Ačkoliv většinu svého života Fanta spojil s Prahou, pocházel z jihu Čech. Narodil se 7. prosince 1856 v Sudoměřicích u Tábora, do Prahy se vydal studovat reálné gymnázium a později i České učení technické.

Měl štěstí na vynikající učitele i spolupracovníky. Sotva dokončil vysokou, začal pracovat ve stavebním ateliéru tehdy budovaného Národního divadla. Asistoval architektovi Josefu Zítkovi. Po osudném požáru v roce 1881 spolupracoval s Josefem Schulzem, který měl na starosti rekonstrukci a dokončení divadla.

Fanta působil na pražské technice, koncem 80. let pak získal státní stipendium a vydal se na roční cestu po Itálii, která ho tuze inspirovala. Domů si přivezl řadu poznámek a skic a začal se živit jako samostatný architekt. Bylo mu 36 let, čekaly ho velké věci a sláva.

Velkolepý start nového století

Období Fantovy kariéry se dělí na dobu, kdy tvořil v duchu historismu a neorenesance, a kdy se posunul k secesi. Éra jeho nejznámějších a nejpůsobivějších realizací odstartovala po roce 1895.

Tehdy přestavěl poděbradskou Obereignerovu vilu, s architektem Josefem Hlávkou spolupracoval na Hlávkově nadačním domu ve Vodičkově ulici v Praze. Jen o kousek dál stojí takzvaný Wiehlův dům, pro který s Mikolášem Alšem navrhli působivé fresky na fasádě.

Těsně před koncem století se pak pustil do projektu s velkým P - návrhu nové budovy nádraží císaře Františka Josefa. V roce 1899 zvítězil v architektonické soutěži a počátkem 20. století započal vznik působivé stavby a největší secesní památky v Česku.

Fanta navrhl velkoryse řešené čekárny. V místě současné kavárny, která nese jeho jméno, byly pokladny a budova disponovala i přepychovými salónky, do kterých se i dnes noha běžného cestujícího dostane jen výjimečně. Kdysi je ovšem využili například Tomáš Garrigue Masaryk, Thomas Alva Edison, Le Corbusier či Charlie Chaplin. Takzvané "zámecké nádraží" bylo po vzniku Československa přejmenováno na Wilsonovo a sochař Josef Pekárek mu "odlehčil" od atributů monarchie. I to se však dělo pod Fantovým dohledem.

Počátkem 20. století roste podle Fantových návrhů také Ondřejovská hvězdárna, nyní hlavní observatoř Astronomického ústavu Akademie věd. Během další spolupráce s Hlávkou připravil projekt studentských kolejí na rohu Jenštejnské a Dittrichovy ulice a podílel se i na budově Zpěváckého spolku Hlahol.

V Jevanech mezitím projektoval jak vlastní vilu, tak i dům pro spisovatelku a dramaturgyni Gabrielu Preissovou a například i vilu Kouřimka v Poděbradech. V lázeňském městečku navrhl i hřbitov, na Moravě pak jeho rukopis nese slavná Mohyla míru na místě bitvy u Slavkova. Fanta byl za svou práci velice uznáván a oceněn i samotným císařem, právě v posledních desetiletích monarchie byl na vrcholu své kariéry.

Tečka za kariérou

Pracoval ovšem i za první republiky. Jeho posledním realizovaným dílem se stala budova ministerstva obchodu na nábřeží Na Františku, kde tato instituce sídlí i dnes. Právě s touto stavbou však byla jistá potíž.

Ačkoliv ji Fanta navrhl už v roce 1925, vystavěna byla až na přelomu 20. a 30. let, tedy v době, kdy mnozí architekti Fantův styl považovali za velice staromódní - frčel funkcionalismus. Dům i jeho interiéry jsou nicméně, ačkoliv prošly jistými pozdějšími úpravami, impozantní i dnes.

Do penze Fanta odešel v roce 1926. Během svého života působil jako architekt, malíř, návrhář nábytku, ale také pedagog a literát. Věnoval se i památkové péči - upravoval a opravoval světské i církevní stavby a zajímal se také o národopis.

Co se osobního života týče, jeho manželkou byla Julie Fantová-Kusá, dáma aktivní v různých českých ženských spolcích, která se podílela na zakládání dívčích škol. Měli spolu čtyři děti - Marii, Barboru a Evu a syna Josefa, který zahynul za první světové války. Z Fantových dětí se proslavila dcera Marie, za první republiky byla uznávanou novinářkou a překladatelkou.

Josef Fanta se dožil úctyhodných 98 let, je pohřben na Olšanských hřbitovech. Pod náhrobkem, který si sám navrhl.