Bišický nepocházel z uměleckého prostředí. Na svět přišel v rolnické rodině ve vesničce Zeměchy. Nejprve se vyučil zedníkem, později pokračoval na stavební průmyslovce v Praze. Do Haliče i Itálie se dostal ještě před první světovou válkou. Zatímco v prvně jmenovaném místě byl na praxi, v tehdy rakouském Tridentu absolvoval téměř roční vojenskou službu.

Fotografovat začal už před válkou, a to patrně na velmi slušné úrovni. Ovšem k pěšímu pluku ve Štýrském Hradci ho dostala poptávka po stavebních kresličích.

Teprve o něco později se tento pětadvacetiletý důstojník stal i oficiálním fotografem pluku. Zatímco první rok války strávil na Haliči, později se přesunuli na Sočskou frontu a nakonec do Tyrol a Dolomit. A právě z Itálie pak pochází naprostá většina dochovaných snímků.

Ty se vyznačovaly hned několika zvláštnostmi. Fotograf Tomáš Chadim ve své práci věnované tomuto souboru zhruba 500 fotografií například upozorňuje, že vedle umělecké kvality byly takzvaně "lidské". Bišický byl zřejmě dost empatický a jeho fotografie nepůsobí příliš heroicky, spíše naopak. Zachycovaly běžný život členů pluku, škody, které válka napáchala, zákopy, ale třeba i tváře zajatců ve válce, která přinesla dějinný přelom a miliony mrtvých.

Bišický ji přežil, dokonce se během ní, na dovolené v roce 1917, oženil. Jeho manželkou se stala Zdeňka Pekárková, rok nato se jim narodila dcerka Milena.

Později dal talentovaný umělec zřejmě fotografování vale, přestěhoval se s rodinou do Velvar a založil si stavitelskou firmu. Významně se pak podílel například na budování velvarské čtvrti Spořilov, kde rodina později žila, a také na vzniku tamní funkcionalistické synagogy. Ta byla jednou z posledních synagog vystavěných před druhou světovou válkou. Autorem projektu se stal František Albert Libra, protektorát budova přečkala a v současnosti slouží školským účelům.

Jako stavitel působil Bišický i během okupace, ačkoliv mu život komplikovalo to, že měl židovské předky. Po roce 1945 se však už oboru nevěnoval a zemřel předčasně, půl roku po komunistickém převratu, na rakovinu žaludku.

Šťastný konec na Pražském hradě

V rodině se o tom, že Jindřich Bišický za války fotil, vědělo, slávy se však už nedočkal. Osud negativů, které po sobě tento muž zanechal, byl navíc řádně spletitý. Bišického vnuk o ně nešťastnou náhodou přišel, náhodou šťastnou se však v 70. letech dostaly do rukou fotografa Jaroslava Kučery. Ten ale soubor válečných fotografií založil. Pořádně se do jejich zkoumání pustil až po třech desítkách let. A nestačil se prý divit tomu, jak výjimečnou práci spatřil.

Negativy, mnohé na skle, nechal opravit a připravil k tomu, aby mohly být fotografie vystaveny. Kdo je autorem, se však nevědělo, což také komplikovalo jejich důstojné zveřejnění.

Nakonec se podařilo výstavu "neznámého autora" domluvit na Pražském hradě. A právě tam, v roce 2009, došlo i na pomyslný šťastný konec, kdy fotografie poznal právě Bišického vnuk - historik Michal Rybák. Snímky tedy získaly nejen svého tvůrce, ale některé z nich i správné historické zasazení a pojmenování. Mistrovství Jindřicha Bišického tak bylo veřejností objeveno více než 60 let po jeho smrti.

Mimochodem, fotografie Bišického se ve 30. letech objevily i v knize barona a historika Štýrského pěšího pluku č. 47 Ludwiga von Vogelsanga. Právě tento muž kdysi Bišickému roli fotografa pluku zřejmě nabídl. Zůstali celoživotními přáteli.