kteří se obávají dalších útoků řeckých nacionalistů.

Anastasiadis nevěří tomu, že by v novém referendu Řekové plán na sjednocení schválili. Právě na tom přece v roce 2004 ztroskotal nadějný plán generálního tajemníka OSN Kofiho Annana na vytvoření konfederativního státu. Pro sjednocení se tehdy vyslovily dvě třetiny Kyperských Turků, ale naopak tři čtvrtiny Řeků je zamítly.

Kyprem se táhne hranice mezi EU a horkým Blízkým východem

Na přelomu tisíciletí se vztahy mezi oběma částmi ostrova přece jen mírně zlepšily. Asi nejviditelnějším důkazem bylo otevření společné hranice v dubnu 2003. V květnu téhož roku byl také odvolán zákaz cest kyperských Řeků do Turecka a o pět let později v centru Nikósie slavnostně zbourali bariéru na třídě Ledra, která město rozdělovala. Na rozdíl od pádu Berlínské zdi ale šlo víceméně jen o symbolický akt.

Čím déle rozdělení země trvá, tím více se upevňuje a stává se v podstatě normálem. Vždyť společné soužití Řeků a Turků na ostrově nepamatují už ani dnešní kyperští čtyřicátníci. Mnozí obyvatelé se s rozdělením smířili a v podstatě se dá říct, že jim už ani tolik nevadí. Společný stát by vyžadoval politické kompromisy a rozdělení moci, k čemuž nejsou ochotní.

Zapomínají ale, že konflikt je pouze zmrazen a že se zase může kdykoliv rozhořet. Je třeba mít na paměti, že uprostřed tohoto nejvýchodnějšího členského státu Evropské unie se v podstatě táhne její hranice s Blízkým východem - a se všemi jeho problémy.

Kypr je zkrátka frontový stát čelící autokratickému tureckému prezidentovi Recepovi Tayyipu Erdoğanovi, který se snaží silou spojit sever ostrova s "mateřským" státem. Kyperští Turci si čím dál častěji stěžují na odcizení a na islamizaci ze strany pevninských Turků, kteří sem importují agresivní nacionalismus. Důsledkem toho by bylo definitivní "odtržení" severního Kypru a jeho de facto začlenění do pevninského Turecka. Pak by skutečně měla řecká část ostrova, a tím pádem i celá Evropská unie, tureckou armádu v podstatě v obývaku.

Do voleb v Turecku se zatím nestane nic

Pro vyřešení kyperské otázky času pomalu ubývá a nové pětileté funkční období prezidenta Anastasiadise je možná poslední nadějí. Možná ještě není nic ztraceno. Na severu vládne prezident Mustafa Akinci, který je také stoupencem sjednocení země. A poprvé v dějinách severní části země se o ně bude zasazovat i tamní premiér. Tím se otevírá historická příležitost.

Všichni samozřejmě dobře vědí, že Akinci nemůže bez Ankary udělat prakticky nic a že se před parlamentními a prezidentskými volbami v Turecku v příštím roce na Kypru nic nezmění. Každý ústupek v kyperské otázce by totiž nacionalističtí voliči Erdoganovi náležitě spočítali.

Nezbývá než doufat, že Anastasiadis a jeho nová vláda najdou dostatek odvahy k tomu, aby se pokusili učinit nekonečným tahanicím přítrž a zaměřili se na skutečné kompromisní řešení. V oblasti, kde se mír pomalu považuje za cizí slovo, by to bylo minimálně blýskání na lepší zítřek. A pro Anastasiadise by to mohl být projekt, jímž by vstoupil do dějin.

Otázka je, zda čerstvé spory o těžbu zemního plynu nevrhnou veškeré úsilí o desítky let zpátky. Naleziště surovin by se tak už podruhé výrazně zapsalo do historie Kypru. Ostrov byl už kdysi významným zdrojem mědi, jejíž latinský název cuprum mu dal jméno. I když podle některých zdrojů to bylo naopak.